Významný podíl na pražském převratu a vyhlášení samostatného státu v roce 1918 měla pětice mužů – Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár. Všichni muži 28. října, jak se jim přezdívá, pak v republikové vládě zastávali ministerské posty. Jejich další osudy se od sebe však velmi lišily. Zatímco Švehla s Rašínem se nedožili konce první republiky, Soukup, Stříbrný a Šrobár se museli vypořádat s nacistickou a případně i komunistickou totalitou. Čelili jí s rozdílnými úspěchy.
Pozapomenuté osudy mužů 28. října. Stříbrný zemřel ve vězení, Šrobár se stal loutkou komunistů
V roce 1918 se ve středu Evropy nežilo snadno. Zuřila první světová válka, kterou již pocítila většina rodin ztrátou svých blízkých, často živitelů. Konflikt vedl k hospodářskému rozvratu, a tak se k životům ztracených v bojích přidávaly další životy ztracené hladem. Ve stejném roce navíc udeřila mimořádně devastující pandemie španělské chřipky, která způsobila smrt více lidí, než kolik pohltily zákopy.
Na začátku října 1918 nic nenasvědčovalo, že by se měla situace rychle změnit. Jen pár týdnů před vyhlášením samostatného státu s tak rychlým spádem událostí nepočítali ani ti, kteří o něj nejvíce usilovali. Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik v exilu předpokládali, že boje potrvají nejméně do příštího jara.
„Počítalo se s tím, že se bude muset bojovat až do konce, že bude třeba Němce porazit na hlavu. Tím způsobem, že spojenecké armády dojdou do Berlína,“ popsal v rozhovoru pro Český rozhlas historik Pavel Kosatík. „Odtamtud měl Masaryk v plánu pokračovat v čele legií ještě malý kousek do Prahy. Představoval si, že se stane prezidentem jako velitel vítězné armády, která vybojuje vítězství na našem území krví.“
V samotné pondělí 28. října na území budoucího Československa chyběly nejvyšší politické špičky. Část domácího odboje vedená Karlem Kramářem totiž odcestovala do Ženevy, kde se setkala s exilovou vládou, aby politici prodiskutovali podobu samostatného státu.
Antonín Švehla a František Soukup se ráno v Praze vydali převzít kontrolu nad Válečným ústavem obilí, aby zabránili odvozu potravin na frontu. „Panoval hlad, tak šlo zejména o zajištění potravin pro civilní obyvatelstvo. A když vyjednávali s představiteli rakouskouherské moci v Praze, tak s velkým překvapením zjistili, že nikdo neprotestuje, že se všichni poddávají,“ popsal Kosatík.
Lavinu událostí pak spustil v zásadě drobný impuls, zpráva o Andrássyho nótě. Šlo o prohlášení předlitavského ministra zahraničí, kterou dával najevo ochotu Rakouska-Uherska usednout k mírovým jednáním. „Nebylo to oznámení kapitulace, ale lidé to tak přinejmenším v Praze a leckde jinde v monarchii pochopili,“ uvedl Kosatík.
Zatímco československý odboj přebíral kontrolu nad zejména zásobovacími institucemi, ulice se začaly plnit lidmi provolávajícími hesla o samostatnosti. „Tomu už nešlo zabránit, i kdyby se o to někdo byl pokoušel,“ vylíčil historik. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy ani muži 28. října ještě v ono pondělní ráno nepočítali s tím, že večer připojí své podpisy pod první zákon Národního výboru, který ustanovoval samostatný stát.
Zákon o samostatnosti Československa z 28. října 1918
Zákon o zřízení samostatného státu československého podepsalo pět mužů – kromě Antonína Švehly a Františka Soukupa i Alois Rašín, Jiří Stříbrný a jediný zástupce Slováků, Vavro Šrobár.
Během následujících dnů a týdnů kapitulovalo Rakouské vojenské velitelství v Praze, v Turčianském Svätém Martinu byla přijata Martinská deklarace, která připojila slovenská území k těm českým, v americkém Scrantonu uherští Rusíni vyhlásili připojení Podkarpatské Rusi.
Města i vesnice po letech válečného strádání ovládly oslavy, průvody a bohoslužby. Revoluční národní shromáždění přijalo prozatímní ústavu, vyhlásilo republiku a jejím prezidentem zvolilo Masaryka. Ten se do vlasti vrátil před Vánoci vlakem, který po cestě vítaly davy československých občanů. Československo bylo na světě.
