Miny patří už po téměř dvě století k nejpoužívanějším a současně nejúčinnějším zbraním. Masově se nyní využívají i v konfliktu na Ukrajině, jak proti vojákům, tak i proti civilním cílům. Rusko nasadilo i ty nejmodernější typy, které má k dispozici.
Na začátku dubna využila ruská armáda nedaleko Charkova nový typ protipěchotních min zvaný POM-3. Tato relativně nová zbraň nereaguje na rozdíl od starší typů na tlak – na její spuštění stačí pouhé otřesy země způsobené chůzí. Její senzory jsou podle Rusů tak citlivé, že umí rozeznat i to, jestli otřesy způsobuje chůze člověka, nebo zvířete – na zvíře nereaguje.
POM-3 se podobně jako jiné moderní miny už dávno nepokládá manuálně – do cílové oblasti ji obyčejně dopravují rakety. Z nich se odpálí ve zvolené výšce podobně jako kazetová munice. Na rozdíl od ní se ale POM-3 k zemi snáší na padáku.
Když pak mina na zemi zaznamená ten typ otřesů, který odpovídá lidské chůzi nebo běhu, vypustí malou hlavici – ta následně exploduje ve vzduchu. Střepiny jsou pro člověka smrtící přibližně do vzdálenosti patnácti metrů. Kromě aktivace otřesy je možné POM-3 nastavit tak, aby sama explodovala v řádu několika hodin. Tímto způsobem velitelé mohou velmi dobře kontrolovat bojiště. Sami si mohou určit, jak dlouho chtějí, aby minové pole fungovalo, a vědí, že po nějakém čase už je bezpečné.
Pro POM-3 existuje zaminovávací systém ISDM Zemledelie-I, který umí miny dopravit na vzdálenost pěti až patnácti kilometrů. Také u něj jde o novinku, poprvé byl k vidění během přehlídky na Rudém náměstí 9. května 2020, vyzkoušen byl během různých vojenských cvičení v roce 2021.
O samotných minách POM-3 v současné době ještě není dostatek informací. Přesto je možné říct, že se nejedná o technologickou revoluci, nicméně jejich vysoká citlivost a tím i obtížná možnost zneškodnění představuje problém. Jde ale jen o jeden z mnoha problémů, jimž budou v dalších dnech, měsících a zřejmě i letech čelit týmy, které se věnují odstraňovaní min či nevybuchlé munice.
Zbraň změnila podobu bojiště
Jakkoli technologie v případě POM-3 pokročila, miny jsou vynálezem poloviny devatenáctého století a průmyslové revoluce, stejně jako i mnoho dalších moderních zbraní. První bojově použitelné miny jsou známé z krymské války a relativně široce se s nimi experimentovalo i během americké občanské války. Hlavní boom v používání pozemních min přinesla první a především druhá světová válka.
Snaha o statické defenzivní zbraně je ale mnohem starší. Už Římané používali k těmto účelům malé železné ježky, zvané tribulus, které se hodily jak proti koním, tak i proti lidem. Logika byla stejná jako u dnešních výbušných min – jednalo se zkrátka o velmi levný způsob, jak nepřítele zbrzdit a způsobit mu spíše zranění než smrt; zároveň zbraň měla nezanedbatelný psychologický efekt. Podobné ježky se používaly prakticky po celý středověk a novověk často pod názvem vraní noha a doložené jsou například ještě z jedné z nejdůležitějších bitev krymské války, bitvy u Balaklavy.
- Krymská válka byl ozbrojený konflikt v letech 1853–1856 mezi carským Ruskem a Osmanskou říší podpořenou koalicí Francie, Spojeného království a Sardinského království. Konflikt se odehrával především na poloostrově Krymu. Válku vyvolala mocenská expanze Ruska na Balkáně a obava o osud „nemocného muže na Bosporu“, jak byla oslabená Osmanská říše označována. Výsledkem byla porážka Ruska stvrzená Pařížskou mírovou smlouvou. Počet obětí se odhaduje na 600 tisíc, z toho ovšem jen asi šestina padla v boji, zbytek mrtvých připadl na nemoci způsobené katastrofálními hygienickými podmínkami a kolapsem zásobování.
Právě během krymské války docházelo k masivnímu nasazení prvních min, které fungovaly na podobném principu, jak je známe dnes – jakkoli se ještě pohybovaly někde na pomezí mezi minou a nástražným výbušným zařízením. Tehdy se jim říkalo fugasy a používali je Rusové během britského obléhání Sevastopolu.
Britští vojáci je popsali takto: „Bedny vyrobené z kovu nebo ze dřeva zpevněného železnými pásy, naplněné střelným prachem… zakopané v hloubce od jednoho palce až po jednu stopu. Gutaperčové nebo podobné hadice naplněné střelným prachem jsou vyvedeny z každého konce, vystupují nad povrch bedny a jsou propojeny několika palci skleněné trubičky, která obsahuje na jednom konci nějakou snad fosforečnou směs a na druhém konci málo silné kyseliny… pokud je trubička rozdrcena následkem toho, že na ni někdo šlápne, nálož je iniciována a mina vybouchne.“
Následky byly hrozivé. „Oddíl přecházel nad fugasem a někdo na něj stoupl… rozdrtil skleněnou trubičku a způsobil explozi. Tři muži byli zabiti na místě a mnoho dalších bylo zraněno. Sám major Herbert vyvázl jen náhodou a byl pokryt krví a pozůstatky zabitých. Samotná ztráta byla ničím ve srovnání s propadem morálky v celé divizi a u těch, kteří to viděli,“ popisují historické prameny. Podle historika Petra Wohlmutha tyto sevastopolské „pekelné stroje“ představují první aplikaci principu minového pole v evropském vojenství.
