Dává smysl, aby se k šíření viru vyjadřovali spíš epidemiologové, říká Jan Tvrdoň z Deníku N

Co člověk, to názor. Obzvlášť k tématu, které se už řadu měsíců drží na prvním místě. Na tom, jak zvládnout pandemii koronaviru, si lámou hlavu politici, lékaři, vědci i běžná veřejnost. A média se snaží zprostředkovat svým divákům každý názor. Jakým respondentům mediální prostor otevřít, a jakým už ne? Jak přistoupit k nepravdivým nebo zavádějícím informacím, které šíří známé osobnosti? Na otázky pořadu Newsroom ČT24 odpovídal Jan Tvrdoň, bývalý šéf projektu Demagog.cz, nyní novinář Deníku N.

Jan Tvrdoň z Deníku N
Zdroj: Deník N Autor: Gabriel Kuchta

Ohledně koronaviru se teď opět začaly ve velkém šířit dezinformace. Které jsou podle vás nejčastější a nejzásadnější?
Během narůstající nebo rozjíždějící se druhé vlny to jsou zejména věci, které zpochybňují nemoc a její závažnost. Opět ji přirovnávají k „nějaké chřipečce“ a nebo říkají, že proti ní není potřeba nic dělat, protože nemá žádné dopady. Teď v poslední době jede často narativ „měli jsme se vydat švédskou cestou“, kdy se Švédové na začátku rozhodli, že k viru přistoupí trošku liberálněji, nebudou úplně zavírat ekonomiku a pokusí se ochránit ohrožené skupiny.

Rozdíl je v tom, že ve Švédsku od března s koronavirem zemřelo šest tisíc lidí oproti zanedbatelnému číslu v České republice. A tito kritici vynechávají jednu věc – ve Švédsku od března doteď fungují nějaká restriktivní opatření, která byla přes léto mnohem tvrdší než u nás. Například celé léto fungovaly zákazy akcí, na kterých bylo víc než padesát lidí. Měli také restrikce v cestování do země ne pro občany, ale například pro turismus. Takže to je další věc. Ale myslím, že nejvíc se pořád točíme kolem toho „ta nemoc není tak nebezpečná a neměli bychom na ni tak reagovat“.

Česko se Švédskem například na videu na Facebooku porovnával zpěvák Janek Ledecký. Mělo velkou sledovanost. Stejně jako příspěvek Lucie Bílé o tom, že covid je jen chřipka, že jej sama měla. Podporují podobné příspěvky celebrit vnímání koronaviru?
Z mého pohledu je to celkem podstatná otázka. Díval jsem se na data, která ukazují počet interakcí a počet sdílení těchto příspěvků. A tyto dva vámi zmíněné statusy jsou za posledních třicet dnů asi v patnácti nejsdílenějších a nejúspěšnějších statusech českého Facebooku. Pak je tam ještě jeden, to je status zpěvačky Báry Basikové, který je zcela nejúspěšnější.

Samozřejmě, jaký mají konkrétní dopad, je těžko doložitelné. Na druhou stranu, jsou to lidé, kteří mají velkou fanouškovskou základnu a kteří díky tomu, že jsou známí a úspěšní, dodávají té informaci nějakou legitimitu. Navíc je tam efekt stádovitosti – když se informace šíří hromadně, tak se potom šíří snáz.

Především bulvár, ale i některá jiná média přejímala jejich vyjádření. Bylo to správně? Měla by média ignorovat takové výpovědi? Nebo jak by k nim měli novináři přistupovat?
Záleží, jak kteří. Předpokládám, že veřejnoprávní média nebo média, jako je to naše, se spíš budou snažit zjistit nějakou objektivní realitu, která vychází z vědeckého poznání a nebo prostě z dat a faktů. Na druhou stranu je asi pochopitelné, že zejména bulvár tato vyjádření přejímá.

Z mého pohledu mohou být škodlivější vyjádření mediálně velmi atraktivních lékařů nebo zdravotníků, kteří nejsou epidemiologové. Například pan Šmucler byl mediálně zajímavý už na začátku koronakrize, což mu vyneslo místo v ústředním krizovém štábu, a to mu dalo další legitimitu pro pojímání nějakých informací. Takových lékařů je celá řada.

