Tajemná část Benátek je na prodej. V „Pekle“ zabíjely morové rány, půda je prosycena ostatky

Má pověst nejstrašidelnějšího ostrova na světě. Možná i proto benátský ostrůvek Poveglia už téměř čtyři roky nikdo od italské vlády nekoupil. O Poveglii se tvrdí, že vzhledem k počtu úmrtí se půda na ostrově z poloviny skládá z lidských ostatků. 

Poveglia
Zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0 Autor: Chris 73

V roce 2014 se italská vláda rozhodla snížit státní dluh prodejem malého ostrůvku poblíž Benátek. Sedmihektarový ostrov leží necelé dva kilometry od ostrova Lido, které benátskou lagunu uzavírá, a na náměstí Svatého Marka je to vzdušnou čarou šest kilometrů. Ideální místo pro luxusní hotel.

Na ostrově se navíc nachází budovy k rekonstrukci, které si nový majitel, který by získal ostrov na 99 let, mohl opravit a přebudovat zcela k obrazu svému. V den dražby, 13. května 2014, nabídl jeden ze zájemců za Poveglii 513 tisíc eur. Nabídka byla ale vyhodnocena jako nedostatečná a ostrov s pohnutou historií chátral dál.

Maličká Poveglia rozhodně není turistickým cílem. Ani nemůže. Míří sem povětšinou jen milovníci záhad a tajemna. Oficiálně na ostrov zavítá ročně jen pár šťastlivců, kteří dostanou od města povolení, na jehož udělení většinou musí čekat kolem deseti měsíců. Zbytek návštěvníků se na ostrov dostane nelegálně. Někdo přemluví místní rybáře, a kdo o návštěvu hodně stojí, zaplatí si místní lodní taxík.

Pohnutá historie a nejasná budoucnost

Místo bylo dříve nazýváno Popilia, nejspíše kvůli jeho původní typické vegetaci – topolům. V kronikách se o něm poprvé mluví ve spojení s útěkem obyvatel Padovy a Este před invazí barbarů. Zmínky z devátého století pak zmiňují rostoucí počet obyvatel na ostrově. Při obléhání Benátek Franky byli lidé z Popilie aktivní součástí obrany proti invazi – a za své služby měli také řadu privilegií – byli osvobození od daní, od vojenské služby nebo veslování na galérách.

Ostrov byl poměrně prosperujícím centrem, ekonomicky i demograficky. Obyvatelé rybařili, pěstovali víno a podíleli se i na obchodu se solí. Pád nastal až během války Benátek s Janovem kolem roku 1379. Navzdory opevnění byl ostrov obsazen, zdemolován a obyvatel, kterých tu původně žily stovky, zůstalo jen pár desítek.

A právě v tomto okamžiku začala éra, kvůli které si ostrov dosud nese nejrůznější nelichotivé přívlastky a kvůli které ho vyhledávají lovci duchů a nadšenci do záhad.

Během morových epidemií totiž posloužila Poveglia jako karanténa pro nemocné a následně jako masový hrob pro infikovaná těla. Aby se zabránilo šíření nemoci, těla se často spalovala, nebo se běžně pohřbívala v masových hrobech – na Poveglii pravděpodobně v místech, kde se nyní nachází pouze přerostlá zeleň.

Téměř opuštěný a zničený ostrov poté republika zkoušela nabízet k různým účelům. Benátský dóže chtěl na ostrově třeba kamaldulské mnichy, ti však nabídku odmítli a nikdo jiný zájem neprojevil. Díky blízkosti přístavu Malamocco se tu až po roce 1660 začaly alespoň skladovat lodě.

Podle historických zdrojů byl ostrov po roce 1776 svěřen Magistrato alla Sanità – úřadu pro zdraví, od roku 1782 sloužil jako checkpoint ke kontrolám zboží a námořníků, kteří přijížděli do Benátek, a příležitostně fungoval také jako lazaret.

Mor, cholera a lobotomie 

V letech 1793 a 1798 ostrov opět posloužil jako ubytovna pro posádky dvou lodí, které onemocněly morem. Z první posádky zemřelo dvanáct lidí, z toho čtyři námořníci. Na druhé lodi na následky moru zemřelo osm námořníků. Všichni byli pochováni na ostrově a podle některých zdrojů měli být posledními oběťmi moru na Poveglii. Jiné dokumenty tvrdí, že další nakažení přijížděli ještě v roce 1821.

