V socialistickém Československu symbolizoval Velkého bratra z Východu a Pražanům připomínal nejen osvobození od nacistů, ale i pozdější sovětskou okupaci. Objevoval se ve filmech, na plakátech, v básních, dokonce i ve školních čítankách – a po sametové revoluci získal provokativní růžový nátěr. Tank číslo 23, který před 80 lety neosvobodil Prahu, se stal symbolem komunistické propagandy.
Tank číslo 23. Růžový osvoboditel, který nikdy neosvobozoval
Za minulého režimu většina Pražanů tank číslo 23 dobře znala, měli ho totiž stále na očích – vyskytoval se ve filmech, na stranických plakátech, básník Jan Alda mu věnoval vlastní báseň, a objevil se dokonce i ve školních čítankách.
Sovětský tank, který dle legendy přijel v květnu 1945 v čele Rudé armády jako první osvobodit Prahu, stál pětačtyřicet let na dnešním Náměstí Kinských (dříve Náměstí Sovětských tankistů) coby památník osvobození Prahy rudoarmějskými vojsky. Na Pražany shlížel z pět metrů vysokého žulového podstavce a na boku se pyšnil velkou rudou hvězdou a číslem 23.
Tank č. 23 na Štefánikově náměstí
Ve skutečnosti se ale tento tank bojů o českou metropoli nikdy nezúčastnil. Jako první vjel v květnu 1945 na území hlavního města model T-34 s věžovým číslem 24, který byl ale při souboji s německými protitankovými jednotkami na malostranském Klárově zcela zničen a velitel tanku, poručík Ivan Grigorjevič Gončarenko, během boje dokonce padl.
Další T-34, tentokrát už s číslem 23, pod velením poručíka Leonida Burakova sehrál klíčovou roli při osvobozování Starého Města a dobyl Staroměstskou radnici. Když ale chtěla Rudá armáda po porážce nacistů postavit v Praze po berlínském vzoru pomník padlým sovětským vojákům, vhodný stroj hledala jen těžko.
Rudoarmějci na tanku na Mánesově mostě v Praze (květen 1945)
Najít správný stroj
Původní tank poručíka Gončarenka vyhořel a velitel tankové armády generál Dmitrij Leljušenko se podle pověsti nechal slyšet, že Čechům se takové harampádí dávat nebude. Volba proto nakonec padla na zcela jiné bojové vozidlo, verzi tanku IS-2 (zkratka pro Josef Stalin, verze dva), se kterou ve své výzbroji Rudá armáda již do budoucna nepočítala. A snad pod dojmem úspěšného boje o Staroměstskou radnici mu bylo přiděleno číslo 23.
Jednalo se ale o zcela jiný typ. IS-2 konstruktéři a sovětští váleční stratégové určili pro prolomení opevněných pozic protivníka, proto byl výrazně větší a mohutnější než model T-34; díky tomu ale taky víc odpovídal představám o velikosti a síle Rudé armády. Budoucí památečný stroj vyrobili v Kirovově závodě v Čeljabinsku koncem roku 1943 a už v létě roku 1945 ho na Smíchov instalovali samotní vojáci Rudé armády.
Ke slavnostnímu odhalení pomníku na tehdejším Štefánikově náměstí došlo 29. července 1945 a ceremoniálu se zúčastnil sovětský maršál Ivan Koněv či tehdejší pražský primátor Václav Vacek s mnohými dalšími hodnostáři.
Slavnostní odhalení pomníku sovětským tankistům
Pražský primátor Václav Vacek 29. července 1945 odhaluje pomník padlým sovětským tankistům na tehdejším Štefánikově náměstí.
Hlaveň tanku směřovala – možná symbolicky – na Západ, na strany podstavce byly umístěny bronzové desky s nápisem vzdávající hold padlým tankistům. Pomník měl v Pražanech vzbuzovat obdiv a později respekt a snad i strach z velikosti a síly Sovětského svazu. Zároveň měl odvést pozornost od toho, že Smíchov během Pražského povstání osvobozovala armáda generála Vlasova, kterého Rusové dodnes považují za válečného zločince.
Tank bez útrob
Mýtus o osvoboditelském tanku poprvé zazněl již při odhalování pomníku. Primátor Vacek totiž prohlásil, že se skutečně jedná o stroj, který přijel Prahu osvobodit jako první. Od té doby se stal symbolem sovětského osvobození československé metropole, čehož komunistická propaganda v následujících dekádách s oblibou využívala.
