Z plastového problému v oceánech vidíme jen vrcholek ledovce. Jeho jádro leží v hlubinách, ukazuje výzkum

Je to záhada, která vědce mate už léta: v oceánu končí každoročně miliony tun plastů – ale na povrchu je vidět jen malé procento tohoto odpadu. Na mořském dně je ho také málo, tak kam se ztratí ten zbytek? Teď se vědcům podařilo vytvořit počítačový model, který ukázal překvapivou věc: plasty se v různých mořích rozkládají v různých hloubkách. Lišit se může až o tisíce metrů.

Ztracený plast sledoval mezinárodní tým fyziků, který popsal, že ostrovy plastového odpadu plovoucí na povrchu oceánů jsou zřejmě jen vrcholkem pomyslného ledovce. 

Každoročně se do světových oceánů dostane asi 4–12 milionů tun umělých hmot. Přitom ale jen 250 tisíc tun tohoto odpadu zůstane na hladině. Při analýzách se ukázalo, že za desítky let se někde ztratilo přes 99 procent plastového odpadu – nikdo ale nevěděl, kam zmizel.

Problém je v tom, že jak se plasty rozkládají díky působení ultrafialového světla a tlení, mění se jejich hustota. A tím se dostávají hlouběji a stávají se pro experty hůře sledovatelnými.

„Je značně složité rozhodnout, kde všechny ty plasty končí, protože se na jejich pohybu podílí velké množství procesů,“ uvedla Alethea Mountfordová, která výzkum vedla. „I plasty na povrchu oceánu se můžou dostat do hlubin – a zase nahoru k hladině, protože se pohybují mezi nejrůznějšími vrstvami vody.“

Mountfordové a jejímu týmu se podařilo vytvořit počítačový model oceánských proudů a pohybu plastů o třech různých hustotách. Díky němu se snaží předvídat, kde se shromažďují fragmenty umělé hmoty, jakmile se začnou rozkládat.

Plasty se živě pohybují

Tento model ukázal, že k tomu dochází v různých hloubkách; liší se až o tisícovky metrů podle toho, jestli se to děje ve Středozemním moři, Indickém oceánu nebo ve vodách kolem jihovýchodní Asie.

Velké množství plastů končí, už značně rozložené, na mořském dně: to prokázala jiná studie, která je odhalila v podobě mikrovláken ve vnitřnostech drobných krevet žijících na dně Mariánského příkopu, nejhlubšího známého místa na Zemi.

Přestože Mountfordová zdůrazňuje, že její výzkum je jen předběžný, její výsledky mohou pomoci v tom, aby vědci mohli lépe soustředit svou pozornost na místa, kde lépe pátrat po plastech. Díky tomu by se jim mohlo podařit identifikovat oblasti, kde se nachází nadměrné množství plastového odpadu.

Na problém ztraceného plastu v oceánu upozornil jako první nizozemský oceánograf Eric van Sebille. Podle něj se pozornost většiny expertů soustřeďuje jen na plasty na hladině, vychází to ze snadnosti jejich zkoumání. „O ostrovech plastů na hladině víme nejvíc a tak dává smysl, že se zaměřujeme na ně. A také, když se podíváte na jejich dopad na přírodu, tak je největší – protože právě u hladiny žije nejvíc živočichů,“ uvedl pro agenturu AFP. „Jenže jestli chcete poznat, jak komplexní je problém, musíte se podívat hlouběji,“ dodal.

Většina plastů skončí u pobřeží 

Nový výzkumný projekt může fungovat jen díky tomu, jak moc jsou plasty v oceánech rozšířené. Jejich kousky jsou už téměř všude, takže se dá tato hmota dobře sledovat. A výsledek? Ukazuje se, že plasty nakonec končí nejčastěji na pobřeží – ať už se dostanou do jakýchkoliv hloubek, většinou se vrátí zpět k pevnině.

„Docházíme k tomu, že plast stráví spoustu času v pobřežních zónách, takže není třeba tolik úsilí k jeho odstranění,“ popisuje profesor van Sebille. Podle něj by nebylo tolik třeba čistit obrovské plochy oceánů, ale stačilo by zaměřit pozornost na menší oblasti kolem pobřeží.