Průmysl je v Česku tradičně velmi důležitou částí hospodářství a významně přispívá k jeho prosperitě. Poslední roky ho však stále víc oslabují. Nejdříve udeřilo covidové období, po něm následovaly energetická krize, rusko-ukrajinská válka a sílící tlak Evropské komise nazvaný Green Deal (Zelená dohoda). Jak se může průmysl dál vyvíjet?
Průmysl jako důležitý pilíř ekonomiky slábne. Kam ho povedou klikaté cesty?
Při odhadu dalšího vývoje se u průmyslu v Česku (a potažmo českého hospodářství) často vyskytují varovná slova zásadní transformace, největší zlom historie či třeba oslabená konkurenceschopnost.
„Česká ekonomika v posledních letech narazila na určité limity. I přes schopnost firem bojovat s krizemi posledních tří let uvázla nakonec v podstatě ve stagnaci a nedokázala překonat svoji předcovidovou úroveň,“ uvedl ředitel Sekce hospodářské politiky Svazu průmyslu a dopravy ČR Bohuslav Čížek.
Negativní stránky nezastíral ani ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (STAN), když loni v září uvedl, že „naše hospodářství není flexibilní, není odolné vůči negativním vnějším i vnitřním vlivům a nedokáže se dostatečně zaměřit na oblasti, které by mu přinesly odpovídající přidanou hodnotu.“ V současné době pak ministerstvo uvádí, že vývoj průmyslu si v následujících letech vyžádá v některých odvětvích zásadní transformaci.
Podobný pohled na stejný průšvih nabízí hlavní ekonom společnosti Cyrrus Vít Hradil, podle něhož se průmysl aktuálně nachází v extrémně obtížné situaci. Připomněl, že jeho celková produkce je srovnatelná s rokem 2018 a „má tedy za sebou již pětileté období ‚nerůstu‘, což rozhodně nelze označit za úspěch.“
Na tom se podílely i dočasné faktory, jako byly pandemické uzavírky, výpadky v dodavatelských řetězcích, rusko-ukrajinská válka, energetická krize, vysoké tuzemské i evropské úrokové sazby či ochlazení ekonomického výkonu Číny, která pro Evropu – speciálně pak pro Německo – představuje významné odbytiště.
Role průmyslu bude klesat, domnívá se Hradil
Hradil považuje za přirozené, že role průmyslu, zejména automobilového, bude v české ekonomice klesat. Vychází z toho, že bohatší společnosti obecně vykazují tendenci se odklánět od průmyslu a zemědělství směrem ke službám.
„Česko je v tomto ohledu poněkud exotem, když navzdory svižnému dohánění západní Evropy zůstalo silně průmyslové,“ myslí si analytik. Argumentuje tím, že ještě v roce 1995 dosahoval podíl průmyslu na celkové přidané hodnotě v Česku i v Polsku zhruba 30 procent, o dvacet let později u Poláků klesl ke 25 procentům, zatímco u nás zůstal téměř nezměněn.
Domnívá se proto, že se jedná o nevyhnutelnou, ba dokonce žádoucí transformaci. Dodává, že váha průmyslu u nás sice zřejmě neklesne až na evropský průměr, který činí zhruba 20 procent, ale posuneme se k „normálnějším“ hodnotám poblíž 25 procent.
Co by však tedy mělo při poklesu role průmyslu naopak růst? Nabízí se dva scénáře, uvádí Hradil. „Úspěšná ekonomická transformace by se projevila nárůstem podílu informačních a komunikačních či profesních, vědeckých a technických činností. Naopak za neúspěch bych považoval, kdyby se aktivita z průmyslu rovnoměrně rozpustila napříč ekonomikou, nebo nadproporčně zamířila do odvětví, jako je ubytování a stravování, rekreace či veřejná správa.“
Potíže má celé hospodářství
Otázku o budoucnosti nejen průmyslu, ale celé české ekonomiky vnesla na veřejnost v minulém roce Hospodářská komora. Česká republika se podle ní nachází v největším zlomu své novodobé historie. „Vyčerpala totiž všechny dosavadní faktory růstu, ztratila své konkurenční výhody a dostala se do takzvané pasti středních příjmů. ... Důsledkem bude dlouhodobá hospodářská stagnace, zpomalení růstu mezd a životní úrovně obyvatelstva,“ vyplynulo z její srpnové analýzy konkurenceschopnosti české ekonomiky.
