Do pomoci parašutistům se za protektorátu zapojovali muži, ženy i celé rodiny. Úkryt jim poskytla také Antonie Bohatcová z brněnských Řečkovic. Společně se svým manželem pomáhala výsadkářům ze skupiny Silver B. Když je gestapo 3. ledna 1945, tedy přesně před 75 lety, přišlo zatknout, neváhala tehdy 44letá odbojářka vzít zbraň a při přestřelce zranit tři nacisty, což se zřejmě žádné jiné ženě v domácím odboji nepovedlo. Přesto je její příběh téměř neznámý.
„Možná poprvé držela pistoli v ruce, ale skutečně neznám podobný případ, který by se v historii odbojové činnosti stal. Manželé Bohatcovi skutečně patřili k nejobětavějším pomocníkům obou parašutistů a oba za to zaplatili svými životy,“ potvrzuje historik Jan Břečka.
O parašutisty se starala více než dva roky. I v době heydrichiády
Antonie Bohatcová se narodila 10. května 1900 v brněnských Židenicích. Za svého muže Antonína, který pracoval jako tajemník na obecním úřadě, se provdala v roce 1928 a přestěhovala se za ním do jiné části města, do Řečkovic. Zde na ulici Vítkov 11 (dnes Bohatcova) bydleli i s manželovými rodiči od roku 1942 zde také ukrývali parašutisty ze skupiny Silver B.
„Jako první se k Bohatcům (…) přestěhoval kolem 15. února 1942 rotný Zemek. Četař Škacha jej následoval zhruba po měsíci, v polovině března,“ uvádí ve své knize Silver B neodpovídá Břečka.
Parašutisté se k Bohatcovým dostali v době, kdy v hlavním městě jiní dva výsadkáři – Jan Kubiš a Josef Gabčík – právě chystali útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Manželé poskytli Škachovi a Zemkovi nejen úkryt, ale i potraviny, oblečení a pomohli jim získat další spolupracovníky v odboji. A nezalekli se, ani když po útoku na protektora začalo gestapo prohledávat domy a museli odporovat vlastní rodině.
„Otec Antonína Bohatce již dříve naléhal na syna, aby nevystavoval rodinu nebezpečí, ale nyní dal jasné ultimatum – pokud parašutisté neodejdou, vyhodí i jeho s manželkou. (…) Nakonec Zemek odešel ke své sestře Růženě Kozákové, Škacha se po dohodě s Antonínem Bohatcem rozhodl riskovat a zůstal dál tajně v domě. Nazítří přijelo do Řečkovic několik nákladních vozů s příslušníky německé pořádkové policie a wehrmachtu, kteří začali prohledávat dům od domu. Škacha prošel se štěstím kordonem vojáků a ukryl se v nedalekém lese. Bohatcová ještě zaběhla ke Kozákům varovat Zemka, jemuž se podařilo totéž. Až do skončení razie zůstali oba dva v lese, kam jim večer manželé Bohatcovi přinesli jídlo,“ popisuje situaci Břečka.
Přestože nacisté hrozili vyvražděním celých rodin těch, kteří parašutistům pomáhají, Bohatcovi v tom přesto pokračovali. Oba výsadkáři se ale na několik dalších dní přestěhovali do kůlny dalšího odbojáře, zednického mistra Antonína Cupáka. I tam jim Bohatcová nosila potraviny. Zhruba po dvou týdnech se Zemek ukryl u sestry Antonie Bohatcové Františky Dvorské a Škacha zůstal u Bohatcových. Kvůli podezřením a odporu otce se ale Bohatcovi museli přestěhovat do samostatného bytu na Severní ulici 17 (dnes Sibiřská). Tam se Škacha ukrýval až do prosince roku 1944, kdy musel byt narychlo opustit. S Antonií Bohatcovou tehdy gestapu těsně unikli. Nepovedlo se to ale Antonínu Bohatcovi, kterého gestapo zatklo 12. prosince 1944.
„Krátce po příchodu do své kanceláře byl Bohatec telefonicky vyzván, aby se dostavil k vrchnímu starostovi města Brna k jednání v ,hospodářské záležitosti'. (…) Na radnici však gestapáci Bohatce okamžitě zatkli a odvezli do budovy bývalé právnické fakulty na Veveří č. 70, hlavního sídla řídící úřadovny,“ popisuje Břečka. Ještě ten večer Antonín Bohatec ve své cele v Kounicových kolejích zemřel. Dle protokolu gestapa se oběsil.
