Lidé v západních Čechách během víkendu slavili 76. výročí osvobození americkou armádou. Za komunismu se o americkém podílu na československém osvobození mlčelo; američtí diplomaté se sice vydávali do míst osvobozených jejich vojáky, průběh těchto cest ale pečlivě monitorovala Státní bezpečnost. A pořídila stovky snímků pracovníků americké ambasády i těch, kteří se s nimi v západních Čechách setkali. Tématem se zabýval v pořadu Reportéři ČT Karel Vrána.
Oslavy osvobození americkou armádou StB pečlivě sledovala. Následovaly represe
12 minut
Reportéři ČT: Oslavy vítězství objektivem Státní bezpečnosti
Jedním ze sledovaných diplomatů byl americký velvyslanec William Luers, který stál v čele pražské ambasády v letech 1983 až 1986. Na takzvaných spanilých jízdách po západočeských místech, která osvobodila americká armáda nebo kde byli sestřeleni američtí letci, ho doprovázela jeho žena Wendy – a také kolona aut tajné policie.
Hlavním úkolem agentů StB ale nebylo šmírovat zaměstnance amerického velvyslanectví – šlo jim hlavně o to, s kým se Američané potkávají, o čemž svědčí i zachovaný svazek nazvaný Zlato, kde se píše: „Cílem je zejména dokumentovat osoby z řad československých občanů, které se budou snažit o navázání osobních kontaktů s pracovníky zastupitelského úřadu USA.“
„Estébáka se dalo poznat tak, že nefotil Američany, ale lidi, kteří byli okolo,“ potvrzuje pamětník z Domažlic Amar Ibrahim. A jak připomíná publicita a badatel Zdeněk Roučka, k velké nelibosti komunistů na tato místa setkání lidé chodili, a to v nemalých počtech.
Podle dochovaných zpráv tajné policie na náměstí v Rokycanech přišlo v roce 1986 zhruba čtyři sta lidí. Tehdy se náměstí jmenovalo Rudé armády, ačkoliv město osvobodila armáda americká. „Na setkáních panovala skvělá atmosféra. Zástupci americké ambasády byli naprosto bezprostřední, pohybovali se po obci nebo po městě, lidé jim podávali ruku, povídali si,“ přiblížil Roučka.
Řada fotografií pořízených estébáky pochází také z Klatov. Je na nich zachycen i Václav Žufan, signatář Charty 77. „Fotili zřejmě mě, protože to fotili klatovští estébáci,“ komentuje materiál, který pochází zřejmě z roku 1988.
Při vzpomínkových akcích se nezatýkalo. Až následně
Během vzpomínkových akcí a za přítomnosti amerických diplomatů si tajná policie nedovolila zatýkat. Represe však následovaly později a často byly spojené s dalšími aktivitami dotyčného.
„Samozřejmě si nás natáčeli. V podstatě už to bylo jedno, protože my jsme všichni byli takzvaně provaleni. Mstili se nám třeba tím, že nás třeba potom zavřeli na 48 hodin,“ popisuje následné represe pamětník a člen Společnosti přátel USA Stanislav Devátý. Podobné zkušenosti má i další pamětník a člen Společnosti přátel USA Petr Bartoš. „Přišel jsem o práci, byl jsem přesunut čtyřicet kilometrů od Zlína do JZD. Domovní prohlídky, sem tam zavřený na 48 hodin,“ vypráví.
Přímo po vzpomínkové akci situace vypadala podle Roučka většinou tak, že když velvyslanec za potlesku odjel a s ním i kolona, příslušníci StB „naprosto brutálně naběhli“. „A buď se odstřihávaly stuhy v amerických barvách, anebo se za velkého pískotu a nevole věnce odnášely neznámo kam,“ dodává.
„Rozdávaly se odznáčky – česká a americká vlajka. Když jsem odcházel, tak jeden z estébáků mě zastavil, abych mu ukázal, co jsem dostal. Já jsem otevřel dlaň a on mi to sebral,“ vzpomíná zase domažlický pamětník Ibrahim.
