Sametovou revoluci jsme si zvykli vnímat díky rychlosti jejího průběhu jako sled událostí, které vyvrcholily vítězstvím demokracie a porážkou komunistického režimu. Přechod k demokracii ale není jen kontinuem protirežimních akcí. Podíváme-li se podrobněji na jednotlivé dny, zjistíme, že i československá revoluce, jejíž 30. výročí si v těchto dnech připomínáme, má své fáze. Ta, která byla rozhodující, začala 28. listopadu 1989.
28. listopad 1989, rozhodující fáze sametové revoluce
Sametová revoluce v Československu byla velmi rychlá. Nejlépe to vystihuje dnes už dobře známý bonmot britského historika Timothy G. Ashe, který tvrdil, že v Polsku trvala revoluce deset let, v Maďarsku deset měsíců, v NDR deset týdnů a v Československu deset dnů. Situaci v tehdejší střední Evropě popsal velmi přesně. I když revoluce trvala velmi krátce a o to intenzivněji, měla vlastní dynamiku a můžeme ji rozdělit do jednotlivých fází.
V politologii je znám koncept Dankwarta Rustowa, který v roce 1970 publikoval práci, v níž tranzici – tedy přechod k demokracii – rozdělil do tří fází: přípravné, rozhodující a uvykací.
Když byl průvod studentů 17. listopadu 1989 brutálně potlačen, vedlo to k dalším demonstracím v následujících dnech. O dva dny později bylo v Praze založeno Občanské fórum (OF) a v Bratislavě Verejnosť proti násiliu (VPN).
Právě při založení OF byly formulovány první čtyři požadavky směrem k vládnoucí komunistické moci. Odstoupit měli politici, kteří byli zodpovědní za intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Na zásahy, které byly vedeny v průběhu roku 1989 proti demonstrujícím, provolání reagovalo požadavkem odstoupení prvního tajemníka ÚV KSČ v Praze Miroslava Štěpána a ministra vnitra Františka Kincla. Na to navazoval třetí požadavek, na jehož základě měla být ustavena vyšetřovací komise těchto zásahů, ve které by byli představitelé OF zastoupeni.
Posledním požadavkem bylo propuštění politických vězňů včetně těch, kteří byli zadrženi v souvislostmi s demonstracemi listopadových dnů. V tomto se OF také staví za myšlenku generální stávky, k níž vyzvali vysokoškolští studenti. Ta se nakonec uskutečnila 27. listopadu.
Komunisté pod tlakem, OF úspěšné
Tlak na komunistický režim byl stále intenzivnější a úspěšnější. Už 21. listopadu se předseda vlády Ladislav Adamec setkal se zástupci OF, tehdy ještě bez účasti Václava Havla. Dalším velkým ústupkem komunistického režimu byla rezignace předsednictva Ústředního výboru KSČ v čele s generálním tajemníkem Milošem Jakešem 24. listopadu. A k dalšímu naplnění jednoho z požadavků Občanského fóra došlo o den později, a to když prezident Gustáv Husák propustil nejznámější politické vězně.
„Za Občanské fórum vám mohu oznámit, že se stalo to, po čem všichni voláme: dialog moci s veřejností začal!“, oznamoval Václav Havel na demonstraci na Letenské pláni 26. listopadu. Ještě předtím OF i za účasti budoucího nového prezidenta jednalo s předsedou vlády Ladislavem Adamcem. I ten předstoupil před demonstrující na Letenské pláni. Nedokázal však využít svého potenciálu. I když byl před svým projevem davem vítán, už po pár větách začali demonstrující projevovat nelibost a předseda vlády byl nakonec vypískán.
Zásadním okamžikem byla generální stávka, která se uskutečnila deset dnů od zásahu na Národní třídě proti studentům. Díky ní se podařilo manifestovat, že proti komunistickému režimu stojí většina veřejnosti. Podstatné bylo také to, že se do ní zapojili i pracující v podnicích, tedy ona dělnická třída, jíž se komunisté vždy zaštiťovali a jejíž podporou legitimizovali svoji moc.
