Prosinec roku 1920 se nenesl v klidné předvánoční náladě, ale naopak v revolučním duchu. V řadě měst se tisíce dělníků rozhodly připojit ke stávkám, obsadily podniky, radnice, elektrárny. Jedním z ohnisek bylo Kladno, kde stávku vedl i budoucí prezident Antonín Zápotocký. Žádal nejen zvýšení mezd dělníků, ale i konec vlády. Po zatčení tisíců protestujících ale nakonec stávky ustaly. Soud před sto lety, 13. dubna 1921, rozhodoval i o osudu kladenských radikálů, Zápotocký skončil ve vězení. Konflikt, kvůli kterému bylo na části území vyhlášeno i stanné právo, přitom začal jako vnitrostranický spor sociálních demokratů o vlastnictví Lidového domu.
Ze stávky chtěli revoluci. Kladenské radikály před stoletím řešil soud, Zápotockého poslal do vězení
Ačkoliv konec války a zrod samostatné československé republiky doprovázelo veselí a oslavy, první léta mladého státu příliš radostná nebyla. Potýkal se s řadou problémů. Území, ke kterému náleželo i dnešní Slovensko a část Ukrajiny, bylo uměle vytvořeným celkem a vedení státu tak muselo v prvních letech v podstatě obhájit existenci nového celku. Hrozbě čelilo například z Maďarska, které dokonce na několik týdnů vojensky obsadilo střední a východní Slovensko.
Neméně problémů bujelo uvnitř hranic. Nejožehavější byly sociální otázky, které mladému státu nadělila předchozí válečná léta. Politická reprezentace přitom musela řešit i to, podle jakých zákonů bude Československo vůbec fungovat, připravit musela i novou ústavu. Do toho jí lid razantně připomínal, kam si přeje stát směřovat, manifestovalo se proti válečným zbohatlíkům, pořádaly se hladové bouře a došlo i na rabování ve velkostatcích.
Obyvatelstvo bylo tehdy výrazně jiného složení než dnes, celou třetinu tvořili dělníci, kteří byli politicky naladění doleva. I proto v prvních parlamentních volbách s více než 25 procenty zvítězila sociální demokracie (ČSDSD).
Dělníci chtěli ráznou změnu
Tato strana ale sama čelila vlastním vnitřním problémům. Podle historika Jiřího Kociána se v sociální demokracii už nedlouho po jejím vzniku v roce 1878 začaly tvořit dva proudy. Jeden umírněný, druhý radikální. „Radikální byl pro nesmlouvavý, ostrý boj, nejen politický, ale všemi možnými prostředky ostrého zápasu. Vedle toho byl proud, který sledoval možnost dosáhnout sociálních požadavků a cílů legitimní, legální, parlamentní politickou činností,“ řekl v pořadu Historie CS. Umírněná část představovala spíše elitu, zato radikálnější křídlo získávalo ve společnosti poměrně masovou podporu.
A po volbách se tento rozkol ve straně jen prohloubil. Radikálnější část se zformovala jako ČSDSD-levice, přijala samostatný program a vytvořila dokonce i vlastní poslanecký klub. Právě toto křídlo se stalo zárodkem budoucí komunistické strany.
Příčinou stávky byl spor o Lidový dům
Obsazení Lidového domu v Praze
S rozštěpením sociální demokracie ale vznikla další překážka – jak si mezi sebe mají obě frakce rozdělit majetek? Otázka byla o to komplikovanější, že československá ústava prakticky nijak nepopsala existenci politických stran, a ty tak formálně nemohly majetek vlastnit.
Největší spor se vedl zejména o Lidový dům a společnost, která tiskla stranické noviny. Obé patřilo do vlastnictví představitelů strany. Na Lidový dům i tiskárnu si ale tvořili nárok jak umírnění, tak radikální sociální demokraté, kteří nakonec tiskárnu obsadili. Noviny, které od té doby sjížděly z pásu, nesly jméno Rudé právo.
Spor nakonec vygradoval až v zásah četníků na začátku prosince 1920, kteří za asistence magistrátního úředníka tiskárnu zavřeli. Podařilo se jim to ale až po celodenních potyčkách v osm hodin večer. K obraně se totiž k Lidovému domu začaly scházet stovky dělníků z pražských továren. ČSDSD-levice začala hrozit generální stávkou, pokud nebudou splněny požadavky na nápravu situace kolem Lidového domu, zajištění svobody tisku, odstoupení vlády, kontrolu dělníků nad továrnami a 30procentní zvýšení dělnických mezd.
