Do slovenské Národní rady by se ve volbách na konci září mohlo dostat až jedenáct uskupení. Některá jsou tradiční, jiná vznikla nedávno nebo po chaotických přeskupeních. Některá mají věcný program, jiná se veřejnost snaží oslovit z populistických pozic, a téměř všechna mají jedno společné: silného lídra, který nesnese velkou osobní konkurenci. To je také jeden z hlavních důvodů rozdrobenosti slovenské scény. K rámcové orientaci v ní pomůže následující přehled.
Smer-SD
Středobodem letošního politického souboje je favorit voleb Smer-Sociálna demokracia a otázka jeho návratu k moci. Stranický šéf Robert Fico zemi vládl s dvouletou přestávkou v letech 2006 až 2018. Pro kritiky je hlavou mafie, která ovládla celý stát včetně policie, prokurátorů a soudů, s čímž se země musí nyní bolestně vyrovnávat.
Tématem voleb je to tom, zda bude mít Fico možnost provést revanš poté, co řadu jeho kolegů začala dobíhat justice. Pro příznivce je přitom ochráncem slovenské suverenity a charismatickým lídrem starajícím se o běžné lidi. Jeho voliči nevěří policii, a proto jim nevadí kauzy řady kandidátů Ficovy strany, upozorňuje ředitel sociologické agentury Focus Martin Slosiarik pro deník Sme.
Velká část slovenské společnosti podle sociologa Michala Vašečky nedůvěřuje ani dalším institucím včetně médií. Věří pouze svým blízkým a zprávám přeposlaným od nich například řetězovými e-maily. Jedná se o kanál, který často využívá ruská propaganda. S tím umí Fico pracovat a některé jí šířené narativy využívá. V poslední době tak opakuje kremelské lži o nacistech vládnoucích Ukrajině.
Program partaje vypadá docela odlišně. „Hodnotově je strana Smer-SD profilovaná jako standardní levicová strana, která prosazuje silnou pozici státu v ekonomice a odpovědnost společnosti za ochranu ohrožených skupin obyvatelstva,“ píše o sobě Smer na svých stránkách.
S charakteristikou standardní levice však politologové nesouhlasí, hlavně kvůli nacionalismu a společenskému konzervativismu strany. Většina odborníků tak označuje Smer za stranu populistickou.
A v této disciplíně je Fico úspěšný: je velmi pracovitý a neustále svolává tiskové konference, vyjadřuje se na nejrůznějších platformách a daří se mu určovat témata společenské debaty. Je to prostě dobrý technolog moci, hodnotí politolog Filozofické fakulty Prešovské univerzity Michal Cirner.
To by však na jeho návrat na politické výsluní nestačilo. K tomu mu pomohly hlavně politické krize spojené se stranami, které se dostaly k moci po minulých volbách. Ty byly částečně vnější (jako covid nebo energetická krize), ale z části si je vlastní rozhádaností způsobili protificovští politici sami.
Hlavním Ficovým cílem je vrátit se k moci a udržet ji podobně, jako to udělal Viktor Orbán v sousedním Maďarsku. Tedy ovládnout všechny složky moci (což znamená konec její dělby, a tedy právního státu), podmanit si média a neziskový sektor, upozorňuje Cirner a dodává: „Orbán je velký vzor pro mnohé slovenské politiky.“
Hlas-SD
Ficovi spolupracovníci, pro které už byl jeho přístup k justici a Rusku nepřijatelný, se pod vedením Petera Pellegriniho od Smeru odtrhli a také nově ustavený Hlas-SD se od politické linie svého někdejšího předsedy ve stranickém programu jasně distancuje.
Hlas „považuje členství SR v Evropské unii a NATO za garanci svobodného rozvoje našeho národa. Budeme spolupracovat jen se stranami, které členství v obou těchto organizacích nezpochybní ani neohrozí,“ napsal si do programu. S odkazem na ruskou agresi pak píše: „Odmítáme jakoukoliv násilnou změnu hranic a budeme podporovat ty, kteří se stali oběťmi agrese.“
Hlas se také programově hlásí k levici. „Chce prosazovat koncept silného státu“ a zabránit „zneužívání krizí pro obohacení úzké skupiny lidí či nadnárodních společností na úkor slabších“, uvádí.
Pellegriniho formace se ještě na začátku léta zdála být favoritem voleb, preferovanou variantou pro ni tehdy byla širší koalice především s Progresívnym Slovenskom bez účasti Smeru a krajní pravice. S klesajícími preferencemi v srpnu však Hlas začal připouštět i účast ve vládě Smeru. „Pochopili, že jestli chtějí být u moci, tak si nebudou vybírat s kým, ale budou muset přijmout nabídku Roberta Fica,“ prorokoval na konci srpna šéfredaktor Denníku N Matúš Kostolný.
