Ruské jednotky zaměřují svoje útoky stále více na ukrajinská města. Zatím je především ostřelují dělostřelectvem zdálky, ale pokud je chtějí opravdu ovládnout, budou do nich muset proniknout. Zkušenosti z minulých konfliktů ukazují, že k tomu budou zapotřebí tanky – ale mohou to mít velmi složité.
Bez tanků se města dobýt nedají, tanky jsou tam ale nejzranitelnější. Rusko v troskách metropolí vždy narazilo
Tank se zrodil na bojištích první světové války a prvotně měl sloužit k průlomům v zákopových liniích. Děly a kulomety vyzbrojená masa železa pomalu se hrnoucí vůči protivníkovi, kterou nezastaví ani terén, ani zákopy a nepřátelské střely se od ní jen odrážejí, opravdu změnila vývoj konfliktu i vývoj další vojenské techniky a taktiky.
Druhá světová válka přinesla nepřeberné množství různých přístupů k tankovým konstrukcím a způsobu nasazení. Právě za druhé světové války se ale z tanku stal prostředek manévrového boje, který se musí pohybovat, aby přežil a současně byl efektivní v boji.
Existovaly lehké, střední i těžké tanky, každý s jiným způsobem nasazení i úkoly na bojišti. Objevila se i specializovaná vozidla určená přímo pro protitankový boj. Teprve v šedesátých letech 20. století se pak objevila koncepce, která se používá dodnes, a tím je „hlavní bojový tank“.
obrázek
Tato koncepce v sobě spojuje vlastnosti středních a těžkých tanků. Snaží se kombinovat to nejlepší z obou světů: ze středních tanků zachovat pohyblivost a z těžkých pak odolnost a palebnou sílu. Obecně lze říci, že stroje založené na sovětské koncepci vsází spíše na kombinaci pohyblivosti a palebné síly, kdežto tanky NATO spíše dbají na palebnou sílu v kombinaci s lepší pasivní bezpečnostní posádky, za cenu o něco horší pohyblivosti a větší hmotnosti.
Protože je tank uzpůsoben pro manévrový boj, potřebuje k účinnému fungování prostor, tedy otevřenější terén. Pokud se tanky dostanou do členitého terénu nebo městské zástavby, nastává pro ně logicky problém, vlastně celá série problémů. Tím prvním je obecně nedobrý přehled o situaci kolem vozidla, a to i navzdory všem moderním pozorovacím prostředkům u soudobých strojů. Z toho vyplývá možnost relativně snadného útoku na tento cíl navíc omezený nižší rychlostí pohybu v městském terénu.
Druhý problém se pak týká malého úhlu náměru tankového kanonu, to znamená velmi zjednodušeně to, že hlaveň tanku nemůže namířit dostatečně vysoko a celá řada cílů tak může být jeho nejsilnější zbraní zcela nezranitelná.
Tank ve městě je jako slon v porcelánu
Aby mohly být tanky nasazeny efektivně, musí poněkud změnit svoji původní úlohu. Z prostředku manévrového boje se musí stát v zásadě samohybné dělo, které přitom ale nutně potřebuje podporu pěchoty. Současně ale samotný tank vytváří účinnou palebnou podporu pro pěchotu. Tank zkrátka v takovém případě začíná plnit i roli jakéhosi „samohybného bunkru“, který vydrží nějaké to poškození, čehož lze dobře využít, protože pěchota se má v případě potřeby za co krýt před palbou slabších nepřátelských zbraní.
Tanky ale naprosto nutně musí kooperovat s pěchotou. Jakmile se v členitém městském terénu octnou samy v prostoru, který je nasycen různými protitankovými střelami, jejich osud je rychle zpečetěn. Během historie se to stalo mnohokrát a současní velitelé tankových formací to dobře vědí.
Cáchy a Berlín ukazují tankové bitvy druhé světové války
Cáchy bylo první německé město, které spojenci za druhé světové války ovládli. Boj trval od 2. do 21. řina 1944 a šlo o jednu z nejtvrdších městských bitev vybojovaných na západní frontě. Americká armáda se během ní učila za pochodu a stále vylepšovala taktiku.
