Praha - Třicetiletá válka je jednou z přelomových epizod evropské historie. Ačkoliv se zásadní měrou odehrála ve střední Evropě, zúčastnily se jí země ze všech koutů kontinentu. Pro Země Koruny české měla zvláštní symboliku. Na českém území boj mezi katolickými a protestantskými státy oficiálně začal, na stejném místě se odehrály dramatické momenty v posledním roce války. Vojska ze severu Evropy přitáhla do hlavního města Čech, v pouhém odlesku nedávné rudolfinské slávy, s jediným cílem - krást a rabovat.
Hlavní útočiště ke svým výpadům si Švédové vybudovali v oblasti dnešních Hradčan a levého břehu Vltavy. Několik měsíců směřovali své výpady přes řeku do statečně bráněného Starého města. Právě 25. července 1648 začala zhruba čtyřměsíční statečná obrana Pražanů proti švédským vojskům.
Asi třem stovkám Švédů se oné červencové noci podařilo proniknout přes pražské hradby a po krátkém boji otevřít Strahovskou bránu jednotkám švédského generála Jana Kryštofa Königsmarcka, které rychle zabraly Hradčany a Malou Stranu. Staroměstský břeh již nedokázaly dobýt, neboť Pražané rychle spustili mříž na Staroměstské mostecké věži Karlova mostu. K úspěchu přepadové akce přispěla malá bdělost stráží, které slavily svatbu císaře, a také informace od přeběhlíka z řad císařských vojsk Arnošta Ottovalského.
V prvních třech dnech, kdy zahynulo na Malé Straně a Hradčanech na 200 civilistů, se útočníci bavili především ničením drahocenných památek. Na pravém břehu Vltavy se zatím sformovala obrana pod velením polního maršála Rudolfa Colloreda, který měl však k dispozici pouze kolem 1200 vojáků. Dalších 750 mužů tvořila pověstná studentská legie, složená ze studentů a profesorů. Za hlavní „válečný stan“ si zvolili rozsáhlý areál Jezuitského Klementina. Pražany, v jejichž čele stál staroměstský primátor Mikuláš Turek z Rosenthalu, nezlomily ani švédské kanóny. Marná snaha seveřanů dobýt celé město skončila až s podepsáním Vestfálského míru, po kterém v Evropě opět na malou chvíli zavládl klid. Poslední švédští vojáci však Prahu opustili až v září 1649.
Nejcennější kořistí švédských dobyvatelů byla velká část sbírky císaře Rudolfa II., z níž bylo mimo jiné ze šesti stovek obrazů do Švédska odvezeno přes 400 děl. K nejvzácnějším uloupeným kusům patřila takzvaná Ďáblova bible, která je dodnes majetkem švédského státu. Pozitivním důsledkem švédského obléhání Prahy bylo vybudování lepšího opevnění města. Stavební práce začaly v roce 1654 a trvaly několik desetiletí. Při té příležitosti se rozhodlo i o osudu Vyšehradu, který byl definitivně proměněn v citadelu bez civilního obyvatelstva a stal se nejpevnějším bodem nového pražského opevnění.
Památkou na statečnost Pražanů při bránění vlastního města je ruka s mečem chystající se hájit otevřenou bránu proti vetřelcům na znaku hlavního města Prahy, do něhož přešla z erbu Starého Města.