Pistoli držela v ruce zřejmě poprvé, přesto zranila tři gestapáky
Jeho manželka ovšem nic netušila, přesto měla podezření, když její muž nepřišel jako obvykle domů na oběd. Škacha se tak šel na obecní úřad zeptat, co se stalo, a vydával se přitom za Bohatcova synovce. Tam mu bylo řečeno, že tajemníka ráno povolali na radnici, odkud se ještě nevrátil. Při cestě zpět do Sibiřské ulice potkal Škacha příslušníky gestapa, kteří šli do bytu Bohatcových. Parašutistovi se je podařilo předběhnout, zabarikádoval dveře a s Bohatcovou a Alžbětou Sommerovou, kterou rodina také ukrývala před transportem do koncentračního tábora, utekli oknem ven. V té době už dle Břečky nacisté stříleli do dveří a vnikli do bytu.
Gestapo začalo zatýkat další podporovatele výsadku a Bohatcová se Škachou tak museli utéct z Brna. Oba navíc byli podle Škachovy poválečné výpovědi zrovna nemocní. Na přelomu roku se ukrývali u přítelkyně Bohatcové Karly Jankové v Moravské Ostravě. A tam pro ně také přišli příslušníci gestapa.
„Dne 3. ledna 1945 okolo šesté hodiny ráno (…) jsem byl probuzen jakýmsi řevem a uviděl jsem kolem svého lůžka ne víc než jeden metr vzdálené gestapáky se samopaly a pistolemi. Bylo jich celkem pět a jak jsem později viděl, další byli v kuchyni,“ popsal ve výpovědi Škacha.
Parašutista se snažil bránit, ale vystřelil prý pouze třikrát, než ho nacisté přemohli. Situace ale využila Bohatcová. „Gestapo se zřejmě zaměřilo hlavně na zneškodnění Škachy a paní Bohatcové si příliš nevšímali. Přestože zbraň zřejmě měla v ruce poprvé, vzala si Škachovu pistoli, začala střílet a zasáhla tři gestapáky,“ potvrzuje badatel Jaroslav Čvančara.
Než ji příslušníci zneškodnili, stačila zasáhnout jednoho gestapáka do ledvin, druhého dvakrát do nohy a třetí měl průstřel plic, jak vyplývá z dochovaného protokolu, který sepsal Franz Schauschütz – ten na brněnském gestapu velel referátu IV 2 b, který se zabýval výsadkáři a rádiovými protihrami.
Bohatcovou a Škachu převezli tentýž den zpět do Brna, kde je vyslýchali a dle parašutistovy poválečné výpovědi i mučili. Chtěli především zjistit, kde se skrývá druhý člen výsadku Jan Zemek, který se mezitím přidal k partyzánům. To jim ale zatčený parašutista neprozradil. Koncem ledna 1945 Škachu následně převezli do koncentračního tábora Flossenbürg. Bohatcová mezitím stále zůstávala v cele v Kounicových kolejích.
Zemřela jen několik dnů před koncem války v Brně, nebo v Mauthausenu
O osudu Antonie Bohatcové v posledních dnech války není úplně jasno. Podle Břečky byla buď se svojí sestrou Františkou Dvorskou a jejími dcerami zastřelena na improvizovaném popravišti přímo ve věznici, nebo patří k neidentifikovaným obětem z transportu KL III. K této verzi se kloní také Čvančara.
Tento transport odjel z Brna 7. dubna 1945 a byli v něm především lidé, které potřebovali nacisté ještě rychle před koncem války odstranit. Především partyzáni a pak spolupracovníci parašutistů ze skupin Silver B, Clay a Carbon. Ve vlaku, do kterého nastoupili další vězni ještě v Jihlavě, bylo celkem 215, podle některých údajů ale až 235 osob. Všichni měli být po příjezdu okamžitě zlikvidováni.
10. dubna 1945 byli tito odbojáři zabiti v plynové komoře v koncentračním táboře Mauthausen. Nejdříve nacisté zavraždili muže a následně ženy. Po příjezdu transportu ale nedošlo k žádnému soupisu lidí, a proto není dodnes jisté, kdo tehdy na sklonku války v Mauthausenu zahynul. Některé oběti se podařilo i pomocí svědectví mauthausenských vězňů identifikovat, část ale zůstává stále neznámá. A právě mezi nimi je podle Čvančary Antonie Bohatcová, její sestra Františka Dvorská a její dvě dcery. Jisté je, že manželé Bohatcovi se nedožili konce války.
Postřelit tři příslušníky gestapa bylo výjimečné, i co se týká českých odbojářů-mužů. Oslovení odborníci Jan Zumr z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) i badatel Jaroslav Čvančara se shodují, že podobně úspěšný při boji s nacisty byl snad jen člen odbojové skupiny Tři králové Václav Morávek. Ten 20. prosince 1941 při úniku z obklíčení vážně zranil tři nacisty.
To byl ale voják, zatímco Antonie Bohatcová byla ženou v domácnosti. O její statečnosti se přesto příliš neví. Neměla děti a nacisté také vyvraždili celou rodinu její sestry. Ulice v brněnských Řečkovicích, ve které bydleli Bohatcovi v domě s manželovými rodiči, alespoň od roku 1946 nese jejich jméno.
