K partyzánům se mladý zahradník Jaromír Vrba přidal, když vypuklo Slovenské národní povstání. Stal se z něj odvážný odbojář, který válečné zkušenosti využil i po konci konfliktu jako jeden z vůdců protikomunistické odbojářské skupiny Světlana. V podzemním hnutí už ale od počátku působili tajní agenti, Vrba nakonec doplatil na důvěru, kterou v ně vložil. V soudním procesu si vyslechl trest smrti, který byl vykonán 19. prosince 1950 v pankrácké věznici.
„Tak tedy skončili lidé, kterým nebyl žádný prostředek dost špatný, aby jej nepoužili ke svým ničemným cílům. Ve své zaslepenosti se neštítili ani vraždy. Náš pracující lid (…) nedopustí, aby tito zločinci ve službách západních imperialistů mezi námi prováděli své rejdy,“ stojí v týdeníku Naše pravda ze září 1950.
Dobová propaganda popisuje odsouzení odbojářů ze skupiny Světlana, do které patřil i Jaromír Vrba. Jako partyzán se neváhal v lesích postavit nacistům, po válce vedl pod krycím jménem Čamajka i boj proti komunistickému režimu. Při něm se odbojář dostal do přestřelky, kterou nepřežil strážmistr SNB. I kvůli tomu si u soudu vyslechl nejvyšší trest.
Jaromír Vrba se narodil jako nejstarší syn do rodiny zahradníka. Žili na samotě nedaleko vsi Stražisko na Prostějovsku, kde Jaromír až do roku 1943 pomáhal svému otci. Poté byl však nuceně nasazen v Německu v chemnitzké továrně na obráběcí stroje. Z Německa už ale po čtyřech měsících utekl zpět na Moravu, kde se nejprve skrýval u rodičů, aby následně překročil hranici a přidal se k právě propuknuvšímu Slovenskému národnímu povstání.
Připojil se k 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky. Nejprve v ní nosil náboje a později pomáhal při střelbě z protitankových pušek. Brigáda se následně rozdělila do menších skupin, které přešly na Moravu, kde osvobozovaly vesnice a města včetně Zlína.
Vrbova skupina ale byla přepadena, a tak se mladý odbojář ocitl v lesích sám a bez spojení. „Přišli na ně, objevilo se tam nějaké vojsko a velitel jim dal rozkaz, aby se každý probil, jak může. Bratr se tenkrát dostal až domů, tam pobyl pár dnů a léčil si omrzlé nebo otlačené nohy. To bylo na podzim 1944,“ vzpomínala později jeho mladší sestra Eva Černá, rozená Vrbová. Poté se k partyzánům vrátil jako spojka, obstarával pro ně jídlo nebo oblečení.
Zatímco Jaromír pomáhal partyzánům, skrývala se jeho rodina v lese
Nacistům odporovala celá Vrbova rodina. I na Prostějovsku se poslední válečný podzim pohybovalo asi dvacet sovětských partyzánů, které pronásledovala jednotka SS. Odlehlé zahradnictví skýtalo možnost úkrytu, léčili se v něm proto ranění bojovníci. Do pomoci partyzánům se zapojili i další místní. „Byli úplně normální, kdybyste je potkal ve vesnici, tak byste nepoznal, že je to nějaký partyzán. Nedalo by se říct, že by byli nějací otrhaní, lidé se o ně starali. Oni jim to oblečení dali. Prostě to bylo samozřejmé,“ popsala pamětnice.
Poté ale nacisté zatkli jejich vůdce a rodina se tak octila v nebezpečí. I s nemluvnětem se museli skrývat v úkrytu vyhloubeném v zemi. „Mohlo to být tři krát tři metry, tak nám tam udělali nad sebou palandy. Byla tam provizorní stolička a deska, to byl jako stůl. Pak tam byla kamínka. Zamaskovali to tak, že dali navrch mech a byl tam pařez, ve kterém byl vyvedený komín. Opravdu to bylo báječně zamaskované. Vedly tam dva až tři schodky a to bylo všecko, co jsme tam měli,“ vyjmenovala.
V úkrytu se dočkali konce války. Jaromíra zastihl ve Zlíně, kde pro partyzány sháněl nepromokavé pláště. Po válce byl vyznamenán několika oceněními včetně medaile Za chrabrost.
„Tohle nechtěl“
Hned po válce strávil po těžkém úrazu na motorce půl roku ve zlínské nemocnici. O rok později se oženil s o sedm let starší lékařkou Adélou Chmelařovou, se kterou měl dvě děti. Na rozdíl od většiny spolubojovníků nevstoupil do komunistické strany, raději rozšířil řady sociálních demokratů. I proto převzetí moci komunisty pozoroval s rozpaky.
„Bratr nechtěl jít k StB a nechtěl vstoupit do KSČ. Byl to partyzán, opravdu odvážný kluk, který se skutečně mezi partyzány hodil. Jenomže tohle nechtěl a začalo se mu nelíbit i to, co se tady všechno dělo,“ popsala sestra Eva.
