Polská režisérka a scenáristka Agnieszka Hollandová má v oblibě inspiraci skutečnými osudy. V současnosti začala v Česku připravovat celovečerní hraný film Franz, který přiblíží život spisovatele Kafky. Ve filmu už dříve znovu vyvolala například zničující vztah básníků Verlaina a Rimbauda, poselství Jana Palacha, neuvěřitelný příběh Solomona Perela či tajemnou zprávu o hladomoru na Ukrajině.
Rimbaud, Perel, Palach a teď Kafka. Polská filmařka Hollandová ráda vypráví skutečné osudy, i ty z Česka
„Má strach a zároveň je neobyčejně odvážný v tom, co hledá v psaní. A v soukromém životě má strach ze všeho. Kafka je plný paradoxů,“ říká Agnieszka Hollandová o pražském německy píšícím spisovateli židovského původu.
Rozpustilé fiktivní doku-drama vzniká v koprodukci Česka, Německa, Francie a Polska. Scénář spolu s režisérkou psal Marek Epstein, po snímku Šarlatán jde o jejich druhou spolupráci. „Celý život hledal sám sebe,“ podotkl Epstein ke Kafkovi. Převést jeho život do scénáře prý bylo těžké.
Hollandová se v Česku momentálně připravuje na natáčení, které začne příští rok v dubnu. Filmaři už postavili jeden z bytů, v němž Kafkova rodina žila, když byl dítě, i sanatorium, kde literát trávil konec života. Zemřel ve čtyřiceti letech na tuberkulózu. Snímek Franz má být do kin uveden na konci roku 2024, tedy v roce stého výročí Kafkovy smrti.
„Byl pro mě skutečně důležitý v podstatě skoro od dětství. Bylo mi asi patnáct, když jsem četla Proces,“ prozradila Hollandová. Tento Kafkův román adaptovala pro televizi už v roce 1980. „A trochu i kvůli Kafkovi jsem se rozhodla studovat v Praze,“ dodala režisérka.
Poselství Palacha a odsouzený léčitel
Na pražské FAMU prožila pražské jaro, které přineslo v Československu uvolňování režimu, i začátek normalizace po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Protestovala proti sovětské okupaci, podílela se na studentském hnutí, dokonce v roce 1971 byla kvůli výrobě letáků zatčena a měsíc zavřena ve vězení na Ruzyni. Na vlastní kůži tak prožila naděje i zklamání, které jejího vrstevníka, studenta Jana Palacha, vedly v lednu 1969 k sebeupálení, jímž chtěl probrat společnost ze sílící rezignace.
O odezvách tohoto činu natočila Hollandová před deseti lety minisérii (následně sestříhanou do stopáže celovečerního filmu) Hořící keř. Scénář dodal jako svůj debut Štěpán Hulík. Ve spolupráci s tuzemskými scenáristy pokračovala Hollandová, která samu sebe chápe jako „čestnou českou občanku“, filmem Šarlatán.
Už zmíněný Marek Epstein do filmové podoby převedl příběh českého léčitele Jan Mikoláška. Na plátně titulní postavu v různých fázích života ztvárnili Ivan Trojan a jeho syn Josef. Za Mikoláškem přicházeli kvůli svým zdravotním potížím i tehdejší celebrity jako třeba manželka Karla Čapka herečka Olga Scheinpflugová, malíř Max Švabinský nebo druhý komunistický prezident Antonín Zápotocký. Právě po smrti Zápotockého v roce 1957 byl Mikolášek ve vykonstruovaném procesu odsouzen za krácení daní.
Výraznou linkou příběhu je léčitelova sexuální orientace, byl pravděpodobně gay, k čemuž se v Československu, kde byla homosexualita až do roku 1961 dokonce trestná, pochopitelně veřejně hlásit nemohl.
Šarlatán
Sebezničující gay láska a vražda transsexuála
Do tématu společensky nepřípustného vztahu mezi dvěma muži se Hollandová pustila už v dramatu Úplné zatmění. Mladičkého Leonarda di Capria obsadila do role básníka Arthura Rimbauda, který rozvrátil život ženatého Paula Verlaina (toho hraje David Thewlis). Sebezničující vztah dvou prokletých básníků ukončila v červenci 1873 noc plná alkoholu a vypjatých emocí, kdy Verlaine na Rimbauda vystřelil. Zasáhl ho, byť ne smrtelně, a skončil na dva roky ve vězení.