Miny nemají zabíjet
Miny jsou defenzivní zbraně. Může to sice znít paradoxně, ale z taktického hlediska jejich hlavním účelem není likvidace sil protivníka, nýbrž jejich zpomalení a tím poskytnutí času vlastním silám. Dají se takto využít jak proti pěchotě, tak i proti vozidlům, přičemž tam se používají takzvané protitankové miny. Zvláštní kapitolou jsou pak miny námořní, byť jejich pojmenování je nepravdivé – využívaly a využívají se totiž i v řekách a jezerech.
Miny se využívají ze své povahy zejména pro obranu, a proto je typické, že je nasazuje především bránící se strana. Na druhou stranu miny je možné použít i útočícími armádami – a byly tak i používány. Například Rudá armáda za druhé světová války používala miny ke krytí křídel útoku. Přesto ale bylo ofenzivnější použití málo časté.
To se změnilo po roce 1960, když se objevila technologie, která umožnila zaminovávat oblasti na dálku, ať už pomocí raket, či letadel. Takovým příkladem je použití systému GATOR koaličními silami v první válce v Perském zálivu. Miny byly kompatibilní s klasickými kazetovými kontejnery a letadla pak prováděla zaminování možných únikových cest z „kapes“, kde byly obklíčeny irácké jednotky.
Stejně tak lze pomocí minových polí síly protivníka odklonit z určitého směru a například je přivézt do připravené léčky, kde jsou následně zničeny palbou. Tyto situace byly mnohokrát pozorovány právě v současném konfliktu na Ukrajině, když obránci útočili na ruské konvoje.
Nerespektovaná pravidla
Použití min armádami podléhá několika hlavním pravidlům, které se ale ne vždy úplně dodržují. Minová pole by měla být viditelně označena a zanesena do map. Hlavním smyslem těchto opatření je ochrana jednotek, které minování prováděly.
Kromě toho podle mezinárodního humanitárního práva „musí strana konfliktu, která užila pozemní miny, tyto miny odstranit či jinak zneškodnit nebo usnadnit jejich odstranění“.
V minulosti ale byly tyto zásady masivně ignorovány, někdy dokonce cíleně s úmyslem co nejvíce uškodit civilnímu obyvatelstvu.
Jedním z nejhorších způsobů použití protipěchotních min bylo terorizování civilního obyvatelstva Rudými Khmery. Ti například v roce 1992 používali v Kambodži miny k „ohrazení“ půdy vesničanů, která byla poté „pronajata“ zpět vesničanům s tím, že většina úrody nyní patří Rudým Khmerům.
Podobně, během války v Mosambiku, RENAMO (Mosambická národní rezistence) odřízla od okolí a tak zničila mnoho vesnic a často je udržovala vylidněné právě pomocí min.
Miny využívali i komunisté
Miny proti vlastnímu obyvatelstvu ale používaly i vlády. Červený kříž například popsal že irácká vláda používala miny k terorizování obyvatelstva v Kurdistánu, kde nechala zaminovat pole kolem vesnic. Siad Barre, somálský diktátor, používal miny tak, aby znemožnil části obyvatelstva přístup ke studnám a vodním tokům, kočovným stezkám a vesnicím.
A podobně používala miny i východoněmecká vláda. V tomto případě byly nasazeny v kombinaci se zátarasy, plotem a strážním systémem. Obdobně byly využité i v komunistickém Československu po roce 1948. Na podzim roku 1951 podal velitel Pohraniční stráže Ludvík Hlavačka návrh na zřízení minových polí na úsecích hranice se západním Německem a Rakouskem. Cílem prý byla ochrana proti případnému útoku, ale stejně dobře miny mohly zabít i ty, kdo by se pokoušeli o útěk ze země.
Na zabezpečení zalesněných úseků na hranici navrhl Hlavačka umístit sedmdesát kusů min na jeden kilometr čtvereční vybraných úseků, celkem 16 tisíc kusů min. Se zaminováním se začalo v březnu 1952 v tehdy nejrizikovějším úseku hranice, který se nacházel v Ašském výběžku. V roce 1955 se ale od budování minových pásů ustoupilo, protože se ukázalo, že jsou mnohem nebezpečnější pro pohraničníky než pro takzvané narušitele.
Břemeno na desítky let
Miny představují velkou zátěž, protože na místě zůstávají i dlouho poté, co samotný konflikt už dávno skončil.
Podle zprávy Clearing the Mines 2021 webu Reliefweb.int bylo jen za rok 2020 celosvětově vyčištěno od protipěchotních min celkem 153,4 kilometru čtverečních zaminovaného území, přičemž bylo zničeno téměř 173 tisíc protipěchotních min a více než 16 tisíc min proti vozidlům.
