Československo před revolucí: komunistické mauzoleum s demokratickou fasádou

Před sametovou revolucí se Československo tvářilo jako demokratický stát. Zemi formálně řídila vláda, zákony přijímali občany volení poslanci a z Pražského hradu na vše dohlížel prezident. Ve skutečnosti ale šlo o loutkový systém, za jehož nitky tahala všemocná komunistická strana se stárnoucími kádry v čele. Politický režim tak připomínal zatuchlé mauzoleum s jediným středobodem, zcela neschopné reagovat na výzvy doby.

Vasil Biľak ve Federálním shromáždění ČSSR, 12. prosince 1989
Zdroj: ČTK Autor: ČTK

Když se v dubnu 1989 konaly v devíti obvodech doplňovací volby federálních poslanců, zažili voliči něco nezvyklého. Po více než 40 letech komunistické nadvlády si totiž mohli vůbec poprvé vybírat z více navržených kandidátů. Všemocná Komunistická strana Československa (KSČ) si ale všechny uchazeče o hlasy voličů předem prověřila. Ať už by volby dopadly jakkoliv, mandáty měli získat jenom další poslušní přisluhovači.

Režim se tímto způsobem snažil vytvořit alespoň zdání svobodného hlasování, skutečnou volební soutěž ale nehodlal připustit. Když se chtěli voleb v roce 1986 zúčastnit jako nezávislí kandidáti bratři Pavel a Jiří Wonkovi, k volbám navzdory tehdy platným zákonům připuštěni nebyli. Pavel Wonka následné věznění za šíření volebního programu nepřežil – v dubnu 1988 zemřel v královéhradecké cele. Byl vůbec poslední obětí komunistického režimu.

A teď klid na práci

Pro pochopení fungování zamrznutého politického systému na konci 80. let je nutné se vrátit o dvacet let zpátky v čase. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se komunistický režim nacházel v nejhlubší krizi od svého nástupu. Sovětský svaz vyslal do Československa nejenom tanky Varšavské smlouvy. Spolu s nimi do Prahy dorazila i zpráva, že sebemenší pokus o obrodu nebude ve východním bloku tolerován.

Od moci byli odstaveni vůdci pražského jara, kteří se od začátku roku 1968 snažili vyhovět požadavkům Čechoslováků na alespoň částečnou demokratizaci. Alexandera Dubčeka vystřídal v dubnu 1969 ve funkci šéfa strany Moskvou schválený Gustáv Husák. V rozsáhlých čistkách bylo z KSČ jenom v průběhu roku 1970 vyloučeno více než 300 tisíc straníků. Celkem stranu do roku 1971 opustilo z různých důvodů téměř půl milionu občanů. V následujících letech ale začal počet členů KSČ opět narůstat a počátkem 80. let jich bylo více než 1,5 milionu.

Gustáv Husák podepisuje s Leonidem Iljičem Brežněvem smlouvu o přátelství mezi ČSSR a SSSR, 6. května 1970
Zdroj: ČTK
Autor: ČTK

U personální očisty strany se ale noví vládci státu nezastavili. Nepohodlní občané byli propuštěni ze zaměstnání a vyhozeni ze škol. Záhy po okupaci byla také obnovena cenzura a přijaty zákony umožňující tvrdší policejní represe. Biblí nastupující normalizace se stalo takzvané poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, které schválil Ústřední výbor KSČ v prosinci 1970. Hlavním cílem dalších let bylo maximálně omezit účast veřejnosti na politickém životě. Nový režim získal požadovaný „klid na práci“.

Zlom přišel až v polovině 80. let. Typické přitom je, že se impuls nezrodil v Praze, nýbrž v Moskvě. V březnu 1985 se vůdcem Sovětského svazu stal Michail Sergejevič Gorbačov. Ten po svém nástupu ohlásil nejenom částečné politické reformy na domácí scéně, ale zároveň ustoupil od vměšování do politiky ostatních zemí východního bloku. Českoslovenští komunisté se rázem ocitli osamoceni a ještě více tak vynikla jejich neschopnost řídit stát od hospodářství až po ochranu zdraví obyvatel.

Náš lid jednoznačně rozhodl

Jednu konkrétní formu zapojení do politiky ale režim od občanů vyžadoval pravidelně. Každých pět let se měli voliči vydat do volebních místností a stvrdit svůj „souhlas“ s režimem hlasováním ve volbách do všech zastupitelských orgánů. Obsazovány byly najednou pozice ve federálním parlamentu stejně jako v národních shromážděních. Ve stejných dnech se rozdělovala také křesla v národních výborech na místní, okresní a krajské úrovni.

Hlasování přitom nebylo skutečnou volbou, ale pečlivě připraveným, a o to více smutným divadlem. Například pro parlamentní volby byla země rozdělena do jednomandátových obvodů, přičemž v každém z nich kandidoval pouze jeden (!) kandidát. Předem tak byl stanoven poměr poslanců podle politických stran, profesí nebo národnosti. A přestože samotní členové KSČ tvořili mezi poslanci jenom asi dvě třetiny z celkového počtu, také zbylá třetina zákonodárců byla pečlivě schválena komunisty.

