Ke stěžejním událostem, jež v listopadu 1989 v Československu pomohly svrhnout totalitní režim komunistické strany, patřila dvouhodinová generální stávka, která se uskutečnila 27. listopadu 1989. Přidali se k ní lidé z celého Československa: provoz se zastavil mezi 12. a 14. hodinou ve všech městech a obcích, ve většině továren, podniků a institucí. Podle průzkumu Ústavu pro výzkum veřejného mínění se jí zúčastnilo 75 procent občanů.
„Stávka byla v pondělí 27. listopadu a vlastně otevírala druhý revoluční týden. Ten první se vyznačoval hlavně válkou o média. Komunistická strana se snažila ještě v tom svém tradiční duchu přesvědčit dělnickou třídu – takzvanou dělnickou třídu – o tom, že zastupuje její zájmy a že její zájmy nikdo jiný nemůže zastupovat,“ zhodnotil před deseti lety historik Jiří Suk.
Jenže do podniků v regionech už během prvního revolučního týdne mířili studenti, herci a zástupci Občanského fóra. A generální stávka ukázala, že s jejich názory československá veřejnost souzní víc, než si vedení KSČ dokázalo představit.
Za začátek takzvané sametové revoluce v Československu se sice považuje pietní shromáždění 17. listopadu, které přerostlo v demonstraci požadující politické reformy. Že ale společnost definitivně směřuje ke změnám, se definitivně potvrdilo o deset dní později, kdy se většina občanů přidala ke generální stávce.
Proč? Proto!
Československo do té doby zažilo generální stávku naposledy v únoru 1948.
V den stávky 27. listopadu rozhodlo ministerstvo kultury, že ve fondech knihoven bude pro veřejnost uvolněna dosud cenzurovaná literatura.
Koordinační stávkový výbor studentů vydal prohlášení s názvem Proč? Proto!, v němž bylo uvedeno, že ani déle než týden po dění na Národní třídě nebyly naplněny některé jejich požadavky. Vadilo jim například to, že ačkoliv z Ústředního výboru KSČ už odešli Miloš Jakeš a Miroslav Štěpán, jiní zkompromitovaní funkcionáři stále ještě zůstávali poslanci parlamentu.
Základním požadavkem stávky byl totiž takzvaný konec vlády jedné strany, tedy zrušení vedoucí úlohy KSČ, která byla zakotvena v tehdejší ústavě. Stávkující také volali po vyšetření zásahu 17. listopadu a vypsání svobodných voleb.
Statisíce lidí v ulicích
Ještě ráno, několik hodin před vypuknutím stávky, vylepovala StB podle pamětníků po Praze dehonestující plakáty, které měly veřejnost od protestů odradit.
Přesně v poledne ale bylo jasno. Do ulic československých měst vyšly statisíce lidí. Na náměstích se konaly manifestace, které většinou organizovaly místní buňky OF. Podniky, ve kterých musel být nepřetržitý provoz, vyjádřily stávkujícím alespoň manifestačně solidaritu.
V Praze přestalo jezdit metro a jeho stanice se zavřely, na Václavském náměstí se sešlo s transparenty a vlajkami asi na 300 tisíc lidí. Podporu OF vyjádřil i pražský závod ČKD, dělníci navrhli ředitele Prognostického ústavu Valtra Komárka na předsedu vlády. Ostatně už čtyři dny předtím vystoupil jeden z předáků ČKD Petr Miller na Václavském náměstí vedle lidí z OF.
V Plzni se na náměstí Republiky zúčastnilo stávky mimo jiné přes 10 tisíc zaměstnanců Škody Plzeň. V Pardubicích naopak odmítli stávkovat zaměstnanci obchodního domu Prior, neboť chtěli splnit stanovený plán ročního obratu.
Stávkovali i horníci, prominenti režimu
Na tehdejším náměstí Lidových milicí v Ostravě se shromáždilo přes 20 tisíc lidí, což bylo více osob než při vyhlášení Československé republiky v roce 1918.
