Zemřel Vasil Timkovič. Veteránovi bojů na východní frontě za druhé světové války bylo 99 let. O jeho odchodu informovala nezisková organizace Post Bellum, která vyhledává a zaznamenává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století. Timkovič byl rodák z Podkarpatské Rusi, byl vězněn v gulagu, potom vstoupil do formující se československé jednotky. Po roce 1989 se zapojil do obnovení tradice Československé obce legionářské.
Podle Kristýny Bardové z Post Bellum zemřel Timkovič krátce po půlnoci v noci na pondělí. Dožil se 99 let. Byl rodákem z Československa, narodil se na Podkarpatské Rusi ve vesnici Skotarske 21. března 1923, byl nejmladším synem lesního správce. Ve 30. letech studoval na gymnáziu v Mukačevu.
Když se po německé okupaci Čech a Moravy a vyhlášení loutkového státu na Slovensku zmocnilo Podkarpatské Rusi Maďarsko, odešel Timkovič do Sovětského svazu. Tam však skončil patnáctiletý mladík v gulagu za nedovolené překročení hranic.
Dva roky stavěl železniční trať Vorkuta–Moskva, o které se říká, že pod každým pražcem leží život jednoho vězně. Vasil Timkovič sám popisoval špatné podmínky, ve kterých vězni pracovali, i marné pokusy některých z nich se nucené dřině vyhnout.
Když se v Buzuluku začala formovat československá vojenská jednotka, z níž se později stal 1. československý armádní sbor, přihlásil se do ní, a dostal se tak z gulagu. Jako spojař se zapojil do bojů u Kyjeva i na Dukle. Když válka skončila, byl na Slovensku a v květnu 1945 se při slavnostní přehlídce dostal poprvé do Prahy.
Na Podkarpatskou Rus se natrvalo už nevrátil. Po válce ji uzurpoval Sovětský svaz, jehož tajná policie NKVD uvěznila Timkovičova otce. Sám se usadil v Čechách, poslední roky prožil v České Třebové. Po válce zůstal v československé armádě, sloužil v ní až do důchodu. Po revoluci byl jako válečný veterán u zrodu místní jednoty Československé obce legionářské v Ústí nad Orlicí. Byl jedním z posledních žijících pamětníků bojů na východní frontě.
