Laici tomu říkají promořenost, pro experty je lepší výraz „kumulativní incidence“, obojí ale značí totéž: Kolik lidí už v České republice mělo nebo právě má nemoc covid-19. Vyčíslit reálnou promořenost je ale podle expertů z mnoha důvodů složité, a přitom extrémně důležité.
V České republice poskytuje oficiální data o vývoji pandemie Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS). Analytik Ondřej Májek z ÚZISu potvrzuje, že hodnotu kumulativní incidence je velmi těžké zjistit a reálně to vlastně ani přesně nejde.
„Odpověď je bohužel naprosto spekulativní,“ přiznává. „Naše vlastní modely, která mají nějaké předpoklady a mechanismus, naznačují, že kumulativně nakažených může být přibližně 1,5 milionu. Výsledky modelu ale nelze brát doslova, můžete jej považovat za spíše menší než skutečnost.“
Model totiž podle analytika Májka bere v úvahu hlavně „významnější“ infekce, které jsou spíše odhaleny testováním a hlášením a pravděpodobněji vedou k získání alespoň sezonní imunity. A naopak bezpříznakové přenosy, které se nijak neprojeví, mohou propočtům unikat; množství lidí, kteří se tedy s covidem setkali, může být spíše vyšší, než modely ukazují.
Platí totiž, že každý jedinec se s nákazou může vypořádat jinak, a to může mít dopad i na statistiky. Část pacientů pravděpodobně nemusí mít po prodělané nákaze protilátky – a to je mimo jiné jeden z hlavních důvodů, proč nelze udělat studii, která by na kumulativní incidenci přesně a definitivně odpověděla.
„Zároveň platí, že kumulativní počet nakažených nebude znamenat kumulativní počet imunních, protože nákaza zřejmě vždy neimunizuje, zejména dlouhodobě; naopak někdo bude odolnější i bez prodělané infekce novým koronavirem,“ zdůrazňuje složitost odhadů Májek.
Oficiální statistiky o počtu pozitivně testovaných jsou podle něj také výrazně ovlivněny testovací strategií. A navíc lze čekat, že koronavirus se v různých populacích a v různých fázích pandemie šíří různě rychle, proto nelze na Českou republiku ani mechanicky aplikovat poznatky o promořenosti ze zahraničí: šíření v zemi hustým osídlením a starší populací je velmi odlišné od spíše „mladší“ země s obyvatelstvem žijícím na venkově.
Blíží se pandemie ke konci?
Už na jaře někteří čeští epidemiologové naznačovali, že promořenost české populace je mnohem vyšší, než se zdá. Na začátku května tak profesor Beran v rozhovoru pro iDNES uvedl, že „v Česku je podle mého odhadu 1,4 milionu lidí, kteří se s virem potkali“. Promořenost české populace tedy podle něj měla být asi 14 procent. V den, kdy tento článek vyšel, mělo covid-19 oficiálně 8138 osob.
Na podzim profesor Beran odhadoval, že nemoc už prodělala polovina populace a 24. listopadu v rozhovoru pro Parlamentní listy uvedl: „K dnešku bylo infikováno asi půl milionu osob a podle odhadů Centra pro kontrolu onemocnění v USA počet infikovaných podle provedených pozitivních testů je asi osmi- až desetinásobný. Onemocnění tak prodělalo asi čtyři až pět milionů obyvatel.“ V té době říkala data ÚZISu, že nemoc prodělalo, nebo jí v danou chvíli trpělo 502 529 osob.
Analytik Ondřej Májek s ohledem na výsledky statistických modelů tak vysokou kumulativní incidenci nepředpokládá. „Nepovažuji za pravděpodobné, že by jich bylo úplně dramaticky více, protože pak by nám už imunita zřetelně snižovala rychlost šíření – efektivní reprodukční číslo – zejména, pokud se nakazí spíše společensky aktivnější osoby,“ konstatuje.