Kvůli karanténě byl ostrov  několikrát odříznut od civilizace a uzavřen. A stával se často posledním útočištěm pro lidi nakažené morem, později také cholerou nebo dalšími infekčními nemocemi, například žlutou zimnicí.

O Poveglii se tvrdí, že vzhledem k počtu úmrtí a následných pohřbů se půda na ostrově z poloviny skládá z lidských ostatků. Podle starých povídaček kvůli jejich přítomnosti kolem ostrova nechtěli lovit ani rybáři, kterým se vyplavené pozůstatky údajně zamotávaly do sítí. 

Mezi Benátčany se předávala i pověst o tom, že smrtelně nemocní lidé jen čekají na to, aby se mohli po smrti jako duchové na ostrov vrátit. Smutnou historii dokládají i dva mramorové kvádry z roku 1793 s nápisem „Ne Fodias Vita Functi Contagio Requiescunt“ –„Zde nekopejte, odpočívají tu nakažení mrtví“.

V knize Pouť do Palestiny, Egypta a Sýrie popisuje mnich Marie-Joseph de Geramb svůj pobyt na Poveglii během roku 1831: 

„Během svého pobytu v Benátkách jsem, milý příteli, měl na práci tolik věcí, že jsem neměl ani okamžik, abych dokončil svůj dopis na rozloučenou. Možná na dlouhou dobu, protože jsem na palubě lodi Ulysses, která zatím nedokončila svou karanténu a podléhá přísným hygienickým zákonům. Já sám jsem považován za člověka, který je infikovaný morem. Tento dopis bude zvednut kleštěmi, dán do plechové krabice a přijde vám probodaný, politý octem a vydezinfikovaný.“ 
- Lazaret Poveglia, 6. září 1831 na palubě lodi Ulysses

Na zničení ostrova měl podíl také Napoleon Bonaparte. Právě on dal poničit kostel San Vitale, ve kterém se nacházel hodnotný krucifix a malba od malíře Tiziana, a starou zvonici pak přeměnili na maják.

Chvíli ostrov fungoval také jako starobinec a útulek pro lidi bez domova. Později se tam otevřela nemocnice a ústav pro mentálně nemocné. Fungovala až do roku 1968, a podle pověstí se v nemocnici na pacientech často prováděly různé experimenty, běžné měly být třeba lobotomie. Ředitel nemocnice se nakonec podle pověsti zabil skokem z kostelní věže poté, co prohlásil, že ho pronásledují místní duchové. Důkazy o pravdivosti této historky však chybí.

Napoleon, duchové a žirafa 

Funkci karanténní stanice si ostrůvek zopakoval i v průběhu 19. století. V karanténě si tu po čtyřicet dní pobyla dokonce i žirafa, kterou darovali Egypťané rakouskému císaři. Pak se odstěhovala do svého nového domova ve vídeňské zoo. Poveglia postupně zůstávala opuštěná a bez využití. 

Budovy se mezitím proměnily z velké části v ruiny. V roce 1997 se z ostrova měla stát mládežnická ubytovna, o dva roky později byl ostrov ale vyňat z majetku, který bylo možné prodat soukromníkům. Od roku 2003 je ostrov spravován benátským přístavem a také městem. Až v roce 2013 byla Poveglia konečně opět nabídnuta k prodeji.

O ostrov zájem byl, pár nabídek na odkoupení se sešlo. Jedna z nich mimo jiné chtěla z ostrova udělat ozdravovnu pro pacienty s poruchami příjmu potravy. Nabídky však byly příliš nízké a aukce skončila nezdarem. Ostrov tak dál chátrá, je však možné, že dostane další šanci. Do dražby by podle některých zdrojů mohl znovu jít v roce 2018.

O revitalizaci ostrova se už několik let snaží sdružení Poveglia per tutti Poveglia všem. Zelenou část ostrova chce přeměnit na park a veřejně přístupné zahrady, které by měly sloužit jako prostor pro trávení volného času. Ostatně tak si i někteří obyvatelé Benátek ostrov pamatují – jako místo, kam jezdili o víkendech grilovat nebo se koupat.