Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan řeší kvůli nynější blízkovýchodní válce dilema. Doma se potřebuje prezentovat jako ochránce Palestinců, aby upokojil islamistické kruhy, současně ale musí udržet strategické obchodní a obranné vztahy s Izraelem. Erdogan se na začátku konfliktu marně pokoušel získat roli hlavního mediátora, Washington dal nicméně přednost Kataru. Erdogan poté přitvrdil a označil Izrael za teroristický stát, čímž nastartoval další etapu ochlazování turecko-izraelských vztahů. Země se však vzájemně potřebují a po dekády udržovaly s přestávkami relativně vřelé vztahy. Podle expertů se proto i tato bouře nejspíš za čas přežene.
Erdogan jako „mluvčí“ Palestiny přišel o roli mediátora. Vztahy s Izraelem však přežily už řadu bouří
Turecký prezident bezprostředně po brutálním útoku teroristického hnutí Hamás ze 7. října nepoužíval v souvislosti s válkou tak tvrdou rétoriku vůči Izraeli jako v minulosti, a dokonce kritizoval útoky na civilisty na obou stranách. Se stupňujícími se izraelskými údery v Pásmu Gazy ale začal v souvislosti se židovským státem mluvit o „okupantovi“, „válečných zločinech“, a dokonce o „genocidě“.
Změna Erdoganova tónu spolu s násilnými protižidovskými protesty v Turecku vedly Izrael koncem října k rozhodnutí o stažení diplomatů ze země a slovům o přehodnocení vztahů s Ankarou. Turecko svého velvyslance z Izraele stáhlo začátkem listopadu kvůli „neochotě Izraele k příměří“ a „pokračujícím útokům na civilisty“.
Erdogan následně ještě přitvrdil. Ve svém projevu v parlamentu z poloviny listopadu už označil Izrael za „teroristický stát“. Podle svých slov bude usilovat o izolaci židovského státu a požene jeho činitele kvůli bombardování Gazy před mezinárodní soud. Netanjahuovi pak turecký prezident vzkázal, že jeho čas v čele vlády se naplnil. Kvůli útokům v Gaze s izraelským premiérem přestal komunikovat. „Netanjahu už není někým, s kým bychom mohli mluvit,“ řekl turecký prezident s tím, že jeho vláda ale nepřeruší kontakty s Jeruzalémem.
Nevydařená role mírotvorce
Podle odborníků Erdogan obrátil kvůli rostoucím tlakům na domácí politické scéně, kde čelil kritickým ohlasům ze strany islamistických kruhů. Povzbudily ho rovněž sílící protižidovské nálady ve světě podpořené mohutnými demonstracemi. Jedním z faktorů může být i rozhodnutí Spojených států dát přednost jednáním s Katarem jako hlavním mediátorem v konfliktu.
„Všimli jsme si, že (americký ministr zahraničí Antony) Blinken nevede intenzivní rozhovor se svým tureckým protějškem. I když Turecko je zjevně zemí, která má velmi úzký vztah s vedením Hamásu a může hrát roli, pokud jde o propouštění rukojmí, prezident Erdogan nemá rád, když je ignorován,“ poznamenal Asli Aydintasbas z washingtonského Brookings Institution.
Podle analytičky Karolíny Lahučké z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) nicméně Turecko hovoří o tom, že se sice neúčastní přímo jednání, turecká diplomacie ale s Katarem spolupracuje. „S ohledem na to, jak blízké vztahy tyto země mají, to není úplně nemožné,“ hodnotí expertka na Turecko.
Erdogan se snažil prosadit jako mírový zprostředkovatel hned od propuknutí nové války. Kvůli současnému blízkovýchodnímu konfliktu jednal i s regionálními arabskými lídry, jeho nabídku mediace ale podle spekulace médií odmítl i samotný Hamás.
Turecký návrh vytvořit skupinu garantů, kteří by pracovali na řešení konfliktu, navíc přišel obtížně realizovatelný také Rusku, které paradoxně s Tureckem opětovně sblížil podobný přístup k Hamásu, všímá si think-tank Carnegie Endowment for International Peace se sídlem ve Washingtonu. „Různé cesty přivedly Moskvu a Ankaru ke stejnému rozhodnutí obětovat vztahy s Izraelem, což znamená, že ani jeden nemůže být prostředníkem v současném konfliktu,“ píše think-tank v komentáři.