„Jejich imunita by pak bránila šíření více, než by naznačoval jednoduchý podíl v populaci. A to se zatím bohužel úplně neděje, při jakémkoliv rozvolňování jde reprodukční číslo rychle nahoru, modely, které využíváme, se poměrně trefují, a tak i jejich předpoklady lze zatím považovat za spíše oprávněné,“ uvedl dále.
Pokud by měl platit expertní odhad profesora Berana, pak by v současné době mělo covidem projít již nejméně 8,5 milionu obyvatel České republiky a virus by měl mít problém najít si další možnosti, jak někoho nakazit – reálné údaje o šíření nemoci tomu ale nenasvědčují.
Podle Májka je otázka na promořenost jednou z nejtěžších a nejhůře zodpověditelných, přitom ale patří mezi ty nejdůležitější. Pokud by byla „promořená“ opravdu významná část populace a imunita by vystačila většině nakažených alespoň jednu „sezonu“, pak bychom se mohli spolehnout na znatelně pomalejší šíření viru. Tomu situace z přelomu roku bohužel neodpovídá.
Podobný odhad promořenosti jako Májek má také imunolog Zdeněk Hel. Ten pro ČT24 uvedl: „Nikdo to bohužel neví jistě. Podle záchytu, který je mezi 35 a 45 procenty, víme, že nákaz bylo podstatně více, určitě dvakrát až třikrát víc, než udává statistika, která nám dává nějakých 700 až 800 tisíc lidí. Můj osobní odhad je, že to bude určitě nad 1,4 až 2,1 milionu.“ Toto číslo podle něj není ještě dostatečné, aby pandemii zpomalilo; zemi staví spíše do půlky pandemie.
„Bohužel se obávám, že infekcí prošlo kolem tří milionů lidí, možná více. Víme, že 20 až 30 procent je přirozeně rezistentních k nemoci – to znamená, že mají tak dobrý imunitní systém, že to nikdy nechytí. Proč říkám ,bohužel‘? Tyto tři miliony se promořili úplně špatným způsobem,“ uvedl Hel. „V praxi to znamená, že zemřelo zbytečně mnoho lidí, a opět dávám obrovský kredit lékařům a zdravotnímu systému, kteří nás zachránili od katastrofy.“
Vlastní model má i Centrum pro modelovaní biologických a společenských procesů BISOP. Autor tohoto modelu Luděk Berec odhaduje, že reálná promořenost v České republice může být asi dvakrát až čtyřikrát vyšší, než ukazují údaje získané testy. „Tipl bych kolem 2,5 milionu, ale rozptyl může být opravdu docela velký,“ uvádí.
Také v systémech, se kterými pracuje, by byla výrazně vyšší promořenost jasně vidět na tom, že se epidemie již zpomaluje. K tomu by bylo podle zapotřebí promoření přibližně 30 až 40 procent populace – zatím ale tak vysoké číslo není dosažené.
Promoření podle něj ale jasně není cestou, jak šíření epidemie zpomalit, protože očkování dělá totéž (odebírá viru možnost nakazit dalšího člověka), ale bez úmrtí a dlouhodobých nebo dokonce celoživotních následků.
Důležitou se podle něj může ukázat promořenost na úrovni menších celků, kde je možné, že během přibližně půlroku se některá místa v zemi dostanou na větší míru „imunity“ než jiné oblasti – kombinací očkování a promořenosti. To by pak možná mohlo hrát roli při ústupu od celostátních opatření k lokalizovaným.
Zatím ale údaje z regionů neukazují, že by některá část České republiky byla již dostatečně promořená a šíření pandemie by to tam polevovalo.
Co říkají oficiální údaje?
Podle dat ministerstva zdravotnictví mělo, nebo aktuálně má covid-19 v České republice 855 600 osob (ke 13. lednu 2020). Jde ale jen o čísla potvrzená testy, protože skutečný počet nakažených nebo těch, kdo už nemoc prodělali, nikdo nezná. Existují ale kvalifikované expertní odhady.