Podle této analýzy bude již další sbližování s úrovní vyspělejších států, a to nejen ve mzdové úrovni, při současné struktuře ekonomiky velmi obtížné. „Pokud má ekonomika pokračovat v konvergenci a dosáhnout úrovně západních států, bude muset uniknout z pasti středních příjmů, tedy přesunout se k produkci s vyšší přidanou hodnotou. Za takové situace je možné zachovat konkurenceschopnost i při relativně dražší pracovní síle,“ uvedl prezident Hospodářské komory Zdeněk Zajíček (ODS).
Ale jak dosáhnout té vyšší přidané hodnoty? Důležitá bude podle komory investiční a inovační činnost jak ze strany státu, tak i soukromého sektoru. „Významnou roli ve změně tohoto trendu musí nepochybně sehrát stát. On je tím, kdo má vytvářet vhodné podmínky, které nebudou brzdit růst firem, a naopak jej budou podporovat,“ uvedl šéf komory. Dodal, že vedle strategických investic do energetické, dopravní, datové a další infrastruktury přitom hrají zásadní roli investice do vědy, výzkumu a vzdělávání. Stát musí podle komory také motivovat firmy k inovačním aktivitám.
Otázkou však zůstává, jak se to podaří v době spuštění konsolidačního balíčku a pokusu o ozdravení veřejných financí. A také vzhledem k tomu, že současné neoblíbené vládě zbývá zhruba rok a půl do konce jejího mandátu.
Zatím byly v rámci této iniciativy podnikatelů (Česko na křižovatce) zřízeny pracovní skupiny v rámci Vl. výboru pro strategické investice, informoval mluvčí komory Miroslav Diro.
Znamení špatného směru? Bankroty či kompenzace
Pokud by se transformace průmyslu vyvíjela špatným směrem, jedním z ukazatelů by byly bankroty firem a přesun pracovní síly do jiných, perspektivnějších odvětví. Aspoň podle klasických pouček.
V průmyslu přitom pracuje v Česku nejvyšší podíl zaměstnanců (35,9 procenta v roce 2020) v celé Evropské unii (průměr 22,5 procenta). To zároveň přispívá k tomu, že nezaměstnanost v Česku je již několik let v rámci Unie nejnižší. Průmysl se pak uvnitř značně liší. Na jedné straně ten zbrojní jede na plné obrátky a jeho dobrá perspektiva je zřejmě dlouhodobá. Na druhé straně stojí například současné potíže a zamlžený výhled hutního či sklářského a keramického průmyslu.
„Evropa i Česko se ovšem v tomto ohledu od standardních tržních principů tradičně odklánějí a obvykle se snaží za každou cenu zachovat staré pořádky,“ říká Hradil. Dodává, že pokud se zvláště průmyslový sektor začne potýkat s nepřízní osudu, přispěchá mu na pomoc stát. „Evropané se totiž děsí zdravého obrozujícího procesu ekonomické kreativní destrukce, tedy zániku starých oborů, díky kterému vznikají a prospívají obory jiné.“
V Česku tedy podle Hradila pozná veřejnost problémy průmyslu hlavně tak, že se budou pravidelně opakovat volání všemožných oborových svazů, které budou žádat dotace – „moderně se jim teď často říká kompenzace“ – na drahé energie, pracovní sílu, komponenty či slabou poptávku.
A načrtává další možný scénář: Následovat bude chvilkové otálení vládních činitelů, kteří ovšem po několika týdnech svolí a ve jménu „záchrany pracovních míst“ peníze daňových poplatníků do chřadnoucího průmyslu pošlou. Analytik to však považuje z ekonomického pohledu za velice nešťastný způsob řešení strukturálních problémů, který vede ke konzervování nerentabilních oborů a dlouhodobému celospolečenskému zaostávání.
Vedle bankrotů je však možná i jiná nepříznivá cesta, a to je odchod firem, nebo jejich částí, do zahraničí za lepšími podmínkami. O něm mluví ve svých razantních mediálních vyjádřeních, například pro Seznam Zprávy, majitel společnosti Brano Pavel Juříček (bývalý poslanec za ANO).