Už během 50. let se pomník stal národní kulturní památkou a náměstí, kde se tank nacházel, bylo přejmenováno na náměstí Sovětských tankistů.
Po protikomunistickém povstání v Maďarsku roku 1956 byl památník na rozkaz ÚV KSČ taky nebývale pozměněn. Kvůli obavám, že by se mohly podobné události odehrát i v Československu, byly z tanku vyjmuty všechny motorové součásti a tank byl tudíž nepojízdný. Maďaři totiž během povstání využívali obdobné památníky k bojům proti sovětským jednotkám.
Pro Čechoslováky získal zcela nový význam o dalších dvanáct let později, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Během srpnových událostí se na tanku objevila černá vlajka, která upozorňovala na kontrast mezi tankem osvoboditelem a tankem okupantem.
Během normalizace pak Pražanům bezděčně připomínal i události, která zemi ukotvily v rigidním prosovětském kurzu; takovou interpretaci navíc podporovalo řadové číslo tanku, jelikož sovětská okupace přišla 23 let po konci války. Tank stál na svém místě po celou dobu normalizace a pro mnohé se stal symbolem sovětské agrese.
Černá vlajka na tanku č. 23; 21. srpen 1968
Zrůžovět
Po sametové revoluci došlo k přejmenování smíchovského prostranství na náměstí Kinských a v rámci dekomunizace veřejného prostoru se nutně stal předmětem diskusí i smíchovský tank. Původní záměr vzdát úctu památce vojákům, kteří padli při osvobození Prahy, totiž zcela překryla symbolika srpnové okupace.
V dubnu 1991 vzala debaty do svých rukou skupinka studentů Vysoké školy umělecko-průmyslové, v čele se studentem sochařství Davidem Černým. Tank přetřela narůžovo.
Ostrou reakci vyvolala zejména u sovětské vlády, která vydala i oficiální protest, a na Uralu dokonce začala kozácká tanková brigáda z města Orenburg organizovat peněžní sbírku na přebarvení tanku zpět nazeleno.
Česká společnost vedla vášnivou debatu, zda je přebarvení pomníku urážkou padlých sovětských vojáků, či zda tuto památku zneuctili samotní Sověti v srpnu ’68; David Černý byl stíhán pro výtržnictví a tank tři dny po svém zrůžovění získal zpátky zelenou barvu.
Na to ovšem zareagovala skupinka patnácti poslanců Federálního shromáždění za Občanské fórum, kteří využili své poslanecké imunity a v květnu 1991 přetřeli tank opět narůžovo. Kolo vášní se roztočilo znovu a jednání poslanců odsoudil i tehdejší prezident Václav Havel, který považoval opětovné přetření za slabost.
Memento okupace
Pro Černého nakonec celá kauza skončila jen u přestupkového řízení, nicméně pomník na Smíchově už nadále nezůstal. Byl mu odňat status národní kulturní památky a v rámci přestavby náměstí Kinských z místa 13. června 1991 zmizel. Paradoxem je, že se tak stalo 23 let po sovětské okupaci, jako by tu měla hrát roli – již podruhé – numerologie.
Deklarovaný hrdinský stroj nejdřív čekala instalace ve Vojenském muzeu ve Kbelích, kde ovšem nevydržel příliš dlouho a následně zamířil do Vojenského technického muzea v Lešanech. Někteří členové KSČM se pokoušeli pomník obnovit, v roce 2005 pražský zastupitel František Hoffmann neúspěšně navrhoval umístit tank na Vítkov.
Přebarvování tanku č. 23 zpět nazeleno
V podobě torza vnořeného do země se tank na Smíchově objevil naposled 21. srpna 2008 jako připomínka čtyřiceti let od okupace Československa. Na náměstí Kinských ho umístil – bez povolení – sám David Černý.
Legendami opředený stroj se ale v rámci různých připomínkových akcí objevuje ve veřejném prostoru dál. V roce 2011, během Týdne svobody oslavujícího dvacáté výročí odchodu sovětských vojsk z republiky, byl znovu růžově přetřen a na jeho věž byl umístěn velký růžový prostředníček.
Takto byl několik týdnů k vidění uprostřed Vltavy mezi Střeleckým ostrovem a Smetanovým nábřežím. Nyní je opět zpátky ve Vojenském muzeu v Lešanech – a výrazný růžový kabát mu už zůstal.