Členové volební komise a pionýři s přenosnou volební urnou, 24. května 1986
Zdroj: ČTK
Autor: ČTK

Onu třetinu poslanců tvořili nestraníci a členové několika povolených nekomunistických stran. Mezi ty nejvýznamnější patřily Československá strana lidová a Československá strana socialistická. Na počátku roku 1969 měla tato uskupení 85 tisíc, respektive 28 tisíc členů. Strany ale řídilo vedení podřízené záměrům KSČ, která tak pouze vytvářela zdání existence politické plurality. Všechny existující politické strany byly i s tímto účelem sdruženy v takzvané Národní frontě, která byla plně pod kontrolou komunistů.

Účast u voleb sice nebyla pro občany povinná, procházela ale pečlivou kontrolou. Všichni nevoliči museli počítat minimálně s nepříjemnými dotazy, proč se voleb nezúčastnili. Svůj hlas proto raději pravidelně odevzdávali téměř všichni občané. Výsledky hlasování tak nabývaly zcela absurdní podoby. Bez několika nevoličů a případných neplatných hlasů dosahovaly účast a „podpora“ kandidátů Národní fronty vždy téměř 100 %.


Absurdní trvání režimu na zdánlivém schválení své vlastní politiky se následně odráželo v často až směšných novinových titulcích. První volby se po srpnové invazi konaly na podzim 1971. Rudé právo tehdy hlásilo, že „Československý lid rozhodl: přes 99 % kandidátům NF“. O pět let později podle tohoto stranického deníku „Náš lid znovu řekl své ANO politice komunistické strany“. Po pátečním a sobotním hlasováním se v podobném duchu nesly pondělní titulní strany i v dalších letech.

V parlamentu hlavně žádné názory

Nejvyšším „přímo voleným“ orgánem tehdejší Československé socialistické republiky bylo Federální shromáždění, které sestávalo ze dvou komor. První z nich nesla název Sněmovna lidu. Zasedalo v ní 200 poslanců a poměr českého a slovenského obsazení přibližně kopíroval podíl počtu obyvatel obou republik. Druhá komora, Sněmovna národů, měla 150 členů s rovným zastoupením obou republik. Od roku 1974 poslanci zasedali v nově dokončené budově Federálního shromáždění rozšířující historickou budovu plodinové burzy v sousedství Národního muzea v Praze.

Budova Federálního shromáždění ČSSR, 1981
Zdroj: ČTK
Autor: ČTK

Aktivita Federálního shromáždění byla minimální. Zatímco dnešní poslanci zasedají permanentně, zákonodárci ČSSR se scházeli pouze několikrát do roka. Jejich jediným úkolem přitom bylo odhlasovat komunistickou stranou dopředu schválené návrhy zákonů. Zdánliví zástupci lidu tak pouze poslušně plnili pokyny stranického vedení.

O bezčasí uvnitř parlamentu svědčí i to, že od prvních pookupačních voleb v roce 1971 vydrželo předsednictvo Federálního shromáždění v nezměněné podobě následujících 15 let. Jeho předsedou byl přitom až do pádu režimu Alois Indra, tedy jeden ze signatářů takzvaného zvacího dopisu, který žádal Sovětský svaz o potlačení procesu pražského jara.

Pro hladké fungování politického systému ale Federální shromáždění bylo stále důležitým orgánem. Normalizační čistky se proto nevyhly ani poslancům. Ústavní zákon z října 1969 stanovil, že kromě jiného je možné zprostit funkce i poslance, kteří „svou činností narušují politiku Národní fronty“. V důsledku přijetí tohoto zákona bylo postupně z funkcí odvoláno nebo muselo rezignovat celkem 122 poslanců obou komor. Na jejich místo byli dosazeni podporovatelé normalizační politiky.

Federace na papíře

Federální shromáždění vzniklo počátkem roku 1969. Právě tehdy vstoupila v platnost rozsáhlá novela socialistické ústavy z roku 1960, která měla centrálně řízený stát nahradit federací dvou republik. Poslanci dosavadního jednokomorového Národního shromáždění utvořili Sněmovnu lidu Federálního shromáždění. Nově vznikla také Česká národní rada jako zákonodárný orgán českého státu – Slovenská národní rada existovala již od roku 1944. Národní rady posléze zvolily členy druhé komory Federálního shromáždění, Sněmovny národů. Od roku 1971 už byly všechny orgány obsazovány na základě pravidelného hlasování.

Národní shromáždění přijímá zákon o československé federalizaci, 27. října 1968
Zdroj: ČTK
Autor: ČTK

Formálně znamenal vznik federace významnou změnu, reálně ale zůstala veškerá moc i nadále v rukou Ústředního výboru KSČ v Praze. Diskuse o nové podobě ústavy se pak objevily ve druhé polovině 80. let. Až do konce existence komunistického režimu ale zůstalo pouze u úvah.