V loňském roce bylo v ČR vyhlášeno 659 bankrotů firem, což bylo o čtyřicet méně než o rok dříve. Zároveň bylo podáno 1056 návrhů na bankrot společností, kde je naopak mírný meziroční růst. Vyplývá to z analýzy společnosti CRIF - Czech Credit Bureau.
V Česku tak průměrně zbankrotovalo šestnáct z deseti tisíc aktivních společností. „Z hlediska počtu bankrotů jsou české firmy proti světu v lepší kondici. V poslední době počet insolvencí v okolních zemích roste a vzhledem k propojenosti evropských ekonomik je tudíž pravděpodobné, že to bude mít dopad i na české firemní prostředí,“ uvedla analytička CRIF Věra Kameníčková.
Aby zelená transformace nebyla peklem
Co tedy průmyslové firmy čeká? „Musí se vypořádat s řadou trvajících překážek v podobě zelené transformace a tlaku na dekarbonizaci či s vysokými cenami energie – v mezinárodním porovnávání – které sráží naši konkurenceschopnost,“ uvádí Čížek. Dodává, že při pohledu na zahraniční konkurenty a zelené, digitální, bezpečnostní, regulatorní a jiné výzvy, nečekají firmy působící v Česku jednoduché roky.
Také Hradil soudí, že průmyslový sektor bude muset projít významnou transformací, protože není nastaven na novou energetickou realitu. Tedy na zřejmě definitivní absenci levných ruských fosilních zdrojů a na evropskou snahu o dekarbonizaci.
Zelená dohoda (Green Deal) je souborem politických iniciativ, který má Evropskou unii nasměrovat na cestu k ekologické transformaci s konečným cílem dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality. Její součástí je i Evropská průmyslová strategie. Píše se v ní, že „jejím cílem je podpořit průmysl při plnění jeho úlohy jakožto odvětví, které urychluje a umožňuje změny, inovace a růst.“ Má posílit konkurenceschopnost průmyslu EU a podpořit udržitelnější, odolnější a digitalizovanější ekonomiku, která vytváří pracovní místa. Počítá s velkými dotacemi a využitím nejrůznějších fondů Evropské unie.
Skeptici se naopak domnívají, že Green Deal ve výsledku oslabí evropskou ekonomiku, která se pak stane snadnou kořistí amerických či čínských výbojů.
Určit dlouhodobější výsledek globálního hospodářského soupeření je zatím nemožné, celkově však zatím Evropa vůči světové konkurenci spíše ztrácí. Počítáno vývojem hrubého domácího produktu, využíváním nejmodernějších technologií, pozicí na žebříčku s nejsilnějšími firmami, soupeřením ve válce čipů, získáváním spojenců v Africe či Jižní Americe či třeba nástupem čínských elektroaut a solárního byznysu.
Za loňský rok klesl český hrubý domácí produkt podle odhadu statistického úřadu meziročně o 0,4 procenta. Podílel se na tom i loňský pokles výkonu německého hospodářství (meziročně o 0,3 procenta), na kterém je česká ekonomika výrazně závislá. Výkon německé ekonomiky byl vloni přitom pouze o 0,7 procenta vyšší než v roce 2019, tedy v době před příchodem koronavirové krize. Ekonomika EU jako celku loni stagnovala. Hospodářství USA loni naopak stouplo o 2,5 procenta, Číny pak o 5,2 procenta.
Ministerstvo vidí řešení v dlouhodobé vizi
Aby došlo ke změně negativního trendu v českém průmyslu, „potřebujeme dát našemu hospodářství jasný směr,“ uvedl ministr Síkela. To podle něho znamená realistické zhodnocení silných a slabých stránek a na základě toho potřebu načrtnout vizi pro další pokrok.
Právě tato vize pro dlouhodobý rozvoj českého hospodářství a jeho modernizaci by podle ministra měla přijmout globální vývoj v podobě procesu dekarbonizace, elektromobility, digitalizace či nového důrazu na ekonomickou bezpečnost. „Cílem naší vize tedy bude stanovit, jak tyto změny využít ve prospěch modernizace českého hospodářství,“ dodal.