Nedlouho po únorových událostech se proto Jaromír zapojil i do protikomunistického odboje, kde se znovu shledal s řadou partyzánů, včetně těch se stranickou legitimací. I je poválečný vývoj zklamal a rozhodli se proti režimu postavit. Vrba se stal jedním z vůdců jedné z největších odbojových organizací Světlana. Stál v čele skupiny, která působila na Zlínsku.
Do odboje se ale Státní bezpečnosti podařilo infiltrovat několik tajných agentů. Jeden z nich, Václav Kocourek, měl za úkol přepisovat texty protikomunistických letáků a dále je rozmnožovat. Kocourkovou přičinlivostí se ale řada letáků dostala dříve na pobočku vsetínské StB než mezi obyvatele.
První zatýkání proto přišlo už v březnu 1949. Ochromilo sice činnost odboje, ale komunistům se nepodařilo zatknout vůdce skupiny. I Jaromír Vrba se mu díky služební cestě vyhnul, raději se ale začal skrývat. V té době navíc jeho manželka porodila druhé dítě, s vědomím vlastního rizika ji však Jaromír přesto navštívil.
Strážník přestřelku nepřežil, Vrba po zranění ochrnul
Cestoval poměrně často i kvůli působení Světlany, což se mu však v dubnu vymstilo. Ve vlaku jej poznal strážmistr SNB Bohumil Hýl. Poté, co se mu legitimoval, spolu vystoupili ve Vsetíně a vydali se na stanici. V městském parku se ale Vrba chytil příležitosti, z boční kapsy kabátu vytáhl nabitou pistoli, na strážmistra vystřelil a začal utíkat. Hýl palbu na prchajícího Vrbu opětoval, jedna z ran ho trefila do pravého ramena a přeťala kost. Kvůli tomu mu pak pravá ruka ochrnula. Strážmistr Hýl přestřelku nepřežil.
Po incidentu Vrba plánoval útěk za hranice. Společně s dvěma členkami Světlany se skrýval v provizorním podzemním bunkru na Slovensku, potom několikrát místo úkrytu změnili. Mezitím se snažili zajistit si cestu do zahraničí. I v tuto chvíli však doplatili na úspěšné zapojení tajných složek do odbojové organizace.
Jeden z infiltrovaných vystupoval mezi odbojáři jako zahraniční agent, a právě on měl zajistit Vrbovi a dalším bezpečný odjezd za hranice. Když tak Jaromír nastupoval u Pulčína během květnové noci do černého auta s diplomatickou značkou, netušil, že jej jeho posádka místo do zahraničí veze na velitelství StB.
„A tak zase kamarádi, o kterých si myslel, že jim může věřit, mu slíbili, že ho převezou do Rakouska. Tak si pro něho přijeli. A zavezli ho do Uherského Hradiště ke Grebeníčkovi (Alois Grebeníček, tehdejší vyšetřovatel StB, pozn. red.),“ popsala sestra Eva.
Státní bezpečnost provedla proti odbojářům ze Světlany několik akcí, při nichž značnou část členů skupiny zatkla. Vrba stanul před soudem v jednom z 16 procesů, které komunisté kvůli organizaci Světlana vedli. Spolu s ním bylo souzeno dalších 27 lidí ze Zlínska, řada z nich se přitom provinila například pouze tím, že vedli krátký rozhovor s některým z odbojářů.
Ve Velkém kině odhalovali komunisté „spiklenecké rejdy“
Proces se vedl ve zlínském Velkém kině. „Veřejné přelíčení Státního soudu je sledováno pracujícími, jejichž počet ve čtvrtek odpoledne vzrostl na dva a půl tisíce,“ popisovalo tehdy Rudé právo.
„Až do svého zatčení prováděli své spiklenecké rejdy v okrese gottwaldovském, na Vsetínsku, Kroměřížsku, Přerovsku a jinde v naději, že se jim podaří za podpory západních imperialistů přivodit zvrat lidově demokratického zřízení a znovu nastolit vládu továrníků a statkářů. Ostražitost pracujícího lidu a bdělost bezpečnostních orgánů však všechny plány této rozsáhlé organisace zmařily,“ stálo k procesu v Rudém právu. Obžalovaní nedostali téměř žádnou šanci se proti svým obviněním bránit, odříkat museli jen předem naučenou odpověď.
Odsouzeni byli všichni. Jaromír Vrba byl uznán vinným ze zločinu velezrady, vyzvědačství, vraždy a nedokonané vraždy. Potrestán byl smrtí. Ostatní členové skupiny byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody.
Život Jaromíra Vrby skončil na šibenici jen pár dní před Vánocemi, 19. prosince 1950. Byl jedním z celkem devíti lidí, kteří za činnost v odbojové skupině Světlana dostali trest smrti. Po sametové revoluci byl rehabilitován a jeho syn Jan převzal od prezidenta Václava Havla in memoriam medaili Za hrdinství.
