V lednu před 46 lety začaly represe komunistického režimu proti jeho odpůrcům. 6. ledna skončil ve vězení Václav Havel, jeden z ideových tvůrců Charty 77, jejíž text krátce předtím vznikl. Obrazových svědectví z té doby je velmi málo. Tehdy sedmnáctiletý učeň reprodukční grafiky Ondřej Němec si fotil jen tak pro sebe lidi z undergroundu a intelektuály kolem Václava Havla, blízkého přítele svých rodičů. Jeho autentické svědectví z té doby zpracoval pro Reportéry ČT David Vondráček.
Němec si vzpomíná na první návštěvu Václava Havla na Hrádečku. „To byl koncert Plastiků, bylo to pojmenováno jako Třetí festival druhé kultury. Nějak se prostě domluvili Plastici s Václavem Havlem, že on poskytne prostor své chalupy, své stodoly, a tu že mu asi nezbourají, nevyvlastní ani nezapálí, jako se stalo s některými těmi undergroundovými usedlostmi, kde ty koncerty proběhly,“ popisoval.
Ondřej Němec je v Česku jediný fotograf, který zaznamenal z intimní blízkosti zrod českého undergroundu a disentu v 70. letech. To mu ještě nebylo ani osmnáct let. Pochází ze známé rodiny Němcových, kteří se nikdy nesmířili s komunistickou normalizací. Maminka psycholožka, táta filozof. Ondřej zkrátka fotil přátele svých rodičů, jež se často scházeli u nich doma a kteří se pro něj postupně stávali širší rodinou.
To, že zaznamenává historické okamžiky, ho v tu chvíli nenapadlo. „Já jsem si vybíral lidi podle toho, jak se mi líbili. Samozřejmě, že v tom mladším věku byli mnohem zajímavější, kdo měl delší vlasy – stejně, jako když jsme byli na Hrádečku u Václava Havla,“ podotkl.
„Myslím si, že je strašně důležité, že se vlastně pohyboval v prostředí, kde byl jedním z těch lidí. Naprosto jasnou součástí. A ti lidé, když je fotil, tak to nevnímali jako nějakou nepatřičnost, jako někoho, kdo tam nepatří,“ okomentoval spoluzakladatel a redaktor časopisu Revolver Revue Viktor Karlík.
Fotit Ondřej Němec začal s kamarádem asi ve dvanácti letech. „Mým snem byla grafická škola v Hellichovce, obor fotografie. Ale už v tom roce 75 to pro mě bylo nemožné, protože už se začaly ty represe kolem naší rodiny stupňovat, takže jsem šel na učební obor reprodukční grafik,“ řekl.
Dveře u nich doma měli otevřené všichni. „Scházeli jsme se zde v nejrůznějších sestavách a k nejrůznějším účelům – ať už to byly ty domácí semináře, nebo to byly oslavy, nebo to byly jenom diskuze,“ popisovala psycholožka a bývalá disidentka Dana Němcová.
Fotografie předních disidentů Ondřeje Němce z doby těsně před publikováním Charty 77 jsou už dnes součástí české historie. „Existují určitě snímky třeba Bohdana Holomíčka z Hrádečku, ale z toho takového skutečného centra, to je on jediný, kdo vyfotil mluvčí Charty nebo lidi z VONSu nebo tak,“ podotkl Karlík.
Na pohřbu Jana Patočky
Na pražském břevnovském hřbitově probíhal 16. března 1977 pohřeb filozofa a mluvčího Charty 77 Jana Patočky. Zemřel po dlouhém vyčerpávajícím výslechu agenty komunistické tajné policie. I tam Ondřej Němec fotografoval. „Mně bylo čerstvě sedmnáct, takže jsem z toho byl přece jenom trošku vyděšený. Tátovi jsem tak trošku hystericky říkal: ‚Tati, oni mně seberou ten film, já to vidím, furt chodí za mnou,‘“ vzpomínal.
„Táta říkal: ‚To je v pořádku, neboj, to tady nějak uděláme.‘ Tak jsme udělali takový hlouček, já jsem měl ten film, kde byla ta moje sestra Markéta, táta a ještě tam byl Nikolaj Stankovič, a on měl takový kabát s velkou kapsou a takhle mu prostě spadla ta kazeta do té kapsy a zase jsme se rozešli. Sebrali teda toho mého otce, sebrali sestru Markétu, sebrali mě, ale ten Nikolaj z toho hřbitova zmizel,“ vyprávěl Němec.
Jeho výslech trval asi osm hodin. „A musím se přiznat, že dodnes pro mě jít Bartolomějskou kolem té kachlíkárny je strašně nepříjemné,“ řekl. Oba dva rodiče zavřeli. „Snažili jsme se doma fungovat stejně, jako když tam rodiče byli. Jednak jsme se báli kvůli různým sociálním pracovnicím, aby nám je (sourozence) třeba nechtěly odebrat do ústavní péče nebo něčeho takového. Ale nebyli jsme na to v žádném případě sami. Měli jsme spoustu kamarádů a přátel, kteří nám pomáhali,“ popisoval.
Zasažené povodní
V 80. letech pracoval Ondřej Němec, signatář Charty 77, kterou podepsal v devatenácti letech, jako kulisák a topič. Jeho fotografie vycházely v samizdatu a na obalech desek, které se lisovaly v zahraničí. „Po revoluci jsem se nakonec stal fotografem v Lidových novinách, tak jsem při těch akcích, ať už oficiálních, nebo méně oficiálních, Václava Havla mohl fotit celkem dost. Ale bylo to něco úplně jiného,“ řekl.
V době povodní v roce 2002 byla redakce Lidových novin v pražském Karlíně totálně vytopena. V čase náhlé přírodní katastrofy byl Ondřej Němec právě na dovolené. Veškerý svůj fotografický archiv měl v redakci uschovaný v igelitovém pytli.
„A to bylo od roku 1972 do roku 1989, kde jsem měl všechny ty undergroundové a disidentské akce – prostě to, co jsem tenkrát fotil. Pak jsem se sem dostal po čtrnácti dnech, když klesla voda. Pytel jsem tam našel, vylil jsem z něj vodu a prostě ta emulze byla pryč. U většiny z toho tisíce filmů. Hodil jsem to celé do vany a bral z toho ty proužky a asi dvě stě těch proužků jsem si schoval víceméně na památku – tam, kde nějaká emulze v nějakých takových mapách zůstala,“ nastínil. Zbytek byl zničený.
Utopené negativy ukázal Viktoru Karlíkovi s tím, že z nich něco mohou vybrat. Nakonec vznikla kniha. „Proto jsme tu knihu nazvali Torzo. Když máte nějakou věc, která je nezřetelná, není dobrá a projde nějakou pohromou, že něco prostě chybí, tak nevíte, co to vlastně předtím bylo. Kdežto u těch Ondřejových fotek je ten pevný základ. A ta katastrofa, ta voda, je vlastně zničila, ale pořád tam cítíte ten správný kompoziční a obsahový základ,“ řekl Karlík.
V Lidových novinách Ondřej Němec skončil před deseti lety a začal pracovat pro Knihovnu Václava Havla, kde má na starosti obrazový archiv. „Václava Havla poznám už prostě od dvou let, jen se na fotku kouknu,“ podotkl. Naposledy ho viděl týden před smrtí. „My jsme samozřejmě netušili, že ho vidíme naposledy. A týden poté přišla ta smutná zpráva, že tady na Hrádečku Václav Havel zemřel,“ vzpomínal.