Ještě ráno tam ale nebylo jisté, jestli se lidé ke stávce přidají. „Ostrava byla bašta režimu. Tady byli havíři, kteří měli dobré platy, a režim na ně spoléhal. Šlo to tady velice pomalu,“ zhodnotil před pěti lety tehdejší předseda stávkového výboru Ostravsko-karvinských dolů (OKD) Ladislav Vrchovský. Nakonec se ale horníci rozhodli generální stávky zúčastnit a vyrazili na centrální náměstí.
„Řekl jsem, že generální stávka na naší šachtě právě začala. Funkcionáři se ptali, kdo jsem, za koho mluvím. A pak stačilo jenom říct: Mluvím za ty, kteří teď zatleskají. A zatleskali všichni a oni už věděli, že je konec,“ popsal Vrchovský.
Ne všichni ale se stávkou souhlasili: když o dva dny později zorganizoval ostravský městský výbor KSČ protidemonstrace, jedné z nich se zúčastnilo zhruba osm tisíc lidí.
Účast slezských horníků na generální stávce byla překvapivá i proto, že ještě v pondělí vyšla v podnikovém časopise Ostravsko-karvinských dolů Horník výzva čtyř soudruhů. Předseda celozávodního výboru KSČ, vedoucí představitel podnikového Revolučního odborového hnutí, celopodnikový předseda Svazu socialistické mládeže a generální ředitel OKD společně upozornili horníky, že jim v nejlepším případě protest započítají jako neomluvenou absenci
Všeobecný soulad a nespokojenost
Z celého státu nebyla účast na stávce umožněna jen asi desetině občanů a z vlastní vůle se do stávky nezapojila jen asi necelá pětina pracujících. K účasti se nakonec přihlásilo přes 4000 stávkových výborů z celé republiky. Generální stávka tak ukázala, že sametová revoluce má skutečně masovou podporu.
V tomto „všeobecném referendu“, jak posléze generální stávku média charakterizovala, totiž nešlo jen o podporu radikálních požadavků studentů a OF, ale o výraz zásadní nespokojenosti občanů s pomalým průběhem politických a hospodářských reforem, o vyjádření vůle po radikálních změnách.
Minimální navíc byly i národohospodářské škody, na něž před stávkou tehdejší skomírající moc poukazovala. Ve většině podniků, kde se práce zastavila, totiž zaměstnanci ztrátu napracovali. Stávka se nedotkla zdravotnictví, neohrozila ani zásobování potravinami, děti ve školách byly pod dozorem učitelů.
Hned odpoledne po úspěšné stávce se uskutečnily ve většině měst další manifestace. V Praze se na Václavském náměstí opět sešly statisíce lidí, aby se seznámily s výsledky stávky – a hymnu jim k tomu zapěli společně Karel Kryl a Karel Gott. Představitelé OF také navrhli celostátní stávkové hnutí ukončit, neboť původní požadavky byly zčásti plněny. Stávková pohotovost však zůstala zachována, ve stávce byli i nadále studenti a divadelníci.
Pozítří už KSČ zmizela z ústavy
O dva dny později schválilo Federální shromáždění změnu Ústavy ČSSR. Z textu zmizela formulace, podle které byla vedoucí silou ve společnosti i ve státě Komunistická strana Československa. Marxismus-leninismus přestal být státní ideologií.
Vyhráno ještě nebylo: 3. prosince představil premiér Ladislav Adamec novou vládu, ovšem se starými komunistickými tvářemi. Proti tomuto složení kabinetu se zvedla další mohutná vlna protestů a 10. prosince pak vznikla „vláda národního porozumění“ v čele s Mariánem Čalfou, v níž zasedli i nekomunisté, což ukončilo stávku divadelníků.
Ještě v prosinci se otevřely hranice, rozpustily se Lidové milice a skončila cenzura. V samotném závěru roku, 29. prosince 1989, byl prezidentem zvolen Václav Havel. První svobodné volby se konaly v červnu 1990. Tím skončila i do té doby pokračující stávka studentů.