Šéf americké diplomacie Blinken sice nakonec navštívil Ankaru v rámci své nedávné cesty na Blízký východ a představitelé americké administrativy se snažili zdůraznit hodnotu Turecka jako spojence, nicméně Erdogana ani tato návštěva k žádané roli hlavního mírotvorce nepřiblížila. Americké ministerstvo financí navíc uvalilo sankce na několik tureckých subjektů za obchodní vazby na Hamás.
Palestinská otázka prioritou
Turecké úřady údajně po krvavém útoku na židovský stát sdělily představitelům Hamásu, že již nemohou zaručit jejich bezpečnost v zemi, a de facto je vyzvaly k odchodu. I to může být podle Lahučké jedním z důvodů, proč Erdogan posléze vůči Jeruzalému přitvrdil. „Vedení Hamásu se přesunulo do Kataru a podle některých zdrojů trochu zanevřelo na Turecko kvůli méně protiizraelskému postoji. I to může být částečným důvodem, proč nakonec jednání řeší Katar. Turecko tak mohlo posílit kritickou rétoriku vůči Izraeli, aby si vztahy s Hamásem ,urovnalo',“ nastínila Lahučká.
Turecko je navíc dlouhodobě hlavním mezinárodním „mluvčím“ Palestiny, připomněla v této souvislosti analytička. „I v době, kdy klesala podpora palestinské otázky mezi arabskými zeměmi, Turecko tuto linii drželo a ještě více ji ve své rétorice zdůrazňovalo. Dnes, když je podpora Palestiny na vzestupu opět i mezi arabskými zeměmi, Erdogan si nemůže dovolit ze své pozice vystoupit, což se může projevovat i ve zvolené rétorice,“ míní expertka.
Říjnový průzkum společnosti Areda Survey ukázal, že většina Turků by byla pro to, aby se turecké jednotky připojily k mírovým jednotkám pro Gazu, pokud by byly ustaveny. Drtivá většina tureckých respondentů také byla kritická vůči izraelské odvetě a byla pro ukončení násilností v Gaze.
„Postavení Turecka jako ,obránce palestinských bratrů‘ nutilo Ankaru k přitvrzení rétoriky i kvůli rostoucímu množství palestinských obětí a řešení humanitární krize, protože Turecko se v posledních letech prezentuje také jako přední světový lídr, pokud jde o humanitární pomoc. Navíc toto téma silně rezonuje i v turecké společnosti – roky propalestinské rétoriky ze strany politiků znamenají, že tamní společnost má silné propalestinské cítění,“ doplnila Lahučká.
K Erdoganovu postoji mohla přispět i skutečnost, že v Turecku se na jaře konají místní volby a opozice se snažila prezentovat „kritičtější protiizraelskou pozici“, než zpočátku zaujal turecký vládce, upozorňuje analytička.
„Ačkoliv jde o komunální volby, zahraniční a bezpečnostní politika, stejně jako třeba migrace v nich budou rezonovat stejně a (Erdoganova strana) AKP nebude chtít dát opozici jakoukoliv příležitost pro zisk politických bodů mezi potenciálními voliči. I tohle tedy mohl být jeden z důvodů, proč vláda a Erdogan své postoje měnili a rétoriku vůči Izraeli vyostřovali,“ sdělila Lahučká.
Vazby na teroristy
Pro Erdogana je Hamás „politickou stranou, která v Palestině vyhrála volby“ a „osvobozeneckou organizací“, zatímco Spojené státy, Evropa a Izrael považují Hamás za teroristickou organizaci. Stejný postoj přitom turecký vládce zaujímal už v minulosti.
Foreign Policy připomíná, že v tweetu adresovaném Netanjahuovi v roce 2018 poznamenal: „Hamás není teroristická organizace a Palestinci nejsou teroristé. Je to hnutí odporu, které brání palestinskou vlast před okupační mocností.“ Erdogan také – k nevoli západních spojenců – v posledních dvou dekádách upřednostňoval Hamás před umírněnějším Fatahem, který vládne na okupovaném Západním břehu.
„Vztah s hnutím Hamás a problémy s Izraelem dlouhodobě odpovídají turecké podpoře Palestiny, ze které Ankara politicky neustoupí. V mnoha ohledech můžeme vztah Turecka k Hamásu srovnat se vztahem, který s hnutím udržuje Katar. Turecko neuznává Hamás jako teroristickou organizaci, poskytovalo azyl jeho představitelům v exilu, ví se, že Hamás měl svou kancelář i v Istanbulu,“ upozornila Lahučká.
