Přesně před 75 lety přepsala justice v Norimberku základy mezinárodního práva. Vůbec poprvé stanuli před tribunálem jako obžalovaní představitelé vlády poraženého státu – nacistické třetí říše. Zodpovídali se z toho nejhoršího – zločinů proti lidskosti a válečných zločinů.
Norimberk byl pro konání procesu vybrán úmyslně. Právě zde předtím nacisté pořádali své sjezdy. Ještě před pár měsíci vládli Evropě, dirigovali obří armády a věznili miliony lidí. Najednou stáli před tribunálem, složeným z amerických, britských, francouzských a sovětských soudců.
„Obžaloba zakládá své argumenty na tom, že jsem musel vědět o všem, co se stalo,“ tvrdil v srpnu 1946 bývalý vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring. O šest týdnů později spáchal sebevraždu, pouhý den před popravou.
„Nešlo nám o to odsoudit všechny Němce, ale jen ty, kteří spáchali zločiny proti lidskosti a hrozné barbarské činy,“ vzpomíná bývalý člen norimberského tribunálu Benjamin Ferencz.
Tři čtvrtě století poté je síň, kde se soudní tribunál odehrával, muzeem. „Je tu obrovský zájem od návštěvníků z celého světa, ale obzvláště ze čtyř tehdejších spojeneckých zemí,“ říká kurátor Památníku norimberského procesu Axel Fischer.
Norimberský tribunál pozorně sledovaly i stovky tisíc přeživších holocaustu. Mnozí z nich přišli o celou rodinu i domov a z poválečné Evropy odcházeli do rodícího se židovského státu.
Avraham Haršalom žije jako penzista poblíž Tel Avivu. Narodil se v Bělorusku, přežil Osvětim. Koncem války se mu podařilo uprchnout z transportu. „Vedle nás byl vlak uhlí, tak jsme přešli z našeho vlaku do toho vlaku s uhlím a ten vlak zastavil v Praze 7 v Holešovicích,“ vzpomíná.
Po zbytek války ho skrývaly české rodiny. Pak se zapojil do pražského povstání. „To bylo příjemné. Měli jsme příležitost. Za celou dobu jsme neměli příležitost bojovat,“ říká.
Žádná odplata, ani ta s puškou v ulicích květnové Prahy, ani ta v soudní síni v Norimberku, ale milionům lidí zavražděných nacisty život nevrátila.