Situaci té doby popsala například ve vysílání Svobodné Evropy 22. května 1989 Klára Hoppová slovy: „Po odjezdu americké delegace uchýlili se příslušníci bezpečnosti už k obvyklým trapným praktikám. U několika lidí byla zjišťována jejich totožnost.“
Další pamětník z Koloveče Jan Kufner vzpomíná na dění v roce 1983, když Američané zavítali na Chodsko. V té době už nestál na místě původní pomník, který osvobození Kolovče armádou USA připomínal, a tak přivezli dřevěnou stoličku a na místě zrušeného památníku ji umístili i s věncem. Jenže přišel tehdejší předseda Národního výboru a vykázal je.
Jeho chování Kufnera rozčílilo natolik, že mu s kamarádem před dům barvou namalovali hanlivé nápisy. „Odvezli mě do Domažlic na StB. A ve čtyři hodiny ráno řekli, že už můžu jít domů, až to všechno podepíši,“ vypráví.
Když se zeptal, zda dostane zpět bundu a boty, odpověď zněla, že se jedná o předměty doličné. „Pak mě vyšoupli za okres a v ponožkách jsem měl pochodovat šestnáct kilometrů,“ vypráví. U soudu ale podle svých slov nedopadl zle: „Šest měsíců z platu a dva roky podmínka.“
Pamětní desky mizely, vracely se a zase mizely
Ačkoliv spanilé jízdy amerických diplomatů zajímaly tajnou policii, která o nich podávala zprávy na nejvyšší místa, veřejnost o nich neměla nic vědět. O podílu Spojených států na osvobození Československa se v době komunistického režimu téměř nemluvilo a postupně mizely i pomníky a pamětní desky, které to měly připomínat.
„V roce 1950 vypukla korejská válka. V atmosféře tvrdého stalinismu a brutálního nahlížení na Spojené státy americké bylo nejjednodušší se desek začít zbavovat,“ vysvětluje Roučka. „Já v tom vidím hlavně komunistickou ideologii, Spojené státy byly hlavní nepřítel. V duchu sovětského stalinismu (komunisté) přepsali dějiny, kde se dalo,“ dodal bývalý zpravodaj Hlasu Ameriky Jolyon Naegele.
Během roku 1968 se pamětní desky začaly zase znova vracet zpátky na svá místa, v normalizaci ale začaly vadit nanovo. Zástupci americké ambasády například pravidelně navštěvovali pomník nedaleko Chebu. Protože patřil americké vládě, nemohli ho komunisté odstranit, a tak alespoň posunuli silnici a okolí osázeli tújemi, aby na pomník nebylo vidět.
Podobně se úřady snažily utajovat i samotná místa setkání. Vysílání Svobodné Evropy 22. května 1989 například komentovalo vzpomínkovou akci, která se konala u příležitosto 45. výročí osvobození americkou armádou v sobotu 20. května v Lidicích u Plzně, slovy: „Jak už bývá ze strany našich úřadů a sdělovacích prostředků zvykem, šlo o akci důkladně utajovanou.“
„Bylo samozřejmé, že v oficiálním tisku se tehdy nikdo nemohl dočíst, jaký bude harmonogram, na které místo, v který čas, americký velvyslanec se svojí malou kolonou přijede. Takže jediná možnost, jak se to dozvědět, bylo poslouchat Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu,“ popisuje Roučka.
A například, aby si lidé v Domažlicích v roce 1985 nemohli poslechnout projev amerického velvyslance, komunisté pustili naplno z tlampačů vysílání městského rozhlasu. Jenže to nakonec vadilo i samotným bezpečnostním složkám, protože je naopak zajímalo, co ambasador říká a o čem si s lidmi povídá, připomněl redaktor.
Neustálý doprovod Státní bezpečnosti ale také popudil amerického velvyslance Wiliama Luerse natolik, že si podle zpráv Státní bezpečnosti stěžoval, že průběh celého aktu vyzněl – Luersovými ústy – jako nejnedůstojnější od roku 1950. „U diplomatů to bylo prostě… trapné. Ale pochopili, je to studená válka, ideologický boj a je nutný demonstrativně položit věnce,“ dodal Naegele.