Podpora Hlasu v průzkumech ostatně začala klesat, když se přiklonil k dodávkám letounů MiG Ukrajině. Tehdy ho Smer vystřídal na prvním místě. Pak Hlasu uškodilo sbližování s demokratickými stranami, připomíná editor Denníku N Filip Obradovič. Ten však zároveň dodává, že Hlas může sehrát klíčovou roli: „Bez Pellegriniho žádná vláda nebude.“
Hlas volí jak bývalí voliči Smeru tak ti, kteří v posledním hlasování hodili hlas OĽaNO a dalším stranám, jež po roce 2020 vytvořily vládní koalici.
Progresívne Slovensko
Z mnoha pohledů výjimečnou stranou je Progresívne Slovensko. Na rozdíl od většiny ostatních není projektem silného lídra, ale spíš sdružením osobností kolem ideového základu. Jako jedna z mála se nehlásí k nacionalismu či náboženským hodnotám. V paletě starých známých tváří je parlamentní politikou dosud nepoznamenaná. A jako jediná má v popředí zelená témata.
Politolog Cirner je označuje za sociální liberály mírně doleva. Mají nachystané sociální programy třeba ohledně důchodů podobné tomu, co nabízí moderní západoevropské sociální demokracie. „Jsou to mladí, moderní politici. Na naší politické scéně je to něco úplně nového,“ popisuje prešovský akademik. Předseda strany Michal Šimečka je místopředsedou Evropského parlamentu.
Další politologové, jako třeba Pavol Hardoš z Univerzity Komenského v Bratislavě či prezident Institutu pro veřejné otázky Grigorij Mesežnikov, však levicovost strany odmítají. Považují ji za ekonomicky téměř čistý střed.
Voličské jádro má Progresívne Slovensko jednoznačně mezi kosmopolitními obyvateli velkých měst. V minulých volbách jeho zástupci objížděli všechny obce na Slovensku, aby na svou stranu získali i ty venkovské. Ale nefungovalo to. Přestože jim průzkumy dávaly i 12 procent, ve volbách těsně nezískali sedm, které potřebovali jako koalice. „Teď se na to vykašlali a kampaň dělají ve větších městech. Snaží se ujistit své městské voliče. Jezdí i do Brna a do Prahy, protože mají mnoho mladých voličů, kteří tam žijí,“ popisuje Cirner.
Jsou kromě SaS jedinou slovenskou stranou, která se aktivně zajímá o témata práv sexuálních menšin. Ale vědí, že v konzervativní zemi, kde stále silně rezonuje katolické přesvědčení, je láska stejnopohlavních párů považována za nemravnou a ohrožující. Přestože v PS figuruje řada politiků, kteří se na toto téma orientují, nevytahují ho proto jako svou vlajkovou loď. Na svém webu naopak v oddílu program jako první zařadili spokojenou rodinu.
PS se také veze na vlně novosti, což má vždy potenciál oslovit tu voličskou skupinu, která bývá zklamávána a hledá stále nové alternativy. Nikdy nebyli v parlamentu (v minulých volbách se nedostali jen velmi těsně) ani ve vládě. Kandidují proto s heslem „Zapomeňte na minulost, volte budoucnost“.
Republika
Protipólem progresivistů jsou na Slovensku hlasatelé hesla „Za pořádek ve státě“ ze strany Republika. „NATO považujeme za přežitek studené války a za zdroj vojenského napětí a konfliktů ve světě. (…) Razíme po vzoru Rakouska vizi vojenské neutrality SR. (…) Prosazujeme zásadní reformu EU a její návrat k výlučně hospodářskému sdružení suverénních národních států,“ stojí třeba v jejich programu.
Strana je jednoznačně proruská a šíří kremelskou propagandu. A to nejen v souvislosti s rusko-ukrajinskou válkou, ale také třeba lži o očkování. A podle Cirnera jsou na rozdíl od Smeru, který tato témata využívá čistě cynicky a pragmaticky, o tomto pohledu na svět skutečně přesvědčení. A hodlají se postarat o to, aby se mohl šířit. „Zrušíme názorovou cenzuru, zavedeme absolutní svobodu slova a posilníme právo občanů na svobodný přístup k informacím ať už z masmédií, nebo tzv. alternativních médií,“ slibují.
„Vyměnili gardistické uniformy Slovenského štátu za bílé košile, ale pořád známe jejich pozadí a názory. Když uniknou nějaké interní nahrávky, tak je jasné, že s k tomu pořád hlásí,“ popisuje Cirner nostalgii kandidátů Republiky po klerofašistickém režimu Jozefa Tisa, jenž zemi vládl za druhé světové války. A naráží na přechod mnoha členů od Kotlebovců. „Nemyslím si, že by prošli nějakým vnitřním přerodem. Byl to marketingový přerod,“ říká Cirner, který to označuje za součást procesu mainstreamizace extremistických politických stran.