Během tažení se vyvinul postup, který válečný veterán z Pouštní bouře a vojenský historik Kendall D. Gott později popsal následovně: „Obvykle tank vypálil na budovu přímo před střeleckou četou a tím potlačil nepřátelskou palbu, dokud vojáci nemohli vstoupit dovnitř a vyčistit budovu pomocí ručních granátů a automatických zbraní.“
První americký tank v Cáchách
Američané se oprávněně obávali stále přítomné hrozby panzerfaustů, tedy dobře známých pancéřových pěstí. Pěšáci proto kryli zranitelné tanky, které zase kryly pěchotu. V praxi se tanky a stíhače tanků obvykle držely jednu ulici vzadu od postupující pěchoty a plížily se vpřed nebo za roh, aby mohly zasáhnout své cíle. „Jakmile byl blok vyčištěn, obrněná vozidla přejela do nově vyčištěné ulice. Nebyla snaha vyhnout se vedlejším škodám, které byly obrovské,“ popisuje Gott.
Ojedinělým způsobem dokázal ve svých reportážích pro americké noviny West Schuylkill Press-Herald zachytit atmosféru bojů o Cáchy americký voják Irvin Schwartz.
Irvin Schwartz
„My jsme v žádném okamžiku nedokázali ochránit více než jeden úsek ulice ve městě. Příležitostně křižovatku, která ještě nedávno byla rušnou obchodní čtvrtí centra Cách. Všechny výhody války jsou rozhodně proti nám, chlapi, jak řekl seržant Dorsey McDaniels z Oxfordu ve státě Mississippi, krátce po vstupu do města. Zde jsem přišel o tři ze svých nejlepších kamarádů a všichni to byli staří vojáci, kteří čelili německé přesile v severní Africe, Tunisku a na Sicílii a navíc prošli celou Francií a Belgií bez úhony. Co je strašnějšího, než když veterána jako tyto připraví o život osamělý ostřelovač v nákupní čtvrti Cách? Ale taková byla bitva o Cáchy a den za dnem se do ní přesouvali vojáci a brali domy a obchody jeden po druhém.“
Rudá armáda už měla v roce 1945 vypracovanou metodiku pouličních bojů, s nimiž ostatně měla rozsáhlé zkušenosti, a tanky toho byly nedílnou součástí. Postup byl v zásadě obdobný jako u západních spojenců.
Rotný A. Radzjekovski popsal zkušenosti bojů o Berlín takto: „Zjistilo se, že za křižovatkou mají Němci zakopaný tank. Velitel nařídil projet křižovatku a z boku tank zničit. Jen to dořekl, práskly kolem nás čtyři rány. Horký vzduch zafuněl do poklopu jako z kovářského měchu. Dýmovnici! křikl velitel. Poslepu jsem nahmatal krabici a podal ji do věže četaři Žukovovi. Ten ji zapálil a hodil pod tank. V mžiku jsme byli zahaleni mocnými oblaky černého kouře. Předstírali jsme požár tanku. Z kouře se vynořil náš samopalník a udýchaně hlásil: V tom domě, co z něj střílejí panzerfausty, mají naši už celé první poschodí. Němci na ně tlačí ze sklepa a z druhého poschodí. Potřebují párkrát bouchnout. Věž se rychle otočila v udaném směru. Tři granáty uklidnily nájemníky druhého poschodí. Němce ve sklepě si vzal na starost tank za námi. Po dvou výstřelech se v okně objevila ruka s bílým hadrem, nájemníci nevydrželi a dali výpověď.“
Následky pouličních bitev a bombardování v Berlíně roku 1945
Případ Maikopské brigády ukazuje, jak nepoužívat tanky
Borisem Jelcinem nařízená intervence do Čečenska začala 20. listopadu 1994. V první fázi šlo o leteckou kampaň, která se zaměřila na čečenské letectvo a jeho letiště, mosty a komunikace, ale bombardována byla i města. Pozemní invaze začala až 11. prosince.
Ruské kolony vyrazily ze tří směrů s jasným úkolem: co nejrychleji obsadit město Groznyj. Rusové se ale ke svému překvapení setkali s tuhým odporem. Nedocházelo ale k bitvám v otevřeném poli: místo toho Čečenci prováděli přepady na ruské kolony za použití velkého množství protitankových zbraní. Cílem bylo zpomalit ruský postup a poskytnout tak čas na přípravu obrany města.
Tento odpor byl úspěšný a Rusům se povedlo obklíčit Groznyj až 31. prosince. Přijely jim ale mezitím i posily, takže v předvečer ruského útoku stálo kolem města na 38 tisíc vojáků, 230 tanků, 353 obrněných transportérů a takřka čtyři stovky děl.