Pochopitelně, média by neměla strašit, neměla by vydávat žádné apokalyptické předpovědi, neměla by říkat „všichni tady umřeme“. Měla by ukazovat realitu. Říct „máme tady problém“, popsat opatření, která prezentuje vláda, a snažit se popsat, jestli jsou reálná, jestli mohou být správná. Tady je samozřejmě problém, že nikdo z nás nemáme vzdělání v tomhle oboru, tak nejsme schopni dohlédnout, co by se mělo zavádět. Jestli jsou opatření úplně správná. Ale tohle je velice často politická otázka.

„Nemá smysl dělat, že tady takové informace nejsou“

Měla by média dezinformace vyvracet? Jak lze tohle řešit?
Z mého pohledu by jim samozřejmě neměla úplně dopřávat prostor. Nemá smysl je jenom reprodukovat dál a pokud ano, tak je popisovat jako nějaký fenomén, který se tady šíří. S tím, že novinář samozřejmě uvede, v čem jsou takové informace problematické, v čem jsou mylné. To je právě někdy problém. Nemá ale úplně smysl dělat, že tady takové informace nejsou. Tím spíš, když se šíří tak masově, jak jsme si řekli na příkladu některých celebrit.

Zmínil jste, jak se k situaci vyjadřuje odborná veřejnost. Každý den se v médiích objeví nový odborník, nový doktor s novým názorem. Jak by s tímto měla média nakládat? Komu dát prostor a komu už ne?
Pro média je tohle taky strašná výzva. Téma pandemie je vlastně nové, nikdy jsme neměli nouzový stav pro celou Českou republiku. Nikdy jsme se v poslední době nepotýkali s globální pandemií. I pro média je to nové.

Respondenti jsou odborníci, lékaři, to nejsou lidé, které byste potkala na ulici a kteří by řekli „roušky jsou fuj“. Je to jejich pohled. Tady je nutné přistupovat klasicky novinářsky. Ptát se a zvažovat, ptát se, jestli ty výpovědi mají smysl. Z pohledu novinářů dává spíš smysl ptát se lidí, kteří mají relevanci ve smyslu specializace v oboru. Aniž bych chtěl shazovat zubaře, tak asi dává smysl, aby se k šíření viru vyjadřovali spíš epidemiologové a virologové. S lidmi, kteří se zabývají managementem zdravotnictví, pak můžeme řešit třeba kapacity zdravotnictví a podobně. Asi to je ten základní klíč.

„Čekají nás volby a ty polarizaci vždycky pomůžou“

Ptala jsem se proto, jestli i takové hlasy můžou přispívat k rozštěpení společnosti, kdy jedna část opatření přijímá a druhá ho bojkotuje a nemoc zlehčuje. Není čas to začít řešit i z hlediska toho, koho k tématu nechat mluvit?
To bychom řešili následek. Základní problém je ten, že když byla jarní epidemie, tak lidé v masové míře stáli za vládou, důvěra v politiku byla extrémní. Přes léto, kdy jsme si řekli, že jsme ten vir nějak porazili, se vláda dostala do chaotických problémů a trochu promrhala důvěru lidí.

Což je zásadní, protože zrovna v téhle věci, kdy si jako občan nejsem schopný na něco šáhnout a říct „tady je to nebezpečí, tady je ten problém“, tak veřejnost musí někomu věřit, autoritám nebo institucím. Pokud nejsou úplně důvěryhodné, vydávají protichůdná opatření, řeší zavádění různých opatření a pak je zase ruší, dva ministři se domlouvají, jestli budou zavírat školy v televizi místo toho, aby si to řekli osobně… To jsou kroky, které podle mě vedou k polarizaci a s tím média už tolik nenadělají. Protože my se můžeme snažit dávat prostor odborníkům, vydávat relevantní data, ale když se dvakrát denně na tiskové konferenci střetnou ministři v názoru, tak jsou z toho lidé vzápětí zmatení.

Jak moc může tato krize společnost rozdělit?
To je otázka. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet. Asi bude taky záležet na tom, kolik bude případů během druhé vlny a jak to zvládne zdravotnictví. Doufejme, že to ještě nějak vybereme a že to nebude takový problém. Polarizace ale samozřejmě může být problém. Je to vidět hlavně na sociálních sítích.

Lidé už v žádném případě nechtějí, aby se omezovala ekonomika, aby se zavíraly hospody. Právě proti tomu tady vzrůstá odpor. Zejména na Facebooku je tím symbolem rouška. Lidé často protestují, že nechtějí nosit na ústech žádný hadr. Pro řadu lidí to symbolizuje právě to, že jim zavřou obchod nebo oblíbenou hospodu. Navíc nás čekají volby, které vždycky polarizaci pomůžou, což je problém.