Asi hlavním důvodem oddělení Republiky od Kotlebovců byly spory o stranické peníze. Těch po posledních volbách získali dost a Marian Kotleba jako předseda je měl plně pod kontrolou. Když si koupil několik domů a ostatní přišli zkrátka, přišla vzpoura. Další důvod byl, že značka Kotlebovců přestala táhnout. Skandálů a extremistických činů už s ní bylo spojeno příliš mnoho. Republika se teď může tvářit, že se jí to netýká, že je nová a čistá.
Kotlebovci pořád existují a kandidují, jejich preference jim však velké šance na vstup do parlamentu nedávají.
SNS
Na krajní pravici se nachází ještě Slovenská národná strana, která je na rozdíl od Republiky pragmatičtěji řízená, méně extrémní a personalizovanější. Hlavním motivem jejího působení je silně proruská pozice předsedy Andreje Danka. „Na Slovensku není nikdo z politiků tak submisivní, tak úslužný a tak pokorný vůči Rusku jako on,“ popsal ho v debatě Denníku N Jak zachránit demokracii politický komentátor Marián Leško.
V pozici předsedy parlamentu byl jedním z mála, kdo po ruském záboru Krymu a okupaci části Donbasu roku 2014 jezdil slavit 9. květen na Rudé náměstí v Moskvě, a to i přes odpor tehdejšího premiéra Fica. Co stojí za jeho láskou k Rusku, se politologům nepodařilo za dlouhá léta rozklíčovat. Sám mluví o slovanské vzájemnosti a duši.
Danko však není obecně proti demokracii, nechce vystoupit z NATO a EU. Když byla SNS ve vládě, chovala se pragmaticky. Jejich deklarované národovectví je spíš pozice vypočítaná podle přání voličů než bytostné přesvědčení, hodnotí Cirner. Ostatně Danko hlásal, že nikdy nebude vládnout s Maďary, a po volbách 2016 s nimi vstoupil do vlády. Mezi ním a tehdejším předsedou strany Most-Híd Bélou Bugárem dokonce vzniklo kamarádství.
Sme rodina
Nejčistší formu populistické politiky bez idejí má na Slovensku Sme rodina. A díky tomu disponuje asi největším koaličním potenciálem a těší se na roli bohaté nevěsty. „Boris Kollár je připravený jít do vlády s Hlasem, ale i se středopravicovými stranami. Před volbami v roce 2020 vylučoval Smer a ĽSNS. Dnes už neříká ani to,“ píší ve své analýze koaličních potenciálů novináři Aktualit.sk.
Na tuto výhodu projektu lídra Borise Kollára ukázala naposledy v červnu kauza, kdy Kollár přiznal, že kdysi uhodil jednu ze svých partnerek. Někteří poslanci poté vyzvali k jeho odvolání z čela Národní rady, ale v den hlasování mnozí raději nepřišli, protože si případného budoucího spojence nechtěli příliš popudit.
Místopředseda Milan Krajniak se snaží stranu ideově profilovat jako konzervativní. Jenže sám nemá velký politický vliv, což se ukázalo i při posledních prezidentských volbách, v nichž získal jen 2,77 %.
Strana navíc stojí a padá se svým předsedou Kollárem, jehož životní styl má ke konzervativním hodnotám velmi daleko; s jedenácti ženami má třináct dětí. V první řadě je ale byznysmen a jeho hlavním zájmem v politice je hlídat si vlastní příjmy, tvrdí Cirner. Vzpomněl dobu covidových omezení, kdy dostaly výjimku lyžařské vleky, protože mimo jiné právě v tomto odvětví Kollár podniká.
Sloboda a Solidarita
Klasický ekonomický liberalismus reprezentuje Sloboda a Solidarita. Předseda Richard Sulík má přezdívku „Pan Excel“.
Vždy se soustředili na ekonomiku, v jejich pojetí zjednodušení prostředí pro podnikání, zmenšování role státu a odbourávání byrokracie. „Stát nenechá nikoho umřít hladem a vykrvácet na ulici, což znamená, že garantuje každému svému občanovi životní minimum a základní zdravotní péči. Kdo chce víc, musí se snažit,“ napsali si do programu.
A tento přístup hájí ve všech situacích, píší například: „Lidé ze sociálně vyloučených společností mají sice tvrdé, ale férové podmínky a musí se snažit tak, jako všichni ostatní.“
Táhnout může bývalý ministr zahraničí Ivan Korčok, kterého Slováci hodnotili jako jednoho z nejlepších ministrů. Ten se však soustředí na prezidentské volby, v nichž by chtěl uspět.