Na Nový rok 1995 útok začal. Ruské kolony vyrazily ze tří směrů do města. Na jihu města pak mělo dojít k vrtulníkovým výsadkům jednotek Spetsnaz. Rusové nepoužili pěchotu, která by tanky chránila, protože by, podle jejich mínění, zpomalovala jejich postup. Čečenská obrana spočívala v použití malých týmů vybavených protitankovými zbraněmi RPG. Jakmile se v nějaké ulici podařilo zničit vedoucí a poslední vozidlo kolony, byl s ní v podstatě konec. Následovalo pak ostřelování vozidel jednoho po druhém. Takto se podařilo zastavit všechny kolony až na jednu.
Maikopská motorizovaná brigáda se dostala až k městskému nádraží, aniž by musela bojovat. To pak obsadila. Rusové byli spokojení s výsledkem, navíc nic netušili o osudu ostatních kolon. Zaparkovali proto techniku volně v centru města a rozptýlili se. Další stroje nechali stát v bočních ulicích kolem nádrží. Čečenci se po zastavení ruského postupu v ostatních částech města přeskupili a nádraží obklíčili.
Tak jako v předchozím boji se ruské obrněné jednotky ocitly v pasti. Následoval masakr. Tanky nebyly schopny se účinně bránit, protože nedokázaly zvednout hlavně dostatečně vysoko, aby mohly zamířit na střechy domů, odkud přicházela palba ručních zbraní a přilétaly granáty z pancéřovek. Během dvou dnů bojů zbyly z brigády jen trosky. Z tisíce mužů jich osm set padlo, včetně velitele plukovníka Ivana Safina. Dalších 74 jich Čečenci zajali. Z 26 tanků bylo zničeno dvacet, ze 120 vozidel uniklo zničení jen osmnáct. Celkové ruské ztráty byly za první den přes dva tisíce mužů.
Takhle situaci později líčil jeden z přeživších ruských vojáků, který byl součástí jiné kolony. „Zazněl jen rozkaz v rádiu: vstoupit do města. Kazakov seděl u řízení, Michajlov na zádi, vedle vysílačky. Udržoval signál. No a pak jsme to byli já a Bělov.“ Do Grozného vjeli 31. prosince v poledne. „Opravdu jsme ničemu nerozuměli, nestihli jsme ani vystřelit – ani z děla, ani z kulometu, ani z pušek. Bylo to peklo. Nic a nikoho jsme neviděli. Naše vozidlo se třáslo od zásahů. Všechno střílelo odevšad a my jsme neměli jinou myšlenku než se odsud dostat! Vysílačku shodily první zásahy. Byli jsme tam jen jako terč. Ani jsme se nesnažili střílet zpátky a ani jsme nevěděli, kam střílet, protože jsme nic neviděli. Všechno bylo jako ve zlém snu. Ještě teď mi připadá, že to trvalo celou věčnost, i když to bylo jen pár minut. Byli jsme zasaženi, transportér hořel. Bělov se vrhl do horního poklopu a mě hned polila krev. Srazila ho kulka nebo střepiny a on visel na věži. Pak jsem se sám vrhl ven z vozu.“
Při dalším útoku už Rusové přehodnotili taktiku. Operační strukturu změnili tak, aby se základem praporních uskupení stala pěchota podporovaná obrněnými transportéry. Tanky se držely vzadu. Kromě toho značnou část vybavili představenými sítěmi jako ochranu před RPG. Do formací také začlenili protiletadlové stroje ZSU-23-4 Šilka, které svými čtyřmi 23milimetrovými kanóny a vysokým náměrem umožnovaly i palbu na střechy.
V Grozném pak probíhaly brutální boje dům od domu, ulice od ulice, přičemž celá akce byla z ruské strany podporována masivním dělostřeleckým a leteckým bombardováním. Z ruské strany kvůli obecně malému taktickému přehledu o situaci docházelo ze strany dělostřelectva i letectva k takzvané přátelské palbě, stříleli tedy omylem do vlastních jednotek.
Dopady druhého ruského útoku na Groznyj - město v troskách
V městském třídimenzionálním válčišti se ukázal jako zásadní výběr zbraní. Podle Kendalla D. Gotta „účinnou zbraní, kterou Rusové disponovali, byl přenosný zápalný raketomet Šmel. Jeho palivovzdušná výbušná hlavice měla ničivé účinky v těsné blízkosti a často se vyrovnala 122milimetrovému dělostřeleckému granátu. S dostřelem šest set metrů byl schopen rychle zasáhnout téměř jakýkoli vhodný cíl v Grozném.
Rusové také hojně využívali granát Mukha odpalovaný z varianty RPG-7. Termobarická hlavice této zbraně byla smrtelně účinná proti osobám ukrytým v uzavřených prostorách. Obě tyto zbraně byly používány jako náhrada podpůrného dělostřelectva, které bylo obtížné zajistit kvůli špatným komunikacím a čečenské taktice zůstávat v blízkosti ruských jednotek.“
Tanky se v městském boji oproti pěchotě a bojovým vozidlům pěchoty ukázaly jako velmi neefektivní. Do značné míry to ale bylo způsobeno právě naprosto nevhodně zvolenou taktikou.