Rašín podlehl atentátu
V jeho první vládě hráli muži 28. října podstatnou roli, rozdělili si pět ministerstev. Alois Rašín zastával nelehkou funkci prvního poválečného ministra financí v zemi, kterou ve svých pamětech označil za „úplně vybrakovanou“. Muž, který byl za rakouského císařství dvakrát vězněn a dokonce i odsouzen k smrti, měl ale jasnou vizi.
Podařilo se mu prosadit úspěšnou měnovou reformu. V době hospodářské krize, kdy se nová německá marka měnila za bilion starých, se česká koruna stala ostrovem měnové stability. Jeho konzervativní politika ale budila nevoli až nenávist v levicové části společnosti, na což doplatil smrtí. V roce 1923 na něj v Žitné ulici dvakrát vystřelil anarchista a člen Komunistické strany Josef Šoupal a trefil jej do páteře. Rašín po šesti týdnech zemřel.
Alois Rašín
Švehla byl racionální premiérem kompromisu
Konce první republiky se nedožil ani Antonín Švehla. Po vyhlášení samostatnosti se stal ministrem vnitra a podílel se na sepsání ústavy. Mezi lety 1922 a 1929 se stal trojnásobným předsedou vlády a proslul jako mistr kompromisů. Stál také v čele Agrární strany, ze které vytvořil jeden z nejsilnějších politických subjektů první republiky.
Z politického života se ale musel stáhnout kvůli nemoci, které podlehl v roce 1933. Traduje se, že se po jeho smrti našel v psacím stole plat za celou dobu, co zastával premiérský post. Švehlu prý peníze nezajímaly, živil jej rodinný statek, a tak je vždy pouze vložil do zásuvky a dál se o ně nestaral.
Antonín Švehla
Soukupa drželi nacisté ve vězení
Františku Soukupovi v nové republice připadla role ministra spravedlnosti. Tento sociálně demokratický politik a náruživý slávista si ale znepřátelil Masaryka nezvyklým tahem. Během sociálních nepokojů v Praze se přidal na stranu protestujících, za což ho právě prezident kritizoval, a Soukup proto z funkce odstoupil. Masaryk si také prosadil, že se v další vládě již neobjeví.
Z politiky ale neodešel, stal se členem horní komory a postupně v Senátu zastával post místopředsedy a až do roku 1939 předsedy. V této roli jej také zastihla nacistická okupace. Jako jeden z představitelů demokratické správy země se brzy dostal do hledáčku nacistů.
František Soukup
Poprvé byl 68letý Soukup krátce vězněn v dubnu. Několikaměsíční internace, ke které byl odvezen v září, mu už ale byla osudná. Za jeho propuštění se přimlouvali jak protektorátní prezident Emil Hácha, tak premiér Alois Eliáš, z vězení se ale po perzekucích dostal s podlomeným zdravím.
Soukup krátce poté zemřel v pražském sanatoriu na Rašínově nábřeží.
Stříbrného milost Beneš odmítl podepsat
Jiří Stříbrný se v první československé vládě stal ministrem pošt a telegrafů, poté zastával i funkci ministra železnic a následně národní obrany. Masaryk v něm viděl jednoho z nejperspektivnějších politiků, postupem času se ale jejich vztah zhoršoval, a nakonec i Stříbrný upadl v jeho nevoli.
V prvních letech republiky mu přitom Masaryk dokonce půjčil peníze na rozjezd podnikání. Po sporech je ale prezident vyžadoval zpět, Stříbrný zase půjčku označil za úplatek. Temperamentní politik se rozkmotřil také s Edvardem Benešem, se kterým si konkurovali v České straně národně sociální. Proti Stříbrnému se postavil také předseda této strany Václav Klofáč, který o něm začal rozšiřovat nepravdivou pomluvu, že trpí syfilidou.
Jiří Stříbrný
Stříbrný byl vyloučen jak ze strany, tak z parlamentu. Pomohla tomu i jeho úplatkářská kauza, podle které měl jako ministr železnic kupovat od svého bratra pro státní dráhy předražené uhlí. Později byl ale Stříbrný v tomto případě očištěn.
