Když se v březnu 2011 po Sýrii rozšířily protesty arabského jara, jen máloco napovídalo tomu, v jakou tragédii se nepokoje promění. Vzdor proti polovojenské diktatuře ale přerostl v lidové povstání a to ve zničující občanskou válku. Po deseti letech bojů a civilních hrůz přitom stojí v čele Sýrie stále týž vládce – Bašár Asad –, byť již neovládá celé dřívější území. Klíčové momenty rozebírali v pořadu Horizont ČT24 zpravodajové České televize.
Přes značné úspěchy i podporu Íránu a Ruska vláda v Damašku dosud nedokázala ovládnout zpět celý stát. Mimo její kontrolu zůstává kurdská autonomní oblast na severovýchodě země, která tvoří zhruba čtvrtinu předválečné Sýrie. Vedle ní stojí také menší povstalecká oblast na jihu a provincie Idlíb na severozápadě země, která je dosavadní baštou odpůrců Bašára Asada.
Podle odhadů ovládají nyní vládní síly na 64 procent syrského území (před pěti lety ovládala vláda necelou třetinu území), přes 25 procent je v držení arabsko-kurdské koalice Syrské demokratické síly (SDF) a další povstalecké skupiny ovládají asi deset procent území, uvedla pak agentura ČTK.
Mapa rozložení sil je nyní daleko jednodušší, než to bylo před pěti lety, řekl k tomu zpravodaj ČT na Blízkém východě David Borek. Připomněl, že na severovýchodě se svolením kurdských ozbrojených sil operují syrské jednotky. Na severu je pak koridor, který je kontrolován Tureckem a protureckými silami. A na jihu Sýrie, u jordánských hranic, jsou stále přítomni Američané na základně Tanf.
Jak to před deseti lety začalo
Protivládní demonstrace se před deseti lety rozhořely na jihu, odkud se rozšířily do dalších měst. V Homsu proběhly první ostré střety s policií. V Džisr aš Šuguru došlo k masakru policistů, v hlavním městě se demonstrace odpůrců prezidenta střídaly s organizovanými manifestacemi jeho stoupenců.
Už v létě 2011 začaly demonstrace přerůstat v pouliční ozbrojené bitvy. Situace se začala lámat i v opoře režimu – mocné armádě. Lavinovitě narostly dezerce vojáků, kteří odmítali střílet do demonstrantů. Zběhlí vysocí důstojníci se z tureckého exilu začali organizovat do povstaleckého vojska s názvem Svobodná syrská armáda. Z lidového povstání se na podzim roku stala otevřená občanská válka.
A zatímco syrští Kurdové na severovýchodě země potichu převzali kontrolu, do země se začali stahovat veteráni islamistické internacionály ze sousedního Iráku. Jejich první teroristický útok otřásl Damaškem v lednu 2012. Stovky dalších měly následovat. Asad podpořený rusko-čínskými vety v Radě bezpečnosti OSN zahájil neomezenou válku proti povstaleckým územím – včetně civilních cílů. Občanská válka se rozhořela s plnou silou.
Do konfliktu se zapojily světové velmoci…
Napřímo, nebo prostřednictvím podpory frakcí se do války zapojily regionální i světové velmoci. Mezi nimi Spojené státy a také Rusko. Moskva do konfliktu přímo vstoupila na Asadově straně, Washington naopak váhal, jak se zapojit a které z bojujících skupin podpořit. Tyto otázky řešili američtí prezidenti téměř celých deset let.
V roce 2011 navíc Spojené státy válčily v Afghánistánu a Iráku. Američané se vzpamatovávali z finanční krize a další vojenské tažení nepodporovali. „Mám za to, že obě administrativy, (Baracka) Obamy i (Donalda) Trumpa, selhaly při rozpoznání rozsahu syrské výzvy a strategických zájmů, které Spojené státy v Sýrii mají. Obě administrativy se zaměřily téměř výhradně na boj proti terorismu,“ uvedla analytička bezpečnostní politiky USA Melissa Daltonová.
Velká část analytiků ve Spojených státech kroky Washingtonu dlouhodobě kritizuje, připomíná zpravodaj ČT v USA David Miřejovský. Největší chyby vidí tito analytici v opuštění kurdských spojenců a podcenění Moskvy, která si podle nich ze syrského bojiště udělala předváděcí veletrh svých zbraňových systémů a naplno spustila také informační válku.
… a připojily se i regionální síly
Zatímco pro USA nebo Rusko byla Sýrie jen jedním z mnoha kolbišť globálního zápolení, pro regionální mocnosti šlo často o hlavní otázku národního zájmu. Chaotické syrské bojiště brzy přitáhlo pozornost Turecka, Íránu a Izraele.
Turecko si vytvořilo nárazníkové pásmo na severu Sýrie. Zde operují proturecké milice, zde se bojuje proti Kurdům. Pro Írán je podstatné začlenit Sýrii do své zóny vlivu, čímž se vytváří souvislý pás, který sahá až ke Středozemnímu moři. Tento blok je pak neformální protiváhou sunnitsko-izraelské neformální aliance.
„Íránský blok tvořený Íránem, Irákem, Sýrií a Hizballáhem (v Libanonu) je daleko jednotnější. Asadův režim přežil. Írán doufá, že získá v Sýrii ekonomické výhody a také strategickou základnu pro konfrontaci s Izraelem,“ uvedl orientalista Telavivské univerzity Meir Litvak.