2 minuty
Boje o Lidový dům ve filmu Anna Proletářka (1980)
Tisíce dělníků obsadily továrny
Požadavky zůstaly nevyslyšeny a následujícího dne, 10. prosince, tak začala stávka. Trvala týden. A neprobíhala jen v Praze. Připojili se k ní například nespokojení dělníci ze Slánska, Chomutovska, centrem událostí na Moravě bylo Brno.
Nejprudší spád nabraly události v Mostě, kde po střetu s vojskem zůstalo pět mrtvých. V Oslavanech zase dělníci obsadili elektrárnu, která dodávala proud do Brna. I tam došlo k mohutnému vojenskému zásahu, dělníci se z elektrárny stáhli až poté, co vojáci Oslavany obklíčili.
V Hodoníně se zase podařilo stávkujícím odzbrojit řadu četníků a vojáků, obsadit celé město včetně hejtmanství, ze kterého dav vyvlekl hejtmana. Vzbouřenci ho zbili, dožadovali se jeho oběšení a podle některých informací se chystal i jeho provizorní soud. Nakonec se mu ale podařilo utéct. K uklidnění situace bylo vyhlášeno stanné právo.
Vyhlášení stanného práva na Brněnsku
Na Kladensku vedl dav Zápotocký
Jednou z bašt stávkujících se stalo také Kladensko, kde se do čela dělníků postavil i budoucí komunistický prezident Antonín Zápotocký. Povstalci nezůstali u požadavků vyhlášených před samotnou stávkou, pustili se do revoluce. Ustanovili Ústřední revoluční výbor, obsadili řadu továren a veřejných budov včetně radnice, vznikly i zárodky Rudé gardy.
V Kladně byla ale situace napjatá už před vyhlášením stávky, komunistické hnutí v něm bylo aktivní. I když do města přišlo na pomoc málo početné četnické stanici několik desítek vojáků, ani tak se státním složkám nepodařilo vzbouřenému davu zpočátku odolat. Nakonec se ale podařilo situaci uklidnit bez ztráty lidského života. Zatčeno bylo pro rozličné delikty několik stovek osob. Mezi nimi byl právě i Zápotocký, budoucí generální tajemník komunistické strany Alois Muna nebo učitel František Náprstek.
Prezident Antonín Zápotocký na besedě k filmu Rudá záře nad Kladem (1956)
Ačkoliv na řadě míst byly události velmi bouřlivé, stávka se nepřelila do všech měst, některým regionům se zcela vyhnula. Nestala se tak tedy stávkou generální, jak politici odštěpení od sociální demokracie zamýšleli. Přesto mnohde došlo na násilí, které mělo za následek smrt celkem čtrnácti dělníků. Někde se podařilo četníkům a vojákům dostat situaci pod kontrolu až po vyhlášení výjimečného stavu. Za účast na stávce bylo pozatýkáno asi tři tisíce dělníků, stovky z nich byly odsouzeny.
Také čtrnáct kladenských radikálů se 13. dubna 1921 postavilo před krajský soud, kde si vyslechli rozsudky. Zápotocký byl odsouzen na 18 měsíců ve vězení. Soudní proces se samozřejmě nezamlouval komunistickému proudu, který jej označoval jako „velezrádný“.
Kladenský rodák se nakonec na svobodu dostal po devíti měsících, kdy byl propuštěn amnestií prezidenta Tomáše G. Masaryka. Události ze svého pohledu následně popsal v knize Rudá záře nad Kladnem, která byla v době komunistické diktatury vyzdvihována jako jedno z nejzásadnějších děl.
Stávkující dělníci v Kladně
Zakladatelé KSČ se sami dočkali puče
Prosincové události vytvořily mezi oběma frakcemi sociální demokracie příkop, který už nebylo možné překonat. V květnu 1921 proto došlo ke vzniku samostatné komunistické strany (KSČ). Kvůli vězení se zakládajícího sjezdu Zápotocký nemohl zúčastnit, přesto byl i tak zvolený do stranického vedení.
Do KSČ následovalo radikály značné množství původních členů ČSDSD a vedení sociální demokracie tak zůstalo prakticky bez členské základny. Se zhruba 300 tisíci členy se KSČ stala v přepočtu na obyvatele i největší komunistickou stranou na světě vůbec.
V následujících volbách v roce 1925 získali komunisté druhý nejvyšší počet hlasů. Přesto strana během první republiky zůstala pevně usazená v opozici. A ani samostatné KSČ se nevyhnuly vnitrostranické spory. Do jejího vedení se dostali takzvaní Karlínští kluci s Klementem Gottwaldem v čele, kteří vyloučili většinu zakládajících členů a intelektuálů. Prosadili naopak naprosté podřízení se Moskvě. Z této pozice pak byli komunisté schopni během druhé světové války ovlivňovat budoucí směřování Československa, které vyústilo až ve čtyřicetiletou totalitu pod jejich taktovkou.