Stříbrného nacionalismus se v té době prohluboval. Založil si svou vlastní stranu, Národní ligu, která postupem času čím dál více inklinovala k fašismu a antisemitismu. S bratrem se také začal věnovat vydavatelské činnosti. Z pásů tiskáren jejich společnosti Tempo sjížděly bulvární deníky s vysokou čteností, ale i pornografické tisky a stranické fašistické noviny. Jeho plátky často kritizovaly vládu a zejména pak Edvarda Beneše.
obrázek
Po nacistické okupaci sice Stříbrný pokračoval v publikování novin, z veřejného života se ale jinak stáhl. S okupační mocí odmítl spolupracovat. Přestože dále zastával kritický postoj k Benešovi, odmítl proti němu veřejně vystupovat. „Protektorátní dobu lze ilustrovat tím, že na jedné straně svého deníku otiskl Stříbrný velký článek, který se věnoval padesátým narozeninám vůdce. A na druhé straně byl článek, který popisoval, jak se muži po padesátce dostávají do velkých fyzických problémů,“ popsal historik Jaroslav Šebek.
Přestože s nacisty nespolupracoval, ani je nepodporoval, byl po válce zatčen a postaven před soud. Muž, který v roce 1918 založil samostatné Československo, byl v roce 1946 podle mnohých nespravedlivě odsouzen za zradu státu. Jeho žádost o milost Edvard Beneš z pozice prezidenta nikdy nepodepsal. Stříbrný zemřel ve valdické nebo ilavské věznici v roce 1955.
Šrobár se stal loutkou komunistů
Jediný Slovák mezi muži 28. října v Československu zastával ministerstvo pro správu Slovenska, které díky rozsáhlým pravomocím začleňoval do nově vzniklého státu. Později byl i ministrem školství a národní osvěty a senátorem. Z politického života se ale postupně stahoval a energii vrhl do výuky na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde byl jmenován profesorem.
Po odtržení slovenského území a založení fašistického Slovenského státu se tento zastánce Masarykovy koncepce o československém národu postavil do čela malé skupiny protifašistického odboje. Kvůli nebezpečí z vyzrazení se však musel stáhnout do ústraní. Tam ho zastihlo Slovenské národní povstání, ke kterému se přidal.
Vavro Šrobár
Přijal post předsedy povstalecké Slovenské národní rady. Stárnoucí muž se ale stal loutkou komunistických politiků, kteří se do povstání také zapojili. Šrobár tak například předsedal jednání, na kterém byl vyhlášen Košický vládní program. Právě ten nasměřoval politickou orientaci poválečného Československa k Moskvě.
Po skončení světového konfliktu se Šrobár stal dvojnásobným ministrem financí. Po komunistickém převratu pak zastával vcelku bezvýznamnou funkci ministra pro sjednocování zákonů. S jeho jmenováním nesouhlasil Gustáv Husák, Slovensko podle něj neměl reprezentovat starý člověk, který nic nezmůže. Že Šrobár nic nezmůže, je dobře, odvětili mu prý straničtí kolegové.
Post, který mu Klement Gottwald nabídl jen kvůli tomu, aby měl ve vládě člověka spojeného s Masarykem, vykonával až do své smrti v roce 1950.
Nedoceněni
Mužům 28. října jejich role při ustanovení samostatného československého státu nepřinesla zvláštní výsady, pro počátek fungování republiky byli ale nezastupitelní. Možná i proto, že se Masarykovi nesplnilo přání o příjezdu do Prahy v čele navrátivších se legionářů, prezident vždy spíše snižoval roli domácího odboje a mužům 28. října nepřipisoval zvláštní zásluhy.
Těžce to nesl zejména Stříbrný, který byl údajně na svůj podpis pod první zákon o nezávislosti nejvíce pyšný, a s Masarykem se o významu odboje často přel. Prezident dokonce napsal a zveřejnil v novinách dva nepodepsané články, ve kterých důležitost a revoluční ráz říjnových událostí zpochybnil.
Během protektorátu Čechy a Morava se připomínky 28. října zcela potlačovaly. K velkým oslavám naopak došlo v roce 1945 po konci šestileté nacistické okupace. Ve stejném roce byla vyhlášena řada významných znárodňovacích dekretů a komunistická moc proto další dekády slavila 28. říjen jako den znárodnění.
Nehledě na jejich rozdílné a v některých případech i kontroverzní životní osudy se tak Rašínovi, Soukupovi, Stříbrnému, Švehlovi a Šrobárovi příliš uznání nedostalo. Desetiletí komunistického mlčení pak vedlo i k pozapomenutí některých životních příběhů. Když se například současný předseda senátu Městského soudu v Praze Libor Vávra se skupinou nadšenců pokusili vypátrat místo, kde jsou uloženy ostatky Františka Soukupa, zabralo jim to tři roky usilovné práce.