Zástupci SaS podávali také návrhy na dekriminalizaci marihuany nebo hovořili o nutnosti zlepšit rovnost mezi pohlavími, ale nikdy ve vládě tato témata netlačili.
Současně se jedná i v tomto případě o stranu jednoho muže; kdykoliv se v SaS objevila nějaká osobnost, dříve či později odešla.
Koalice OĽaNO, KU a Za ľudí
Hlavní postavou Obyčajných Ľudí a Nezávislých Osobností je stále někdejší premiér Igor Matovič, který je především šikovný marketér. Kampaň se odehrává hlavně v kulturních domech slovenských měst. A Matovič se pyšní tím, že jezdí bez ochranky a lidé mu mohou svobodně nadávat.
Je to stále antistranické a antiestablishmentové uskupení, od něhož mnozí netuší, co mohou čekat, hodnotí Cirner. Ve spojení s Matovičovým chaotickým výkonem v roli premiéra, kdy naštval téměř každého, s kým spolupracoval, to znamená, že jeho uskupení má velmi malý koaliční potenciál. „Parterem by se stali jen v případě, že už by to opravdu jinak nešlo,“ myslí si politolog.
Matovičova kandidátka je velmi heterogenní od liberálů po ostré konzervativce. Ve všech minulých volebních obdobích se jeho poslanecký klub rozpadl.
Ostře konzervativní politiky dodala Kresťanská únia (OĽaNO s ní kandidovalo už minule:) bojovnici proti potratům a přesvědčenou katoličku Annu Záborskou nebo katolického kazatele Richarda Vašečku. Nyní se do koalice přidala i strana Za ľudí, kterou vytvořil bývalý prezident Andrej Kiska, ale jíž se po jeho odchodu ze zdravotních důvodů příliš nedařilo.
Díky tomu, že strany vytvořily koalici, mohou utratit v kampani trojnásobek toho, co ostatní. Mají však také o dva procentní body vyšší práh pro vstup do parlamentu.
KDH
Tradiční křesťanské hodnoty v podobě konzervativní morálky a sociálně citlivých na rodinu zaměřených návrhů reprezentuje tradiční Kresťanskodemokratické hnutie. Je blízkou obdobou české KDU-ČSL, jen je ještě o trochu konzervativnější.
Voličské jádro má na severovýchodním Slovensku a na Oravě, kde je religiozita nadprůměrně vysoká. Předseda Milan Majerský je županem (obdoba českých hejtmanů) Prešovského kraje.
Jejich preferovanými partnery jsou konzervativní (ať už skutečně nebo jen deklaratorně) strany. Jenže už dvakrát se do parlamentu nedostali, a hlad po funkcích by je podle Cirnera mohl přimět opustit předvolební odpor k PS a spojit se i s progresivisty. Ostatně například v Dzurindově nebo Radičové vládách už s liberály vládli. Podle Obradoviče by šli do koalice i se Smerem.
„U Hlasu nám svítí kontrolka, ale neříkám rezolutní ne. Jen budeme velmi opatrní,“ řekl Majerský deníku Sme k případné spolupráci s Petrem Pellegrinim.
Demokrati
Demokrati Eduarda Hegera jsou hlavně odpadlíci od OĽaNO, kteří se spojili s pohrobky strany SPOLU minule kandidující v koalici s PS. Tváří se jako ti kultivovanější a kompetentnější, kteří už nemohli vydržet Matovičův chaos. Jejich program tvoří relativně vágní přísliby lepšího života s jediným důrazem na euroatlantické zahraničněpolitické ukotvení.
„Nedá se ubránit dojmu, že stranu vytvořili jen proto, aby si prodloužili život v politice,“ soudí Cirner. V Demokratech totiž zasedá řada lidí, kteří už prošli několika uskupeními. A voličům to zřejmě vadí, neboť stranické preference na vstup do parlamentu dosud nevypadají.
Aliancia – Maďári, národnosti, regióny
Vzájemné spory se staly osudnými maďarským stranám. Nejrelevantnější se stala Aliancia. Měla to být zastřešující strana pro všechny organizace zastupující maďarskou menšinu, jenže pak do ní přišel poslanec zvolený za OĽaNO György Gyimesi se svými proruskými a proorbánovskými postoji. Liberálně a občansky naladění politici tak odešli a obnovili stranu Most-Híd, která se přidala k uskupení Modrí bývalého premiéra Mikuláše Dzurindy.
Ani jedno uskupení nemá v průzkumech preference slibující vstup do parlamentu.