Normalizační podoba ústavního režimu byla psána na míru vedoucí úloze KSČ. V demokratickém systému by byl podobný ústavní text zcela nefunkční, jak se ostatně ukázalo záhy po sametové revoluci. Například pro přijetí ústavního zákona, ale třeba i schválení státního rozpočtu nebo vyslovení důvěry federální vládě totiž platil takzvaný zákaz majorizace. Ten říkal, že je v důležitých otázkách potřeba kromě jiného najít i třípětinovou většinu mezi poslanci Sněmovny národů zvolenými jak v Česku, tak na Slovensku. Fakticky to znamenalo, že pokud by 31 poslanců této komory stejné národnosti nesouhlasilo s některým z těchto návrhů, ten by nemohl projít parlamentem o celkovém počtu 350 poslanců. Jelikož ale KSČ měla pod kontrolou prakticky všechny poslance, tyto případy nenastávaly.

Jenom na papíře pak zůstávaly i další součásti tehdejšího politického systému. Ústavní reforma z roku 1968 například předpokládala vznik ústavního soudu, který ovšem zřízen nebyl. Samotný soudní systém sloužil i nadále záměrům KSČ.

Vláda nejvyšších úředníků

Aparátu komunistické strany byla fakticky podřízena i činnost československé vlády. Federální kabinet se opíral o propracovaný byrokratický systém, který přesně stanovoval pověření a typy úkolů jednotlivých složek výkonné moci. Kvůli absenci politického rozhodování se z vlády fakticky stala pouze sestava nejvyšších úředníků vykonávající úkoly Ústředního výboru KSČ.

Maximální snaha o konzervaci pořádků se přenesla právě i na půdu vlády. Kabinety podléhaly zcela marginálním programovým, ale i personálním změnám. Tomu odpovídá fakt, že téměř dvě normalizační desetiletí vydržel v čele vlády jediný politik – Lubomír Štrougal. A například po volbách v roce 1986 se ve federálním kabinetu obměnila pouze tři jména z celkových 26.

Vládní bezvětří se začalo mírně měnit v druhé polovině 80. let. Jelikož se právě vláda musela potýkat s čím dál výraznějšími ekonomickými problémy tehdejšího režimu, ozývaly se ze strany výkonné moci alespoň tiché hlasy volající po omezených reformách. Právě k nim patřil i Lubomír Štrougal, proti kterému se ale postavili straničtí konzervativci.

Premiér Lubomír Štrougal s předsedou kubánské vlády Fidelem Castrem, 9. listopadu 1986
Zdroj: ČTK
Autor: ČTK

Do čela vlády se tak dostal Ladislav Adamec, který sice změny rovněž podporoval, neměl ale tolik zkušeností jako předchůdce. Konzervativci proto očekávali jeho snadnější kontrolu a skutečně se ani Adamcovi nepodařilo reformy nastartovat. V duchu federace úřadovala zvlášť i česká a slovenská vláda. Primárně ale šlo jenom o další stupeň byrokratické aparatury.

Prezidentem znovu první komunista

Jediným čelným politikem, který vzešel z reformního procesu pražského jara a zároveň setrval ve své pozici i po rozsáhlých normalizačních čistkách, byl prezident Ludvík Svoboda. Hlava státu se už během prvních dnů okupace plně podřídila novým pořádkům. Ve své funkci byl proto Svoboda prozatím ponechán jako zdánlivý symbol zachování kontinuity.

V březnu 1973 byl Svoboda zvolen prezidentem znovu, v té době už ovšem čelil vážným zdravotním problémům. Namísto prezidentovy abdikace byl nakonec v květnu 1975 přijat ústavní zákon. Na jeho základě mohlo Federální shromáždění zvolit nového prezidenta, pokud ten stávající nemohl vykonávat svůj úřad déle než rok.

Dne 29. května 1975 byl pomocí zmíněné normy zvolen do čela ČSSR Gustáv Husák a úřad hlavy státu se tak znovu sloučil s postem nejvyššího komunisty. Toto spojení znamenalo, že se právě i na Pražský hrad přenesla symbolika tehdejší normalizace. Generálním tajemníkem zůstal Husák až do prosince 1987, kdy ho v čele KSČ nahradil Miloš Jakeš.

Jmenování vlády Mariána Čalfy prezidentem Gustávem Husákem, 10. prosince 1989
Zdroj: ČTK
Autor: ČTK

Ve funkci hlavy státu Gustáv Husák setrval až do revolučních událostí roku 1989. Abdikoval ihned poté, co 10. prosince jmenoval na nátlak veřejnosti a Občanského fóra vládu národního porozumění Mariána Čalfy. V té době se už normalizační režim definitivně hroutil.

Prezidentský úřad zůstal neobsazen až do 29. prosince, kdy do čela státu usedl dramatik a disident Václav Havel. To už ale začínala zcela nová, třebaže poslední kapitola Československa.