Síkela předpokládá, že tato vize neboli Hospodářská strategie České republiky by měla být hotova v polovině letošního roku.
„Jejím základem bude přijmout moderní svět a jeho ekonomiku takovou, jaká je. Světová ekonomika přijala za svou potřebu dekarbonizace a dalších na to navázaných procesů a zároveň naplno využívá možnosti, které jí nabízí čím dál rychlejší digitalizace a vzestup umělé inteligence,“ pokračoval ministr s tím, že světová ekonomika vynakládá obrovské prostředky k tomu, aby tyto změny proběhly, a proto se v tomto procesu skrývá velká přidaná hodnota. „Cílem naší vize tedy bude stanovit, jak tyto změny využít ve prospěch modernizace českého hospodářství,“ dodal ministr Síkela.
Je těžké zastírat skepsi
Hlasy z praxe však bývají k podobným vizím skeptičtější, protože jsou již minulostí poučené. Například i tím, že nový ministr málokdy navazuje na ministra předchozího. A také vzhledem k tomu, že soukromé firmy mají své, na vládě nezávislé vlastníky, často ze zahraničí.
„Česká republika je šampiónem v produkci koncepcí a strategií. Naučili jsme se je psát, ale bohužel stále máme pocit, že práce na strategii končí schválením vládou,“ uvedl pro Lidové noviny viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar. Psal se tehdy sice rok 2019, když minulý ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) představil Národní strategii umělé inteligence, ale soudě i podle nedávných vyjádření viceprezidenta svazu průmyslníků to platí stále.
Poučné je v tomto směru také jeho další vyjádření ve stejné věci před pěti lety. Doufal tenkrát, že koncepce o rozvoji umělé inteligence bude jedna z prvních, která se dočká realizace. „Vzhledem k tomu, že ČR je nejvíce z Evropy závislá na průmyslu, je to důležité,“ dodal Špicar v roce 2019 s tím, že Česko za posledních třicet let prorazilo ve světě jen s nanotechnologiemi.
Právě loňský rok 2023 byl přitom rokem, kdy se o umělé inteligenci začalo naplno a velmi bouřlivě nejen hovořit, ale také ji zkoušet v nejrůznějších podobách a oborech. Ale o velkém průlomu umělé inteligence (AI) do českého průmyslu, předpřipraveném vizí z roku 2019, na veřejnost mnoho zpráv zatím neproniklo.
Přitom robotizace (Průmysl 4.0), automatizace či umělá inteligence jsou trendy, které mají hluboký dopad na fungování firem i společnosti. „Ve svém důsledku pomáhají odbourávat zbytečné náklady, zvyšují efektivnost výrobních procesů a životní úroveň obyvatel,“ uvedl Čížek.
Svaz průmyslu proto po vzoru Polska usiluje o daňovou podporu robotizace, která by ulehčila cestu k budoucí transformaci a zvýšení přidané hodnoty. „Umělá inteligence prostupuje stále více oblastmi a může změnit strukturu některých pracovních pozic. Trend je velmi rychlý a i zde je třeba nezaspat,“ dodal Čížek.
V podobný vývoj věří i ministerstvo průmyslu. Průmysl 4.0 bude pravděpodobně více propojen s dalšími technologiemi, jako je internet věcí, umělá inteligence a robotika, uvedla Petra Milcová z tiského oddělení ministerstva. Očekává proto, že by to mohlo vést k vytváření inovativních produktů a služeb a rozvoji čistých energetických technologií a nových pracovních příležitostí v oblasti zelených technologií.
Analytik Hradil je skeptičtější. Uznává sice, že část nepříznivých vlivů typu covidových uzavírek či zpřetrhání dodavatelsko-odběratelských vztahů již vymizela či v dohledné době vymizí, ale ani dlouhodobé vyhlídky nepovažuje za zcela růžové. Kromě potřeby již několikrát zmíněné transformace zůstane průmysl navíc významně závislým na dovozu surovin a komponent z geopoliticky rizikových oblastí, hlavně pak z Číny. Nábory pracovní síly pak může komplikovat méně příznivý demografický vývoj nebo neochota lidí pracovat právě v průmyslu.