Fáze rozhodující: radikalizace požadavků
Generální stávkou z 27. listopadu končí přípravná fáze, budeme-li se držet fází podle zmíněného politologa Dankwarta Rustowa. Další kolo rozhovorů s předsedou vlády Adamcem je možné považovat za rozhodující fázi přechodu k demokracii. Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu si byly vědomy své podpory a dosavadních úspěchů. Naopak komunistický režim nebyl schopen adekvátně reagovat, vnímat realitu a postupně oslaboval. A právě toho představitelé protestujících využili. OF a VPN radikalizovaly své požadavky ke státní moci.
Druhé kolo jednání se odehrávalo již v komornější atmosféře. Obecní dům byl nahrazen Strakovou akademií. Na Úřadu vlády se vyjednávalo v menší místnosti, než byl salonek při prvním kole rozhovorů a schůzka probíhala již ve zcela odlišné atmosféře. Dříve početná delegace zástupců Národní fronty velmi zeštíhlela. Ladislav Adamec se pragmaticky stále více vzdaloval názorům komunistické strany. Ta se po generální stávce dostala do velmi defenzivního postavení. Komunistický režim reprezentoval například i ministr Marián Čalfa nebo předseda Československé strany socialistické Bohuslav Kučera.
Dvouhodinové jednání začalo v 11 hodin a bylo přerušeno dvěma přestávkami. Atmosféra byla zpočátku poměrně vzrušená, postupně se však proměnila v konstruktivní jednání. Jak na tiskové konferenci po jednání řekl právě Čalfa, převládla „vzájemná snaha nalézt pozitivní východiska ze současné situace v ČSSR“.
Požadavky, které OF společně s VPN předneslo, byly zásadní a šly zcela proti podstatě stávajícího režimu. Ještě o pár týdnů dříve by jejich vyslovení bylo postihováno trestem a jejich naplnění bylo takřka nemyslitelné. Nyní však již byla situace odlišná.
K těm nejzásadnějším „úkolům“, které Ladislav Adamec dostal, patřil požadavek, že hned následující den Federálnímu shromáždění předloží ústavní zákon, který vypustí ze socialistické ústavy články 4 a 16. První z nich zakotvoval vedoucí úlohu KSČ ve společnosti, druhý zase konstatoval, že státní ideologií je v Československu marxismus-leninismus.
- Čl. 4
- Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.
- Čl. 16
- (1) Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu, a v těsném spojení se životem a prací lidu.
Zrušení článku číslo 4, který potvrzoval dominantní roli komunistické strany v socialistickém Československu, bylo principiální. Jeho odstranění z ústavy totiž bylo velmi symbolické. Za prvé tím, že režim fakticky uznával svoji porážku, za druhé vedoucí úloha KSČ znemožňovala možnost zavedení politického pluralismu. S tím souviselo i zrušení článku 6 ústavy, který zakotvoval, že „Národní fronta Čechů a Slováků, v níž jsou sdruženy společenské organizace, je politickým výrazem svazku pracujících měst a venkova, vedeného Komunistickou stranou Československa“.
Podobně nejen fakticky, ale i symbolicky bylo důležité odstranění článku o marxisto-leninistickém světovém názoru. Pokud měl být budován nový demokratický režim, jediná státní ideologie by tomu byla překážkou.
Demisi, odstupte!
Mimo jakákoliv významná vyjednávání byl prezident socialistického státu Gustáv Husák – nejvýraznější tvář režimu a funkcionář, který byl bytostně spjat s nástupem normalizace po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. A i když se podařilo docílit rezignace vedení Ústředního výboru v čele s Milošem Jakešem, který byl nahrazen nepříliš schopným Karlem Urbánkem, Husák zůstával stále ve funkci. Proto další požadavky směřovaly na jeho osobu.