„I když se film odehrává v roce 1870, působí velmi současně. Zčásti také proto, že líčí samotnou posedlost po romantice a tvorbě velkého díla," podotkla k výběru látky Hollandová. Ostatně je znakem její tvorby zájem o mimořádné (a i proto někdy v ledasčem provokativní) osobnosti v konfrontaci se společností. Ať už z vlastního záměru, nebo protože jsou tak vnímány.
Do této kategorie spadá třeba i snímek Holka jako já – příběh Gwen Araujo, opět inspirovaný skutečným případem tentokrát z kalifornského Newarku. Transgender teenagerka se narodila jako Eddie Araujo, po coming outu na střední škole přijala jméno Gwen a začala se oblékat do ženských šatů. Našla si také přítele, bývalého námořníka. Kvůli transsexualitě ji v roce 2002 zavraždili čtyři muži, bylo jí sedmnáct.
Jánošík jako outsider
Ve filmografii Agnieszky Hollandové však dominují příběhy výrazných mužských hrdinů. V širokém historickém rozpětí. S ambicemi se filmařka pustila třeba do historické fresky Jánošík: Pravdivá historie. K režii přizvala svou dceru Kasiu Adamikovou. S rozpočtem šest milionů euro (podle současného kurzu necelých 147 milionů korun) šlo v době začátku natáčení o nejdražší snímek na porevolučním Slovensku, než – kvůli průtahům zapříčiněným problémy s financováním – ho překonala Bathory, tedy Jakubiskova verze tyranie čachtické paní.
Předchozí filmy si podle Hollandové historky o tatranském zbojníkovi „cucaly z prstu“, pravdivost její filmové historie mělo zajistit důkladné studium archivních záznamů a dokumentů, do nichž se pustila scenáristka Eva Borušovičová.
Z filmu Jánošík: Pravdivá historie
„Náš Jánošík je existenciálním hrdinou, který stále hledá sám sebe, své zařazení v životě. Náš film není o legendě, ale o člověku, který se stal legendou, i když o to vůbec nestál. Záměrně jsme ho očistili od ’chlapáctví’ a nadpřirozenosti. Představíme ho jako typického outsidera 18. století,“ slibovala Hollandová. I proto Jánošíka viděla v nijak prvoplánově mužném českém herci Václavu Jiráčkovi.
V temnotě nacismu
Několikrát se Hollandová vrátila do doby druhé světové války, kdy Polsko bylo okupováno nacisty a sověty. Opět vycházela ze skutečných událostí. Drama V temnotě se odehrává ve Lvově (tehdy polském, dnes ukrajinském městě), ve tmě místní kanalizace.
Údržbář a drobný zlodějíček Leopold Socha schovával v podzemním labyrintu skupinu Židů, kteří se snaží zachránit při likvidaci ghetta. Socha k riskantní pomoci svolil nejprve za úplatu, později lidem, kteří se v kanálech ukrývali čtrnáct měsíců, pomáhal sám od sebe. Jedna z žen dokonce v podzemí porodila dítě, krátce po narození ale zemřelo. Osvobození Lvova se dožilo deset lidí, tedy zhruba polovina těch, kteří v temnotě hledali záchranu před transportem. Socha zemřel pár dní po skončení války, přejelo ho sovětské nákladní auto.
Téma holocaustu je pro Hollandovou osobní. Filmařčini židovští prarodiče byli zabiti za války v ghettu, jejího otce Henryka Hollanda lze počítat k obětem antisemitských nálad, které zesílily v roce 1968 v antisemitské čistky vyvolávané tehdejším komunistickým režimem v Polsku.
Sám Holland byl komunistickým novinářem se zkušenostmi z boje v Rudé armádě. Na začátku šedesátých let ho zatkla tajná policie pro podezření z velezrady, zemřel po pádu z okna při domovní prohlídce. Podle vyšetřovatelů skočil, zůstávají ale pochybnosti, zda opravdu šlo o sebevraždu. „Jistě, tajemství smrti mého otce hrálo v mé tvorbě velkou roli, uvedla Hollandová. „Myslím, že mi to dodalo jistý typ vzpoury.“
Nařčení z antisemitismu
S filmy o holocaustu nicméně narazila. Kritiku schytala už jako scenáristka životopisného dramatu Korczak, který natočil polský režisérský mistr Andrzej Wajda. V příběhu připomínajícím židovského lékaře Janusze Korczaka, který se marně snažil zachránit děti internované v sirotčinci varšavského ghetta, vadil konec. Transport dětí i lékaře na smrt v koncentračním táboře v Treblince ústí ve zpomalený záběr, v němž všichni opouštějí přeplněný dobytčí vagon a odcházejí do rozostřené mlhy pod vlajkou s Davidovou hvězdou.