Nejnebezpečnější město v Iráku
Fallúdža je irácké město na březích Eufratu s mnohaletou historií, sunitským obyvatelstvem a asi s dvěma sty mešitami. Na podzim 2004 se stala základnou irácké Al-Káidy a pro koalici vedenou Američany byla místem největší městské bitvy od vietnamského Hue. Většina obyvatel z asi třistatisícového města utekla, navzdory bojům zůstalo asi 25 tisíc lidí. Koaliční útok na „nejnebezpečnější město v Iráku“ začal 7. listopadu.
Samotnému vstupu jednotek do města předcházely letecké a dělostřelecké útoky na předem vytipované a schválené cíle. Americké jednotky následně začaly vstupovat do města a 10. listopadu spojenecké jednotky prorazily vnější obranu města. Mudžáhedini byli ochromeni, což dokládá i zachycený telefonát dvou bojovníků:
RX: Kde je střelba?
TX: Všude, ve všech oblastech.
RX: Je to dělostřelectvo?
TX: Dělostřelectvo, minomety a tanky, jsou všude.
RX: Kde jsi?
TX: U mlýna.
RX: Útočí na mlýn?
TX: Ano, útočí na nás, dělostřelectvo nás likviduje. Celá Fallúdža je v ruinách, nezůstal ani jeden dům. Co jim odolá? Tanky se sem valí každou ulicí, po dobré dělostřelecké přípravě, která předchází útoku.
RX: Vypadněte odtamtud!
TX: Jak? A kam? Když vypadnu na ulici, tak mě zastřelí. Když zůstanu vevnitř, dostane mě granát. K tomu ještě nasadili minomety, letadla a odstřelovače.
RX: Ale… tvrdí mi, že se Američané stáhli.
TX: Američané jsou všude.
Tanky v dobytí města hrály důležitou roli a namořnictvo i armáda udělaly vše pro to, aby je bylo možné co nejefektivnější nasadit. Američané se rozhodli tanky M1A2 Abrams rozpustit až na úroveň čet. Kromě toho se do akce dostalo i velké množství bojových vozidel pěchoty M2A3 Bradley, které také poskytovaly podporu střeleckým týmům námořní pěchoty.
Právě nasazení tanků v podpůrné roli bylo jedním z klíčových prvků amerického úspěchu ve Fallúdže. Tanky Abrams byly schopny snést velké poškození a přitom pokračovat v boji. V mnoha případech dostaly několik zásahů z RPG-7, které je ale nedokázaly vyřadit.
Taktika, kterou Američané použili, kompenzovala přirozené konstrukční nedostatky tanků ve městech. Tanky operující ve dvojicích se vzájemně kryly, zatímco ostatní zůstávaly v krátké vzdálenosti za nimi a poskytovaly si podporu. Totéž lze říct o vozidlech Bradley, i když jejich pancíř byl o mnoho horší. Námořní pěchota rozptýlila své tanky tak, aby poskytovaly přímou podporu střelcům. Tato osvědčená taktika fungovala tak, že systematicky ničila houževnaté nepřátelské pozice.
Je zajímavé, že zatímco námořní pěchota používala tanky, tak jako třeba jejich dědové v Cáchách – tedy v roli podpory, armáda to viděla jinak. Armádní jednotky vedly svůj útok právě s tanky v čele. Ty prorážely městem a rozleptávaly nepřátelskou obranu. To umožnilo rychlý postup pěchoty a vyčištění jejího pásma a zajistilo rychlé vítězství.
Bez tanků to nepůjde
Pěchota s podporou tanků se postupem času ukázala jako základní způsob, jak se současné armády vypořádávají s městským terénem. Jak se zdá, tento trend bude dál pokračovat. K tomu se přidávají technologie, které by umožnily použít drony založené na bázi tanků nebo bojových vozidel pěchoty. Něco takového už testovala ruská armáda v Sýrii.
Zkušenosti z městských bojů v posledních letech ukázaly ještě jednu silnou vlastnost tankové techniky. Tanky totiž nutně nemusí jezdit jen po ulicích. Tam, kde to budovy umožní, je totiž možné jezdit skrze ně. Tuhle taktiku vyzkoušela s velkým úspěchem izraelská armáda v roce 2002 v Nábulu.
(Autor je vojenský historik)