Občanské fórum a VPN jej vyzvaly, aby nejpozději do 10. prosince 1989 odstoupil ze své funkce. Se stejným datem se pojil i další významný požadavek. Předsedovi vlády byl již při prvním jednání předán seznam politických vězňů, kteří mají být amnestováni. Jak se ale ukazovalo, seznam nebyl úplný. Proto si OF a VPN vyhradily právo seznam doplňovat a žádaly propuštění dalších politických vězňů. Mělo se tak stát opět nejpozději do 10. prosince. Datum to nebylo náhodné – je Dnem lidských práv.
Odstoupit měli také všichni poslanci parlamentu (tedy Federálního shromáždění, České i Slovenské národní rady) a národních výborů, kteří „nedbali vůle a zájmů lidu“ a zpronevěřili se svému poslaneckému slibu. Vláda měla předložit takový návrh ústavního zákona, který by to umožnil. Na následně uvolněná místa byli v následujících týdnech kooptováni poslanci nominovaní OF a VPN.
Také federální vláda měla podat demisi. To byl jeden z mála požadavků, který Ladislav Adamec odmítl. Nicméně přislíbil, že provede zásadní obměnu. Učinit tak měl do neděle 3. prosince. Požadavek OF a VPN byl takový, že nová vláda bude přechodná, která by vznikla na širším koaličním základě. Složena měla být jak z nestraníků, tak zástupců KSČ, především však mělo jít o vládu odborníků a profesionálů. Takto obměněná vláda měla vytvořit takové předpoklady, aby bylo možné uspořádat svobodné volby, což byl jeden ze zásadních požadavků demonstrujících v ulicích i OF a VPN.
Předseda vlády skutečně 3. prosince představil novou vládu. Jednalo se však o kabinet, který nesplňovala požadavky OF a VPN. Ve dvacetičlenné vládě totiž bylo zastoupeno 15 komunistů, po jednom byli zastoupeni lidovci a socialisté, tři posty byly určeny pro nestraníky. To vedlo k tomu, že Adamec 7. prosince podal demisi a předsedou vlády „národního porozumění“ se stal Marián Čalfa.
Další požadavky vznesené 28. listopadu směřovaly k obnově svobody shromažďovací a spolčovací. Pokud se měl rozvinout politický pluralismus, bylo nutné, aby občané mohli zakládat nové politické strany. A bez těchto svobod by to nebylo možné. Takzvaný malý zákon o politických stranách, který upravoval organizaci a sdružování občanů v politických stranách, byl přijat 23. ledna v roce 1990. Vyjmenovával také, které politické strany se považují za již vzniklé. OF a VPN byly podle tohoto zákona hnutími, nikoliv politickými stranami.
- § 9
- (1) Za politické strany již vzniklé se považují Československá strana lidová, Československá strana socialistická, Demokratická strana, Komunistická strana Československa a Strana svobody. Občanské fórum a Veřejnost proti násilí jsou politickými hnutími podle tohoto zákona.
Delegace vedená Václavem Havlem také vyslovila nezbytnost svobody projevu a tisku či státního dozoru nad církvemi. Zrušení cenzury bylo dalším ze základních předpokladů možnosti budování a rozvíjení svobodné demokratické společnosti, stejně jako ostatní zmíněné svobody. Místopředseda Federálního shromáždění Bohuslav Kučera také slíbil, že bude ustavena vyšetřovací komise k zásahu na Národní třídě, v níž budou zastoupeni studenti i OF.
1989, tisková konference (zdroj: Archiv Československé televize)
Co jsme?