Jedna z cest, která může lidi s prodělanou nákazou identifikovat, jsou protilátkové testy. Dělat se mohou plošně, nebo takzvaně sentinelově – tedy ve vhodně vybraných skupinách – a v Česku takové testy proběhly na jaře roku 2020. Tehdy studie plošné imunity odhalila mezi 26 500 testovanými jenom 107 případů, přičemž bez příznaků z nich byla asi třetina osob.
Tato skupina pozitivně testovaných osob se statisticky nijak nevymykala – obě pohlaví byla mezi nakaženými zastoupená téměř totožně. Nejvíce tehdy byly zasažení lidé ve dvou skupinách: od 40 do 49 let a od 60 do 69 let. Výskyt příznaků covid-19 hlásila necelá polovina z pozitivně testovaných. Většinou šlo o kašel a zvýšenou teplotu. Dvě pětiny pozitivních testovaných pak pociťovaly bolest v krku, obtížné dýchání pětina. Zbylých 51 procent z těch, kteří si nemocí nevědomky prošli, žádné příznaky neměli.
Profesor Hel upozorňuje, že jarní testování ale nebylo plošné a ani sentinelové. „Plošné testování znamená, že se pokusíte otestovat opravdu co největší množství populace. Pokusili se o to na Slovensku, a možné tedy je, ale osobně bych ho nedoporučoval, a to čistě z hlediska priorit. Dá se to totiž udělat podstatně levněji,“ uvádí.
Hel místo toho navrhuje vybrat sentinelovou populaci v závislosti na věku, onemocnění a regionech. „Podle souhlasu pak můžeme otestovat přibližně tři až pět procent populace. Výsledek, který získáme, bude, jako bychom otestovali 99 procent – to vám zaručuji. A tohle testování by bylo na základě PCR testu a protilátek; ne všichni si totiž vytvářejí protilátky po překonané infekci, mnoho z nás je přirozeně rezistentních. Ale my známe procento lidí, kolik si je nevytvoří, takže ten odhad by byl velice přesný.“
Jak fungují modely
Protože v ČR ani většině států plošné testování neproběhlo, opírají se epidemiologové a zdravotní analytici a statistici spíše o modely.
Ty umí odhadnout zasažení populace na základě jiných známých údajů o nemoci. Pokud je například známá smrtnost nějaké choroby, pak se z tohoto čísla dá na základě reálně zemřelých spočítat, kolik lidí už danou nemoc mělo.
Právě nový koronavirus je ale v takovém modelování velmi obtížným případem. Má totiž řadu vlastností, které ho dělají jen špatně vypočitatelným a které je přitom třeba zohledňovat, upozorňuje analytik Májek. Ať už je to proto, že má velmi odlišný průběh u různých skupin lidí, jeho šíření se možná může lišit v různých ročních obdobích, u řady lidí může mít infekce získaná v komunitě velmi lehký průběh a systém se o ní nedozví, nebo z nějakého jiného důvodu.
Nějakým způsobem pracují s „promořením“ všechny epidemiologické modely, ale ty specializované, které měly přesně popsat promořenost, byly spíše neúspěšné. Modely, které už vznikly, přinášejí z těchto důvodů značně rozporuplné údaje. Jeden z nich, který vytvořili na konci května v Cambridge, například ukázal, že v japonském Kobe mělo mít covid-19 osmsetkrát více lidí, než hlásily úřady. Pro Anglii a Wales zase ukázal model 28krát vyšší čísla než zdravotníci.
Podobně proto není spolehlivý ani výše popsaný odhad z USA, se kterým přišlo v květnu Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí. Jeho model vycházel z krátkodobého testování pomocí testů na protilátky, který byl ale proveden jen za jisté konkrétní situace (kdy se v USA testovalo jen velmi málo), a je tedy jen špatně přenositelný na jiné státy, které se pohybují v jiné fázi pandemie.
Stát i nezávislí experti se tedy musí zatím spolehnout na omezená a neúplná data, kterými disponují nyní. Nic lepšího jen tak mít nebudou, možná až v případě další pandemie.
