Ivo Medek

My všichni z oblasti živého umění vstupujeme do nového roku, který přináší nové vedení v čele našeho kulturního ministerstva – za oněch pár let již čtvrté (ale máme i ministerstva s ještě větší „obratovostí“) – s novými nadějemi, které přináší každý nový začátek. I celková suma – konečně navýšená alespoň na hodnotu roku 2007 – vypadala hodně nadějně. Pak se však na portálu ministerstva zjevila rozpočtová tabulka a všechny naše naděje odvál vítr. Přes nárůst celkové sumy je podpora živého umění opět nižší a dále pokračuje trend, kdy dáváme stále méně na současnost, abychom jakžtakž udrželi pohromadě rozpadávající se minulost. Bohužel – trend drastických úspor v rozpočtech na umění není českým specifikem – jako mor se šíří Evropou a vidíme jej i v takových oázách umění, jakými bylo třeba Holandsko nebo Portugalsko. Byť proti našim číslům se nám ta jejich – i po těchto restrikcích – jeví jako nirvána..

Tak zní častá otázka, kterou řeší zastupitelstva asi všech měst, městeček i vesnic. Samozřejmě, že pozornost i peníze si zaslouží obojí. Sport vede k rozvoji zdraví tělesného, kultura pak duševního. Obého je nám třeba plnými doušky. Potud je asi vše v pořádku. Jenže měšec obecních rozpočtů je splasklý a tak – bohužel – právě tyto dvě oblasti bývají těmi prvními „na odstřel“. Pravda – zamyslíme-li se nad věcí aspoň trošku hlouběji – vytryskne nám paradox celé této úvahy v plné nahotě – co nám zůstane, pozbydeme-li tělesného nebo duševního zdraví, případně obojího zároveň? Ekonomická sféra nás už tak převálcovala svými medializovanými problémy, že problematika zdraví nás začne zajímat až tehdy, když naše vlastní přestane fungovat. Naráz zjistíme, že je zde něco důležitějšího, než příjmy a výdaje a prosperita a konkurenceschopnost… Je zvláštní, jak málo si potřebu „obojího“ zdraví pracující populace uvědomuje právě ta ekonomická sféra, pro kterou by to měla být kardinální (ekonomická) otázka…

Tak jsem si zase onehdy přečetl v MF Dnes, ve sloupku čtenářů, ten tak oblíbený názor, že dávat „státní“ peníze na umění je vyhazování a že umění si na sebe musí vydělat samo jako každá jiná podnikatelská aktivita.Chápu – když si lidé, kteří o této problematice nic neví, přečtou v novinách prosté sumy, které „na kulturu“ ze státních peněz jdou. Mohou snad tento dojem nabýt, je však přinejmenším podivné, že bez pokusu o vysvětlení takovéto názory šíří celostátní tisk. Jeho redaktoři by – na rozdíl od nevědomého čitatele – tu problematiku znát měli. A tak si to – pro ty nevědomé na obou stranách mediální bariéry – trošku zrekapitulujme.