„V souhrnu tedy sice předpokládám, že se nacházíme poblíž dna, ze kterého se odrazíme a v příštích letech se vrátíme na růstovou trajektorii, ta bude ovšem bohužel znatelně slabší, než jsme byli dříve zvyklí. Zatímco v prvních dvaceti letech tohoto století český průmysl průměrně rostl tempem 2,8 procenta ročně, v příští dekádě bych za úspěch považoval jedno až 1,5 procenta,“ uvedl Hradil.
Průmysl se přitom vrátil na předcovidovou úroveň v roce 2022, na rozdíl od hospodářství jako celku, které na to dosud čeká.
Automobilový pilíř a jeho (ne)stabilita
Nelze psát o průmyslu v Česku a nezmínit ten automobilový. Patří k hlavním pilířům průmyslu a přeneseně i celého hospodářství. Vytváří přibližně devět procent hrubého domácího produktu a představuje až čtvrtinu exportu Česka.
Některé trendy naznačují, že se toto odvětví může proměnit a cílem ministerstva průmyslu a obchodu je pomoci mu s přechodem, uvedla Milcová z tiskového oddělení. Čížek poukázal na cykličnost průmyslu, ale i na to, že je schopen konkurovat na světové úrovni a často překonávat také náročná léta. Zároveň se významně podílí na vývoji a inovacích.
Udrží si tedy svou silnou přidanou hodnotu pro českou ekonomiku? Podle zástupce průmyslníků bude záležet na tom, „do jaké míry podmínky v ČR a v Evropě neshodí naše firmy ve světové konkurenci“. Upozornil, že regulace někdy bývá rychlejší než reálná poptávka, přičemž světoví konkurenti mají výhody v cenách energie, v dostupnosti surovinových vstupů nebo v mírnějších legislativních podmínkách.
Nevlídný pohled ze zahraničí
O tom, že region (Česko a Slovensko) čeká proměna, píše také byznysová agentura Bloomberg. Označuje ho jako evropský Detroit, protože pro obě země platí, že se v nich vyrábí více automobilů na osobu než kdekoli jinde na světě. Je to ovšem také ošidná charakteristika. Americké město, které bylo dlouhá léta srdcem světového automobilového průmyslu, od časů slávy značně upadlo a zpustlo, v roce 2013 dokonce zbankrotovalo.
Agentura připomíná, že výrobci automobilů do přechodu na elektrická vozidla masivně investují. Problém však vidí v tom, co se stane s rozsáhlou sítí dodavatelů, která má v ekonomice také významnou roli. Elektromobil je totiž výrazně jednodušší než auto se spalovacím motorem. Mnohé součástky tak už nejsou potřeba a také zaměstnanců stačí méně.
Kritici obviňují EU z podkopávání tohoto odvětví. Bloomberg se odkazuje na šéfa české Hospodářské komory. Podle Zdeňka Zajíčka (ODS) je přechod příliš rychlý a firmy budou mít ještě větší problémy konkurovat Číně. „Evropa nabrala velké tempo a vydala se směrem, který nás svým způsobem staví do nevýhodné pozice oproti jiným kontinentům,“ uvedl.
Ještě více otazníků nad budoucností regionu vyvolává skutečnost, že Česká republika riskuje, že zaostane v získávání investorů pro výstavbu závodů na výrobu elektrických baterií. Nedokázala získat Volkswagen pro výstavbu gigafactory v západních Čechách, o což velmi usiloval jak ministr Síkela, tak český premiér Petr Fiala (ODS). Například Slovensko mezitím podepsalo v listopadu se slovensko-čínskou firmou Gotion InoBat Batteries (GIB) memorandum o výstavbě továrny na výrobu baterií do elektromobilů. Čínský výrobce elektromobilů BYD pak o měsíc později oznámil, že v Maďarsku postaví svou první evropskou továrnu na osobní vozy.
Výroba aut se v Česku dostala na předcovidovou úroveň teprve v loňském roce.
Globální trh s automobily vykáže letos dvouprocentní růst a vrátí se téměř na úroveň před pandemií covidu-19. Německý automobilový trh ale klesne a zůstane o 25 procent menší, než byl před pandemií. Vyplývá to z výhledu, který v lednu zveřejnil německý svaz automobilového průmyslu VDA.