Že našel čin Jana Palacha z ledna 1969 ohlas až po dvaceti letech, není s podivem. Teprve tehdy nazrála situace nejen v Československu, ale také v celé Evropě. Je o tom přesvědčena účastnice Palachova týdne, chartistka a herečka Bára Štěpánová. Odmítla však, že by Palachův týden byl prvním dějstvím procesu, který vedl k 17. listopadu. Jak připomněla, velké demonstrace probíhaly již od podzimu 1988. O Palachově týdnu hovořila Bára Štěpánová v Interview ČT24.
Proč se Jan Palach v lednu 1969 zapálil, je zřejmé z jeho vlastního dopisu. Psal v něm o snaze „probudit lidi této země“ v době, kdy „se naše národy ocitly na okraji beznaděje“. S Palachovým jménem je o dvě desítky let později spojena série demonstrací, které tvrdě potlačovala Veřejná bezpečnost. Bára Štěpánová se přitom domnívá, že Palachovy ideály o mnoho dříve nemohly nalézt ohlas.
„Kladu si otázku, co si vlastně představoval, že by lidé mohli v lednu 1969 dělat. Situace v okolním světě, v Evropě, byla taková, jaká byla. V srpnu 1968 jim to asi přišlo líto, určitě se jim to nelíbilo, ale Evropa a svět nic neudělali. (…) Kdežto v lednu 1989 už se dělo něco v Evropě, v dalších komunistických zemích. Situace jako by nazrála,“ srovnala dvě dějinná období.
Zároveň však nepovažuje Palachův týden za přelomový okamžik – počátek protirežimních protestů, které vedly až k sametové revoluci. „Já jsem byla zatčena a souzena za demonstraci v říjnu 1988. Tam už bylo strašně moc lidí, byl tam pohotovostní pluk. Ohradila bych se proti tomu, že to začalo Palachovým týdnem, už v říjnu se mnozí začali probouzet z letargie,“ podotkla.
Zásadní bylo podle Báry Štěpánové i to, že lidé museli překonat strach. Pro ni samotnou byla situace jiná vzhledem k tomu, že již dříve podepsala Chartu 77 a rodina měla s režimem problémy dlouhodobě. „Už na základní škole mi říkali, že jsem oportunistka, aniž jsem věděla, co to je,“ vzpomněla porevoluční sekretářka Václava Havla.
Soudí však, že většina žila ve strachu. „Strach je dokonalý, když se lidé bojí o práci, o to, že nebudou mít kde bydlet, jakýkoli strach funguje dokonale. Takže většina se bála,“ podotkla. Tomu také odpovídal rozsah odporu. Připomněla, že signatářů Charty 77 nebyly ani dva tisíce z patnácti milionů obyvatel Československa. „To není ani menšina, to je prd,“ dodala.
Za zásadní problém přitom Štěpánová považuje, že změnit režim ze svobodného na autoritářský nebo totalitní je mnohem jednodušší, než změnit režim totalitní na svobodný. „To se v 90. letech ukázalo a ukazuje se to až do dneška,“ tvrdí.
Neteř disidenta Rudolfa Battěka a spoluzakladatelka Společnosti pro veselejší současnost, která v roce 1989 pořádala běhy za propuštění politických vězňů ulicí Politických vězňů, je totiž k české společnosti po dalších třiceti letech od Palachova týdne kritická.
Domnívá se, že se projevují známky podobného strachu, na kterém se podle ní držel komunistický režim. „Demokracie a svoboda jsou dva pojmy a ukazuje se, že lidé chtějí, aby se o ně někdo staral. (…) My se svobody vzdáváme, spousta lidí si ji nechá sebrat za tisícovku měsíčně. Mají pocit, že je pro ně cennější, než nějaká svoboda – protože co vlastně svoboda je?“ řekla.