Izrael se do války dlouho zdráhal zasáhnout, doplňuje zpravodaj ČT na Blízkém východě David Borek. „Občas jen poskytoval zdravotní pomoc povstalcům na opačné straně Golanských výšin“, tedy strategického hornatého regionu na syrsko-izraelském pomezí.
Pak ale Izrael spustil sérii leteckých úderů, proti íránským vojákům a zbraním na syrském území. „Nemůžeme připustit, aby Írán vzal svou armádu a usadil ji hned vedle našich hranic,“ řekl předseda vlády Izraele Benjamin Netanjahu v listopadu 2018. Sýrie je tak dodnes polem, na kterém exhibují regionální i globální mocnosti.
V Turecku zůstávají miliony Syřanů
Válka přitom na Blízkém východě rozpoutala humanitární krizi nebývalého rozsahu. Podle OSN jsou v současnosti dva ze tří milionů obyvatel Idlíbu běženci, většinou ženy a děti. Mnoho z nich žije v provizorních táborech. Poslední rok platí křehké příměří, miliony lidí se z území velkého jako Liberecký kraj ale nedostanou. Na jihu je syrská armáda, na severu zeď. V podstatě po celé délce turecko-syrské hranice stojí ostře hlídaná bariéra. S regiony severozápadní Sýrie, včetně Idlíbu, je Turecko přesto propojeno více než kdy předtím.
Turecko má v oblasti na 15 tisíc vojáků, kteří koexistují vedle nejsilnějšího hráče Idlíbu – islamistického uskupení Haját Tahrír aš-Šám. Ankara a Washington organizaci označují za teroristickou. Území spravuje skrze své politické křídlo. Turecko chce podle pozorovatelů zabránit příchodu dalších běženců na své území. Idlíb má sloužit jako nárazníkové pásmo u jeho jižní hranice, uvedl zpravodaj ČT v Turecku Václav Černohorský.
Podle exilové Syrské organizace pro lidská práva si válka v Sýrii vyžádala na 400 tisíc obětí a z domovů vyhnala dalších bezmála 12 milionů lidí.
Největší část z těch, kteří utekli za hranice, žije právě v Turecku.
Civilisté zažívali hrůzné časy
Vedle bezohledného použití síly v civilních oblastech se jak syrská vláda, tak její oponenti (zejména Islámský stát) dopustili brutální represe vůči obyčejným Syřanům.
Syrský režim byl opakovaně obviněn z páchání zločinů proti lidskosti včetně mučení, násilností, poprav či chemických útoků.
Navzdory vyšetřování OSN se zatím podařilo potrestat jen hrstku pachatelů, uvádí zpravodaj ČT v Německu Martin Jonáš.
„Obětem mnoho dlužíme. Příští léta musí přinést odpovědnost za zločiny a pomoc,“ řekla vysoká komisařka OSN pro lidská práva Michelle Bacheletová. Podobné výzvy se ale dosud míjely účinkem.
Vláda v Damašku se může spolehnout na své spojence v Radě bezpečnosti OSN. Celkem patnáctkrát vetovaly Rusko a Čína projednávání zločinů ze Sýrie před mezinárodním trestním tribunálem.
V Německu soudí pachatele brutálních činů
Přesto se první stoupenci Assadovy vlády dostali před soud, a to v Německu. Zásluhu na tom má zdejší právní systém, který umožňuje soudit i zločiny, které se odehrály jinde a jiným než německým občanům, uvádí Jonáš. „Kromě toho jsou tu organizace a jednotlivci, kteří se odmítají vzdát naděje na spravedlnost.“
V Německu tak objevili plukovníka Anwara Raslana, velitel neblaze proslulé jednotky 251 damašského vězení. Spolu se svým podřízeným Ijádem A. stanuli před soudem v Koblenci. Zodpovídali se z desítek tisíců případů nelidského mučení. Ijáda poslal soud před třemi týdny na 4,5 roku do vězení. Raslana zřejmě čeká mnohem tvrdší trest. Verdikt se očekává na podzim.
U moci zůstal v Sýrii klan Asadů
Půl století od vojenského převratu zůstává klan rodiny al-Assad neochvějně v čele zpustošené Sýrie, uvedl zpravodaj Borek. „Za Háfize Asada se o Sýrii říkalo, že to je největší z malých států. Dokázal hrát vlastní hru.“ Rodina Asadů přežila devět amerických prezidentů.
Jeho syn, Bašár Asad, v Londýně vystudovaný oftalmolog, dokázal přežít domácí revoltu, tvrdý zahraniční tlak i vleklou hospodářskou krizi. Pro jeho politické přežití se staly klíčovými jak vojensko-ekonomická podpora Íránu a Ruska, tak i schopnost přesvědčit část světa, že je bojovníkem proti mezinárodnímu džihádismu.
Syrský konflikt je střetem vlády s rebely, které podporují různé regionální a mezinárodní mocnosti, jež chtějí změnit politický systém v Sýrii, aniž by se ptali samotných Syřanů, prohlašoval Asad už před šesti lety. „Když se bavíte s rebely, oni nemají vlastní zájmy, politické požadavky, jenom mají rádi peníze. Jsou jako žoldáci, většina plní zájmy jiných,“ řekl v exkluzivním rozhovoru se zpravodajem ČT Michalem Kubalem.
Kubal tehdy následně také hovořil o svých dojmech z rozhovoru i o okolnostech, které ho provázely.