Lídr Hamásu Ismáíl Haníja a turecký prezident Recep Tayyip Erdogan (leden 2012)
V Turecku střídavě pobýval třeba lídr Hamásu Ismáíl Haníja, který se letos v létě oficiálně setkal s Erdoganem. V minulosti se v zemi zdržoval i člen nejužšího vojenského velení teroristické skupiny Sálih Arúrí. Takzvaný šéf Hamásu na Západním břehu je v USA považován za teroristu a je na něj vypsána odměna pět milionů dolarů. Na sociálních sítích oslavoval masakr ze 7. října a je pravděpodobně i jedním ze strůjců útoků. Ankara oběma mužům poskytla turecké pasy a trvalé bydliště, což jim umožnilo nerušeně cestovat do zahraničí.
Spekuluje se také o tom, že Hamás z Turecka plánoval některé teroristické útoky, to ale Ankara opakovaně popírá, stejně jako to, že by teroristy podporovala vojensky. Izraelské úřady letos v červenci uvedly, že zabavily šestnáct tun výbušného materiálu pocházejícího z Turecka a směřujícího do Gazy, zřejmě určeného k výrobě raket Hamásu.
Turbulentní historie vztahů
Vazby na palestinské islamisty podle Lahučké vedly v minulosti k několika krizím ve vztahu s Izraelem, ale také pomohly třeba v případě propouštění zajatých vojáků.
„Turecko-izraelské vztahy jsou historicky plné vzestupů a pádů, navzdory politickému ,ochlazování‘ fungovala vždy například akademická nebo humanitární spolupráce, která není příliš vidět, ale pro obnovování vztahů je zásadní. Proto se zlepšení dalo očekávat a můžeme ho očekávat i po konci současného konfliktu. Zejména pokud by v Izraeli došlo k výměně vlády a k moci se opět dostala opozice, se kterou má Erdogan mnohem lepší vztahy než s Netanjahuem, na nějž cílí současná protiizraelská kritika víc než na Izrael jako celek,“ míní Lahučká.
Izraelská delegace v Ankaře (2006)
Zatím největší ránu pro normalizaci turecko-izraelských vztahů představoval incident, při němž izraelská komanda v roce 2010 zaútočila na tureckou loď Mavi Marmara a zabila deset tureckých aktivistů. Plavidlo se tehdy snažilo prolomit izraelskou blokádu a podle tvrzení tureckých činitelů dopravit humanitární zásoby do Pásma Gazy, připomíná al-Džazíra.
Turecko-izraelské vztahy přitom byly historicky v porovnání s jinými blízkovýchodními státy poměrně vřelé. Turecko se stalo první většinově muslimskou zemí, která uznala suverenitu Izraele v roce 1949, tedy necelý rok poté, co židovský stát vyhlásil nezávislost. Svou první diplomatickou kancelář otevřelo v Izraeli v roce 1950.
Podpora palestinského práva na sebeurčení je ovšem pro Ankaru klíčová. Během šestidenní války v roce 1967 se Ankara připojila k výzvám, aby Izrael ukončil okupaci Západního břehu Jordánu, východního Jeruzaléma, Pásma Gazy a Golanských výšin, i když s Jeruzalémem ani přes výzvy arabských států nepřerušila diplomatické styky.
V roce 1988 se Turecko stalo první zemí s diplomatickými vazbami na židovský stát, která uznala Palestinu jako stát, nicméně palestinský vyslanec se kvůli kritice Izraele nedočkal plného diplomatického statutu, připomíná al-Džazíra.
Obchodní i vojenské zájmy
Obě země mají celou řadu sdílených zájmů včetně obchodu či cestovního ruchu. Turecký export do Izraele se od roku 2017 do roku 2022 zdvojnásobil. Od poloviny devadesátých let mezi oběma státy existuje úzká spolupráce v oblasti obrany a zpravodajských služeb, zejména kvůli možným hrozbám ze strany Íránu, Sýrie či Iráku.
Po vítězství Erdoganovy strany ve volbách na začátku nového tisíciletí se Erdogan v roce 2005 vypravil spolu se zástupci firem do Tel Avivu a demonstroval se jako možný prostředník mezi Izraelci a Palestinci a také mezi Sýrií a židovským státem.
Do roku 2009 se obě země účastnily společných leteckých a námořních cvičení ve východním Středomoří. Obě země jsou také spojenci Ázerbájdžánu v jeho sporu s Arménií o Náhorní Karabach, který koncem září ovládlo Baku.
