Když se nad Evropou stáhla mračna, rodiče už odhadli, co se bude dít dál, vzpomínal v Interview ČT24 válečný veterán a jeden z posledních žijících účastníků druhé světové války, do které aktivně vstoupil jako příslušník československé armády, Charles Strasser. Účastnil se také tribunálu s nacistickými zločinci v Norimberku. Asi nic mi nezpůsobilo takový pocit zadostiučinění jako to, když byla většina z nich odsouzena k oběšení, řekl v rozhovoru s Davidem Miřejovským.
Strasser se narodil v roce 1927 v Charodu na tehdejším britském mandátním území Palestiny. Dětství ale strávil v Československu. „Moji rodiče odešli z tehdejší Palestiny a vrátili se do svého rodného Československa jen čtyři měsíce poté, co jsem se narodil,“ řekl.
V Československu pak chodil do školy a žil běžný život. „A to až do doby, než se nad Evropou stáhla mračna,“ dodal. Rodiče už odhadli, co se bude dít dál, a tak ho samotného poslali do Anglie. „Stále si pamatuji, jak jsem odjížděl z Prahy – hlavního nádraží. Tehdy se jmenovalo Wilsonovo,“ připomněl.
V Anglii se poprvé setkal s mezinárodní organizací Rotary. „Rodina rotariánů mě vlastně adoptovala a pomáhala mi,“ vzpomínal Strasser. Když v roce 1944 vstoupil do československé armády do jednotek formovaných ve Velké Británii, nebylo mu ještě ani osmnáct let. „Došel jsem na československé velvyslanectví v Londýně, řekl jsem, že chci pomoci vyhrát válku. Zapsali mě,“ popsal. „Následně nás poslali do Dunkerque, kde jsme drželi náš sektor až do vítězného dne,“ řekl. Strasser fungoval jako motospojka. „Vozil jsem rozkazy mezi mojí jednotkou a velitelstvím,“ nastínil.
U Dunkerque probíhaly těžké boje i na konci války. „Velitelé rozhodli, že by pro nás bylo příliš nebezpečné přijmout kapitulaci německého admirála v Dunkerque, proto nás stáhli a já jsem se přidal ke konvoji, který zamířil do Československa. Němci se pak vzdali kanadské divizi, která nás nahradila,“ vysvětlil. Do Československa nemohli jet přímou cestou, a tak zabrala asi týden.
U tribunálu v Norimberku
Po návratu do Československa čekal v Plzni na rozkaz v demobilizaci. „Čekal jsem a čekal. Rozhodl jsem se, že si vezmu dovolenou a podívám se domů do Anglie. Na cestě zpátky jsem se zastavil v táboře pro spojenecké vojáky v Norimberku. Večer jsem potkal americké vojáky, kteří pracovali u vojenského tribunálu. Nabídli mi, abych se přišel podívat,“ vyprávěl, jak se dostal k tribunálu s nacistickými zločinci.
Následně se rozhodl, že bude lepší čekat na demobilizaci tam než v Plzni, a tak navštívil kapitána české delegace. „Za týden jsem byl československý voják přidělený k americké armádě v Norimberku,“ dodal. V této funkci pak posílal zprávy do Prahy komisi pro válečné zločiny. „Hledali jsme lidi, kteří uprchli, a posílali je před soud,“ popsal.
U norimberského procesu mezitím sledoval nacistické zločince, jak je každé ráno přivedli k soudu. „Pokaždé jsem je tam viděl. Asi nic mi nezpůsobilo takový pocit zadostiučinění jako to, když byla většina z nich odsouzena k oběšení,“ přiznal Strasser. Práce u tribunálu mu pomohla s vyrovnáním se se vším, čím prošel.
Obchodník i pilot
Po konci tribunálu se Strasser vrátil do Anglie za rodinou. „Začal jsem se věnovat fotografování a začal jsem podnikat v dovozu fotoaparátů,“ vyprávěl. Firma se pak rozrostla natolik, že se její akcie začaly obchodovat na londýnské burze. Strasser byl také prvním, kdo po válce začal znovu dovážet německé fotoaparáty do Velké Británie. Nakonec měl několik firem „Když jsem si později uvědomil, že Japonci svými výrobky udusí tento německý průmysl, stal jsem se zástupcem japonské společnosti Minolta. Založil jsem společnost Japonské fotoaparáty s. r. o. a prodával jsem je 26 let,“ dodal.
Jeden z jeho nejlepších zákazníků sídlil v Londýně, další v severní Anglii – a on sám žil v centrální části země. Aby stihl cestu za zákazníky a zároveň byl večer doma, rozhodl se, že se stane pilotem. Létání se stalo i jeho koníčkem a udělal si také licenci pro komerčního pilota. „Létal jsem komerčně i pro radost po celé Evropě,“ vzpomínal.
Do Československa se nemohl vrátit až do konce komunistického režimu. „Ani bych se sem neodvážil tehdy přijet. Slyšel jsem, kolik lidí skončilo ve vězení. A proto jsem netoužil přijet, dokud tu byl komunismus. Ovšem v první minutě, kdy bylo možné se sem vrátit, jsem přiletěl vlastním letadlem,“ řekl.
„Chceme dobro a začneme bojovat“
Válku přežili i Strasserovi rodiče. Otec pracoval jako prodejce ve sklárně v Dubí. „Americký zákazník mu dokázal zprostředkovat stejné zaměstnání v Anglii, odjeli těsně před začátkem války,“ vysvětlil. Jeho rodina později založila charitativní organizaci připomínající Lidice. I sám Strasser se věnoval různým charitativním projektům. Nyní dostal za aktivní účast v boji proti německým okupantům v Česku ocenění – Kříž obrany státu ministra obrany.
Strasser k současné situaci na Blízkém východě, kterou odstartoval masakr především židovského civilního obyvatelstva teroristickým palestinským hnutím Hamás na začátku října podotkl, že většina válek v historii začala kvůli náboženství. „Je to tragédie. Všichni chceme díky víře dobro a najednou mezi sebou začneme bojovat. Je to strašné. Dokud si neuvědomíme, že každý má právo na své vlastní místo, svůj vlastní život a vlastní způsob života, dokud nebude zasahovat do životů ostatních lidí, tak bohužel budeme v těchto bojích pokračovat,“ řekl.
