Praha - Dělníci směřují z vysočanských továren až na pražské Václavské náměstí 27. listopadu 1989 – tentokrát neslaví svátek práce, ale chtějí dát najevo, že pro komunistickou totalitu již v naší zemi není místo. Generální stávka znamenala, že československá sametová revoluce má skutečně masovou podporu. Stávka měla nakonec podporu i mezi těmi, na které tehdejší režim spoléhal nejvíce. S klíčky v rukách nad hlavami tak začátek konce „reálného socialismu“ odcinkali dělníci, a to ve všech koutech vlasti.
„Hlásíme se o slovo, chceme o sobě rozhodovat,“ znělo při generální stávce
Poprvé se v listopadu 1989 o možnosti využít generální stávky jako vrcholného způsobu nátlaku na politickou moc hovořilo na Václavském náměstí již 21. listopadu. I když z vedení KSČ v té době již odešli jak Miloš Jakeš, tak i Miroslav Štěpán, ještě nebylo vyhráno, a tak stávka byla podle opozice na místě.
Masy lidí v ulicích chtějí konec vlády jedné strany
Proto v pondělí 27. listopadu vyšly masy lidí do ulic - generální stávka se tak v československé historii konala popáté. Proběhla prakticky po celé republice, byť nejmasovější podobu měla v Praze. Na dvě hodiny - od 12 do 14 hodin - přestala pracovat téměř polovina obyvatel země a další čtvrtina se ke stávce připojila manifestačně. Jen asi desetině občanů nebyla účast umožněna a z vlastní vůle se do stávky nezapojila jen asi necelá pětina pracujících. K účasti se nakonec přihlásilo přes 4000 stávkových výborů z celé republiky.
V tomto „všeobecném referendu“, jak posléze generální stávku média charakterizovala, nešlo již jen o podporu radikálních požadavků studentů a OF, ale o výraz zásadní nespokojenosti občanů s pomalým průběhem politických a hospodářských reforem, o vyjádření vůle po radikálních změnách.
„Hlásíme se o slovo,“ zaznělo z mnoha úst na Václavském náměstí. „Chceme se podílet na správě veřejných věcí, na rozhodování o všem, co se nás bezprostředně týká. I když politika se skutečně nedělá na ulici, musí politici respektovat názory občanů. Změní-li se ulice z pasivní, snadno ovladatelné masy na společenství aktivních lidí, musí k nim odpovídající postoj zaujmout i představitelé strany a státu.“
Atmosféra lstopadového týdne (20.-27.11.1989) v Praze. Lidé ukazují znak vítězství (véčko) a pózují s nápisem PF 90 během demonstrace na Václavském náměstí.
Euforie v Brně byla větší, než když se hraje fotbal
Také v Brně desetitisíce lidí zanechaly práce a vyrazily do ulic. Účastníci největší stávky v našich dějinách dodnes na atmosféru v jihomoravské metropoli vzpomínají. „Euforie to byla taková, že větší už si nelze představit. Myslím, že ani ta nejexponovanější fotbalová utkání se nemohou pochlubit takovou mírou euforie, jaká tady panovala,“ vzpomíná Milan Ohnisko, jeden ze zakladatelů OF v Brně. Kdo se nemohl účastnit přímo, přidal se alespoň symbolicky podpisem společného prohlášení. Jenom asi pětina Brňanů se dobrovolně ke stávce nepřidala.
Národohospodářské škody, na něž před stávkou tehdejší skomírající moc zejména poukazovala, byly minimální. Ve většině podniků, kde se práce zastavila, zaměstnanci ztrátu napracovali. Stávka se nedotkla zdravotnictví, neohrozila ani zásobování potravinami, děti ve školách byly pod dozorem učitelů. To vše jednoznačně potvrdilo, že šlo o stávku manifestační, politickou.
GALERIE
videogallery_488622
Odpoledne po úspěšné stávce se uskutečnily ve většině měst další manifestace. V Praze se na Václavském náměstí opět sešly statisíce lidí, aby se seznámily s výsledky stávky. Představitelé OF tu navrhli celostátní stávkové hnutí ukončit, neboť původní požadavky byly zčásti plněny. Stávková pohotovost však zůstala zachována. Ve své stávce pak pokračovali dále jen studenti a divadelníci. Stávka divadel skončila 10. prosince, v den jmenování vlády národního porozumění. Studenti přestali stávkovat až 29. prosince 1989, kdy byl československým prezidentem zvolen vedoucí představitel Občanského fóra Václav Havel.
Ostravští horníci se nakonec také rozhoupali
V Ostravě a Vítkovicích se ještě ani dopoledne 27. listopadu 1989 nevědělo, jak to vlastně s generální stávkou bude. „Ostrava byla bašta režimu. Tady byli havíři, kteří měli dobré platy a režim na ně spoléhal. Šlo to tady velice pomalu,“ říká dnes tehdejší předseda stávkového výboru Ostravsko-karvinských dolů (OKD) Ladislav Vrchovský. Nakonec se ale horníci rozhodli generální stávky zúčastnit a vyrazili na centrální náměstí.
Aktivista ve Vítkovických železárnách Pavel Folta:
„S netrpělivostí se čekalo na poledne, všichni jsme byli zvědaví, jestli ti lidé projdou bránou, protože ještě v minulých dnech tam stáli vyzbrojení milicionáři na různých branách. Vedení lidi varovalo, ať se nenechají zmást a nezapojují se do stávky. Člověku se ale ulevilo, když jsme viděli, že se do toho zapojují.“