Po izolaci desítek milionů lidí v Číně došlo na rozsáhlou karanténu i v Evropě. Italská vláda kvůli šíření nového koronaviru uzavřela oblast s 16 miliony lidí. Jde sice o jedna z nejrozsáhlejší karanténních opatření v dějinách, ale ne první a zatím ani ne nejdelší. A i Evropa se s nimi v historii musela vypořádávat.
Karantény vznikly v Evropě kvůli moru, který přišel ze stejného místa jako nyní koronavirus
V polovině 14. století zasáhla Evropu i Asii pandemie moru, kterému se tehdy začalo říkat černá smrt. Choroba způsobená bakterií Yersinia pestis se poprvé objevila v Asii, první velká epidemie vypukla shodou okolností také v provincii Chu-pej, tehdy ovládané Mongoly. Roku 1334 tam na mor zemřelo asi 90 procent obyvatel a kvůli obchodu i kočovníkům se nemoc šířila směrem do Evropy.
Ta byla oslabená malou dobou ledovou, velké části kontinentu se potýkaly s hladomorem, který oslabil obranyschopnost lidí. Roku 1347 se mor poprvé objevil v Janově a Benátkách. Zatímco Janované mor šířili dál, Benátky vymyslely vlastní systém, který měl postup smrtící nemoci zastavit.
Opatření sice existovala už od starověku, vládci Benátek je ale systematizovali a tvrdě vynucovali. Zpočátku byli všichni nakažení odvedeni z města, kde měli zemřít. Později ale přejali systém karantény, který vznikl úplně poprvé v Raguse (dnešní Dubrovník) už roku 1377.
Návštěvníci směli do města vstoupit až třicet dní po připlutí, po dobu karantény museli zůstat na svých lodích. Pokud se u nich nemoc neprojevila, směli pokračovat. Později byla doba rozšířena na 40 dní a právě ze slov quaranta giorni (40 dní) vzniklo slovo karanténa.
Ostrov pro nakažené
V roce 1403 vyhradili pro karanténu v Benátkách ostrov Lazzaretto Vecchio, ležící v laguně severně od města. Jako karanténní zařízení a nemocnice fungoval téměř 250 let. Roku 2007 na něm archeologové našli pozůstatky 1500 lidí, kteří zemřeli právě na dýmějový mor. Na Lazzaretto Vecchio byli rychle přemístěni všichni, u nichž se projevil některý ze symptomů nemoci.
Podle historiků právě tato obrana Benátkám velmi dobře zafungovala a umožnila jim udržet si mocenské postavení během morových ran – na rozdíl od většiny jejich konkurentů. Například Janov trpěl morovými ranami extrémně, a to přesto, že se pokoušel bránit a roku 1526 zřídil lazaret Marseille na ostrově Pomégues.
Podobně reagovaly velmoci kolem Středozemního moře také na lepru, když zřizovaly leprosária. Mnohé z izolačních ostrovů našly uplatnění opět v první polovině 19. století, když se po Evropě rozšířila epidemie cholery. Benátský model karantény se udržel vlastně až do konce 19. století, kdy vědci začali odhalovat konkrétní příčiny různých nemocí.
Náboženské souvislosti
Pozoruhodné je, že délka čtyřiceti dní nebyla stanovena podle pozorování průběhu epidemie (reálná inkubační doba moru je dva až šest dní), ale na základě biblických událostí. Čtyřicet dní totiž trval křesťanský půst. To je odkaz nejen na Ježíšův čtyřicetidenní půst na poušti, ale také na 40 let putování Mojžíše a Izraelitů či na potopu trvající 40 dní, která očistila celou Zemi.
Tato souvislost měla zřejmě na lidi v karanténě i psychologický efekt, který jim pomáhal tamní podmínky snášet.
České země a uzavřená města
Své zkušenosti měla podle historika Romana Zavorala s karanténami také česká a moravská města, ale spíše až v době po třicetileté válce.
Například během morové epidemie, která zasáhla střední Evropu v letech 1679 až 1680, vznikla řada doporučení pro karanténní situace. Obecná pravidla pro karantény byla v mnoha ohledech podobná těm dnešním. Popisuje je dobová publikace Stručný morový řád Jana Hertodta z roku 1680.
„K noclehu nesmí být vpuštěna ani přijata žádná osoba bez pasu, zvláště přichází-li z podezřelých míst. Zakazují se veškeré trhy, posvícení, velká shromáždění, především ve vinárnách, pivnicích a kořalnách. Lázně a školy, vinné a pivní šenky, krámky a pekařství musí být zavřeny, jakmile v místě začne řádit nákaza. (…) Všechny ulice, zákoutí i jednotlivé části domu třeba udržovat v čistotě, chránit od všeho nepořádku a zápachu, hlavně od prasečích a husích výkalů, dále uhynulých raků a ryb, jakož i od zahnívajících páchnoucích louží, nádržek atd. Dále je také třeba zcela odstranit zvířata jako prasata, holuby, husy, kačeny, psy, kočky, která prolézají různými místy a tak mohou nákazu velmi lehce zavléci do domu,“ cituje Hertodtova opatření Eva Kučerňáková ve svém článku o protimorových opatřeních.
Opatření se týkala všech podrobností, jak zacházet s podezřelými lidmi, jejich majetkem, ale věnovala se i takovým detailům, jako bylo čtení dopisů osob, u nichž hrozilo, že jsou morem nakažené.
V Olomouci roku 1680 vyšlá kniha Václava Ardensbacha Zbrojnice proti moru při této situaci doporučovala: „Musí být označeno místo, kde má příchozí předložit svůj dopis a svědectví, po jejich předložení musí cizinec ustoupit zpět. Avšak jeden ze stráží ať vezme do úst několik jalovčinek, které rozžvýká, uchopí do ruky hořící dřevo a jde na místo, kde leží dopis. Nechť zapálí něco střelného prachu nebo nechá hořet trochu síry, dopis zvedne k tomu určenou hůlkou a hned na místě rozdělá sirný kouř, nad nímž podrží otevřený dopis. Avšak zapečetěné dopisy, pokud lze, ať roztrhne a nechá sirný kouř vniknout dovnitř dopisu. Teprve poté může strážce vzít dopis do rukou, které si opláchnul v octě, přečíst a dále zanést na příslušné místo, kde pak mohou být dopisy opětovně očištěny sirným nebo jiným protimorovým kouřem.“