Občanské fórum a VPN jako hnutí, která zastupovala veřejnost ve vyjednávání s představiteli státu, stále více narážela na podmínky, v nichž fungovala. Stále se rozrůstala a stále častěji vznikaly jejich organizace regionální. Proto vznesly požadavky, aby jim byly přiděleny prostory, v nichž by mohly působit. OF také informovalo, že stávkové výbory se mohou svobodně přetvářet v občanská fóra. Jedním z posledních a pro informování veřejnosti velmi důležitým požadavkem bylo, aby měly obě protirežimní organizace přístup do médií a mohly skrze sdělovací prostředky informovat o své činnosti. Vláda měla také vytvořit podmínky pro to, aby mohly vydávat vlastní deníky.
Tak jak se rozrůstala základna dvou hlavních hnutí a vznikala místní občanská fóra, vyvstala potřeba vnitřní organizace a podávání instrukcí, jak postupovat. Proto byly 28. listopadu publikovány dokumenty OF, které toto měly za cíl.
Vnitřní organizaci se věnoval dokument „Co jsme“. Občanské fórum se v něm definuje jako spontánně vzniklé hnutí občanů, které poskytuje prostor pro „obnovení skutečně občanských postojů a života, zapomenutých před více než čtyřiceti lety“. Dokument rozvíjí základní teze, které byly formulovány při jeho zakládání. Tedy že základním cílem je vznik politického pluralismu a uspořádání svobodných voleb v Československu. Cílem OF mělo být podněcovat aktivizaci občanského chování a přenesení politického jednání do každodenního života.
Místní organizace mohly vznikat na základě územní, pracovní nebo zájmové příslušnosti občany. Ze zakládání byly výslovně vyloučeny instituce. Těmto místním organizacím je doporučováno také ustavení „neformální koordinační skupiny“, do jejíhož čela bude zvolen její představitel. Na tuto skupinu se mohli obracet občané. Místní občanská fóra měla podněcovat demokratickou diskusi, v níž by se tříbila názorová stanoviska občanů. Zaměřovat by se měla též na řešení lokálních problémů.
To, že se jedná o hnutí v pravém slova smyslu, je vyjádřeno i tím, jaké měly být vztahy mezi centrálním koordinačním centrem OF a místními občanskými fóry. Jednalo se o horizontální síť mezi všemi jednotlivými organizacemi, která je spojena pouze stejným aktivním občanským postojem jednotlivých jejich členů. Koordinační centrum na centrální úrovni mělo mít pouze informační a organizační charakter. Naopak nechtělo být centrem řídícím. Prakticky se jednalo o zcela opačný přístup od striktního centralismu, na jehož základě byl řízen dosavadní socialistický stát.
Koordinační centrum OF se tak pasovalo do role toho, kdo zastupuje Občanské fórum při vyjednávání s představiteli státu na centrální úrovni nebo při jednání s mezinárodními institucemi.
A co s komunisty v OF?
Místní občanská fóra musela řešit také jeden z problémů, a to že do místních občanských fór se hlásili a vstupovali i členové komunistické strany. V duchu demokratického přístupu tak jedna z prvních tezí instrukcí zní: „Jsme demokraté, a proto nelze bránit našim spoluobčanům, bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, v účasti a práci v nově vznikající struktuře občanského hnutí.“
Současně však byl ale kladen důraz na to, aby ti, kteří chtějí v místních OF působit, byli „upřímnými stoupenci našeho hnutí“. Ti, kteří by jednali v rozporu se základními myšlenkami OF a jejich motivací nebylo vytvoření demokratického systému respektujícího základní lidská práva, měli být vyloučeni. Pokud by takových členů měla být většina, pak je nutné, aby prodemokratičtí členové vystoupili, založili nové místní OF a vydali veřejné prohlášení, v němž budou svůj postup vysvětlovat. Přístup Občanského fóra nejlépe ilustruje jedna z vět těchto instrukcí: „Demokracii můžeme budovat pouze demokratickými prostředky.“
Rozhodující fáze podle Rustowa končí s prvními svobodnými volbami, tedy 8. června 1990. Následuje fáze uvykací, jejíž konec není ohraničen datem. Fáze je ukončena v okamžiku, kdy vznikne plnohodnotná a neohrožená demokracie.