Hollandová interpretovala závěr snímku jako obraz vykoupení, ale například francouzská filmová kritička Daniele Heymannová psala o lži, jež je „odpornou municí pro světové antisemity, kteří nevěří v holocaust“. Nařčení z antisemitismu si režisérka vyslechla také od Clauda Lanzmanna, autora devítihodinového dokumentárního opusu Šoa. Vyjádřil pochybnosti, že si Hollandová ne náhodou vybrala do svého snímku Evropa, Evropa „jediného Žida jako hrdinu, z něhož by se každému chtělo zvracet“.
Evropa, Evropa
Solomonu Perelovi z německo-židovské rodiny se totiž podařilo tragickému osudu mnohých svých stejnověrců uniknout díky tomu, že se vydával za etnického Němce. Pod falešnou identitou studoval na internátní škole pro Hitlerjugend a sloužil i na frontě. Život se smyšlenou totožností skončil, když ho zajali Američané. Po válce tlumočil sovětské armádě při výsleších nacistických válečných zločinců i bojoval v první arabsko-izraelské válce. Následně podnikal a o svém příběhu vyprávěl po školách. Zemřel letos v únoru.
„Faktem je, že existovali komunističtí Židé, kteří po válce pracovali pro tajnou policii a mučili polské vlastence a tak dále a tak dále. Židé nejsou bez viny,“ namítala Hollandová pro The New York Times proti nařčení. Svět je podle ní složitý a právě jeho komplikovanost ukazuje ve svých filmech.
Nepohodlný kněz a zapíraný hladomor
O složitosti světa ví ostatně své, od osmdesátých let žila v emigraci. Z Polska odešla v době, kdy byl v zemi vyhlášen výjimečný stav a polské odborové hnutí Solidarita, které později významně přispělo k pádu komunistického režimu, přešlo po zákazu do ilegality.
Už v emigraci Hollandová uvedla snímek Jak zabít kněze o katolickém duchovním Jerzym Popieluszkovi spojeném s hnutím Solidarita. Byl obviněn z přechovávání výbušnin a letáků, které ve skutečnosti do jeho bytu přinesla tajná policie. Soud sice rozhodl, že se kněz dopustil trestného činu, ale zastavil stíhání vzhledem k amnestii. Ve stejném roce ho při fingované dopravní kontrole unesli tři důstojníci ministerstva vnitra, brutálně zbili a utopili ve Visle.
Patetický titul je ve filmografii Hollandové podle The New York Times jediným jejím výrazným uměleckým neúspěchem. Navzdory obsazení, v němž najdeme jména Christophera Lamberta či Eda Harrise.
Pan Jones
Proti totalitní zvůli se filmařka postavila i snímkem Pan Jones. Politický thriller sleduje britského novináře Garetha Jonese, který se ve třicátých letech minulého století snažil podat jako první zprávu o ukrajinském hladomoru. Západní svět ale jeho článkům nejprve neuvěřil, ve hře byly i politické zájmy.
Hladomor cíleně vyvolal stalinistický režim, když během násilné kolektivizace venkova takzvaným kulakům bylo zabavováno nejen obilí, mouka, zelenina a hospodářský dobytek, ale i osivo na další rok. Podle nejpesimističtějších odhadů historiků způsobil v celém Sovětském svazu smrt až deseti milionů lidí.
„Komunistické zločiny byly zapomenuty a odpuštěny. Jako by se rozplynuly. Moc málo se o nich mluví,“ vysvětlila Hollandová v souvislosti s Panem Jonesem, proč se o příběhy z totalitních dob nepřestává zajímat.
O to více jí musí znít jako paradox, když předseda krajně pravicové vládní strany Suverénní Polsko Zbigniew Ziobro její poslední film Hranice přirovnal k nacistické propagandě. Hollandová se ve snímku věnovala krizi na polsko-běloruské hranici, kam režim Alexandra Lukašenka přiváží migranty z Blízkého východu a Afriky s cílem destabilizovat západní sousedy. Polsko vůči těmto běžencům zaujímá tvrdý přístup.