Recep Tayyip Erdogan v roce 2005 v premiérské funkci navštívil Izrael
Napětí ale zesílilo po několikatýdenním konfliktu v Gaze mezi lety 2008 až 2009 a zejména pak po zmíněném útoku na tureckou loď o rok později. Vzájemné vztahy poté zamrzly až do roku 2016, kdy se Izrael a Turecko opět pokusily o zmírnění napětí. Tyto snahy ovšem ztroskotaly poté, co USA uznaly Jeruzalém za hlavní město Izraele a Netanjahu navíc v roce 2019 odsoudil tureckou invazi v severovýchodní Sýrii.
Vzájemná potřeba spolupráce
Situace se znovu začala zlepšovat až v posledních letech. Letos v září se Erdogan a Netanjahu vůbec poprvé setkali na okraj schůze Valného shromáždění OSN v New Yorku.
„Motivací pro poslední oteplování vztahů můžeme u Turecka vidět několik. Jednak to byla celková snaha turecké zahraniční politiky po letech izolace normalizovat vztahy se zeměmi Blízkého východu ze strategického, bezpečnostního, ekonomického hlediska. Bez ohledu na vzájemné neshody, Izrael je důležitým a strategickým hráčem v regionu, a pokud Turecko chce svou pozornost v zahraniční politice zaměřovat na řešení regionálních problémů, pak potřebuje obnovit spolupráci nejen například se zeměmi Perského zálivu, kde se vztahy za poslední dva roky výrazně zlepšily, ale i s Izraelem,“ podotkla Lahučká.
Za klíčové oblasti spolupráce považuje analytička AMO řešení migrace, ekologie, globálních změn, vodních zdrojů, energetických surovin nebo různých regionálních pnutí a konfliktů, v nichž ani jeden stát není přímo zapojený. „Na druhou stranu musíme vnímat i motivace ze strany Izraele, protože i na druhé straně je zásadní vědomí, že Turecko bude důležitý regionální hráč a například z pohledu Izraele to může být důležitý partner pro vyvažování rostoucích ambicí Iránu,“ konstatovala Lahučká.
Snahy zajistit poválečnou Gazu
Turecká diplomacie označila nejnovější dohodu o propuštění desítek rukojmí zadržovaných Hamásem v Pásmu Gazy za „pozitivní vývoj“. Země nyní pečuje o mnoho pacientů z enklávy, kteří byli do Turecka přepraveni přes Egypt. Ankara doufá, že dočasné přestávky v boji povedou k trvalému konci konfliktu. Turecko by se podle Erdogana mohlo podílet na rekonstrukci enklávy, pokud bude dosaženo příměří. „Budeme se snažit znovu vybudovat zničenou infrastrukturu v Pásmu Gazy,“ uvedl turecký lídr.
Podle Ankary se Pásmo Gazy po konci války musí stát součástí nezávislého, suverénního palestinského státu. Erdogan zdůraznil, že nepodpoří to, aby „Palestinci byli postupně vymazáni z dějin“. Také prohlásil, že Turecko je „připraveno jednat jako garantující země pro Gazu“, až skončí boje.
Pokud jde o dopad na vliv Erdogana na mezinárodním poli, Lahučká si nemyslí, že by současné protižidovské postoje mohly tureckého vládce nějak mocensky oslabit.
„Ten konflikt v současné chvíli nekončí a nelze tak říct, zda se Turecko nebude podílet na nějakých vyjednáváních do budoucna, případně na obnově Palestiny po skončení konfliktu, protože Palestina samozřejmě vnímá podporu Ankary. Navíc bych řekla, že turecká zahraniční politika se vyznačuje houževnatostí a rozehranou šachovou partií na vícero frontách a jeden mezinárodní neúspěch rozhodně nezapříčiní zmenšení významu Turecka pro mezinárodní a zejména regionální politiku,“ soudí analytička AMO.
Podle expertů je nepravděpodobné, že by kritické výroky tureckého prezidenta na adresu Jeruzaléma vyvolaly novou krizi na Blízkém východě. Podle amerického think-tanku Atlantic Council Erdoganovy výroky nejspíš nijak neovlivní proces usmiřování mezi Izraelem a státy Perského zálivu a Egyptem.
Otázkou však zůstává, jak zareagují Spojené státy. Podle některých analytiků je možné, že dojde k oddálení klíčové dohody o nákupu stíhaček F-16 pro Turecko v hodnotě 20 miliard dolarů.
Narušené diplomatické vztahy s Izraelem by navíc mohly uškodit vzájemným obchodním vazbám, a to v době, kdy se Turecko stále potýká s vysokou inflací a rostoucími životními náklady. Erdogan hledá finanční podporu v Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech, které by ji však mohly omezit, protože radikální prohamásovský postoj je spíše znepokojuje.