Milo Djukanovič prosadil za 30 let působení ve vysokých patrech černohorské politiky odtržení od Srbska nebo větší integraci do Evropského společenství. Zájem o úplné odříznutí od vlivu Bělehradu včetně církve už ale voliči neprojevili. I proto Djukanovič, jenž čelil na přelomu tisíciletí podezření z pašování cigaret, začátkem dubna prohrál v prezidentských volbách. V sobotu jej vystřídá o generaci mladší ekonom Jakov Milatovič. Černohorci navíc půjdou za necelý měsíc k urnám znovu, budou volit nový parlament, který Djukanovič v březnu rozpustil. A strana letitého politického hegemona míří k porážce.
Prosadil nezávislost na Srbsku, čelil podezření z pašování. Končí černohorský prezident Djukanovič
Milo Djukanovič se dostal do čela Černé Hory ještě v době existence Socialistické federativní republiky Jugoslávie v roce 1989. Společně s Momirem Bulatovičem a Svetozarem Marovičem tvořil trojici takzvaných „mládežníků“, které dosadil do čela Socialistické republiky Černá Hora Slobodan Miloševič, v letech 1991–1997 pozdější srbský prezident.
Djukanovič zprvu tvořil silnou dvojici s tehdejším prezidentem Bulatovičem, sám působil jako předseda vlády. Po rozpadu Jugoslávie v roce 1992 se několik jugoslávských republik osamostatnilo, nezávislost mezi prvními vyhlásily Slovinsko a Chorvatsko. Černohorci se naopak v referendu vyslovili pro setrvání ve společném státě se Srby a vznikla Svazová republika Jugoslávie (SRJ).
Lídři socialistických republik bývalé Jugoslávie na jednání v Sarajevu v roce 1991
Djukanovič nebyl s vývojem v SRJ spokojen, postupně se vymezoval proti politice Bělehradu i přímo proti Miloševičovi. Srbský vůdce se snažil centralizovat moc v SRJ pod srbský vliv a omezoval autonomii dalších regionů, příkladně Kosova nebo Vojvodiny. Černá Hora se však od politiky Srbska distancovala, díky tomu posléze ušetřila vojska NATO černohorské území masivního bombardování, jaké zastihlo sousední Srbsko. Údery se soustředily na strategické vojenské cíle.
I přes vzrůstající odpor vůči Srbsku se Djukanovičovi nepodařilo nalézt politický konsenzus na možném odtržení od nadvlády Bělehradu.
Bývalý černohorský prezident a premiér Momir Bulatovič na protestu proti NATO
Pád Miloševiče
Podle historiků byla klíčovým obdobím pro další černohorský vývoj válka v Kosovu mezi lety 1998–1999, kdy Černá Hora oficiálně deklarovala neutralitu a zřekla se srbských postojů vůči Kosovu. Miloševič ztrácel na popularitě také v rodné zemi, po sérii hromadných protestů proti jeho vládě, zvaných „buldozerová revoluce“, odstoupil. Jeho místo zaujal po následujících volbách Vojislav Koštunica.
Miloševič byl následně v roce 2001 na základě zatykače Mezinárodního trestního soudu v Haagu zadržen. O rok později byl obviněn v souvislosti s jugoslávskými válkami z genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů.
Po třech letech od války v Kosovu byla pod taktovkou EU podepsána Bělehradská dohoda, která upravila vnitřní poměry v SRJ, a federace se transformovala ve Státní společenství Srbska a Černé Hory. Z obav nad dalším ozbrojeným konfliktem na Balkánském poloostrově si Djukanovič vymohl do dohody úmluvu, která zaručovala Černohorcům právo po třech letech existence Státního společenství uspořádat referendum o nezávislosti Černé Hory.
Ve společném státě se Srby participovali Černohorci do roku 2006, kdy se v referendu vyslovili za nezávislost na Bělehradu. Pro osamostatnění se v květnovém hlasování vyslovilo 55,4 procenta voličů.
Dlouhodobá politická krize
V samostatné Černé Hoře zastával Djukanovič třikrát funkci premiéra, úřadujícím prezidentem je od roku 2018. Během tohoto funkčního období čelil také pokusu o sesazení v souvislosti s děním kolem církve.
Jedním z problémů, jimž Černá Hora dlouhodobě čelí, je vliv Srbské pravoslavné církve na chod domácí politiky. Podle komentátorů stojí za poklesem Djukanovičovy popularity i spory o fungování místní pravoslavné církve, kterou se jeho strana DPS snaží odříznout od závislosti na bělehradském vedení. Například v roce 2019 prosadila strana zákon, který měl podle kritiků připravit srbskou církev o majetek.
Začátkem září 2021 měl být v historickém hlavním městě Cetinji uveden do funkce nový metropolita černohorsko-přímořské diecéze za účasti patriarchy Srbské pravoslavné církve. Djukanovič týden před událostí varoval, že přijede do Cetinje protestovat, jestliže nebude inaugurace v tomto městě zrušena.
Inauguraci nakonec provázely násilné střety, které prosrbský premiér Zdravko Krivokapič označil za „pokus o terorismus“, zatímco prezident demonstranty v Cetinji pochválil za obranu národních zájmů. Djukanovičovi odpůrci pak navrhli prezidentovo odvolání kvůli tomu, že „hrubě porušil“ článek ústavy, který mimo jiné zaručuje rovnoprávnost náboženských společenství a svobodné vykonávání náboženských obřadů a záležitostí. V ústavním soudu, který jediný může poslat návrh k rozhodnutí zpět do parlamentu, se ale pro hlasování o Djukanovičově odvolání nenašla dostatečná podpora.
Černohorský premiér v demisi Dritan Abazovič
Menšinový kabinet a předčasné volby
Prosrbského premiéra Krivokapiče nahradil v únoru loňského roku menšinový, znovu prosrbský kabinet Dritana Abazoviče. Nová garnitura však nezískala podporu parlamentu. Důvodem jsou podle analytiků znovu právě vztahy s církví, nedlouho před vyslovením nedůvěry totiž podepsal premiér v demisi Abazovič se srbským patriarchou dohodu o úpravě vztahů mezi státem a srbskou pravoslavnou církví.
Následně odmítl Djukanovič jmenovat nového premiéra, bývalého diplomata Miodraga Lekiče, jehož nominovala koalice vedená prosrbskými silami. Odkazoval se na procedurální důvody, ačkoliv za Lekičem tehdy stála nadpoloviční většina poslanců.
Cestu k červnovým předčasným volbám otevřel Djukanovič v březnu letošního roku, když po vyslovení nedůvěry dvěma vládám rozpustil parlament. Nové volby se mají konat 11. června.
Milo Djukanovič při oznámení termínu předčasných voleb
Jeden z nejbohatších Černohorců
Jedenašedesátiletý Milo Djukanovič je stěžejní postavou černohorské politiky. Rodák z Nikšiče je více než polovinu svého života profesionálním politikem, v budování kariéry mu kromě Miloševiče napomohl i jeho otec Radovan, někdejší komunistický funkcionář, později soudce černohorského nejvyššího i ústavního soudu.
Během Djukanovičovy vlády se ale výrazně prosadili i další členové jeho rodiny – bratr Aleksandar zvaný Aco patří k nejbohatším Černohorcům, sestra Ana nyní působí v centrální bance a současně obchoduje s realitami. Britský deník The Independent zařadil Djukanoviče v roce 2010 na dvacátou příčku v seznamu nejbohatších světových lídrů.
Končící prezident je také jedním z nejbohatších Černohorců, jeho majetek odhadují investigativní novináři na nižší desítky milionů eur.
Obvinění z pašování cigaret
Djukanovič byl koncem roku 2002 obviněn italským tiskem ze spolupráce s tamní mafií a obchodování s cigaretami. Černá Hora měla sloužit jako tranzitní místo pro přepravování milionů cigaret přes Jaderské moře do Itálie, to však Djukanovič razantně odmítal. Údajným pašováním měla přijít Itálie na daních o 2–3 miliardy dolarů.
Djukanovič se později hájil tím, že způsob přepravy byl podle tehdejších zákonů SRJ legální. Později byl podle něj z těchto peněz částečně financován černohorský rozpočet během ekonomických sankcí vůči SRJ během války v Kosovu. I přes zahájení vyšetřování Djukanovič v této kauze souzen nebyl.
Hegemon černohorské politiky figuroval také na seznamech Panama Papers jako konečný vlastník offshorových bankovních kont na Britských Panenských ostrovech.
Další kroky Mila Djukanoviče po konci prezidentského mandátu zatím známy nejsou, odchod do politického důchodu a věnování se čistě byznysu však už v minulosti několikrát naznačil.
