Růžena Vacková patřila mezi několik málo pedagogů Karlovy univerzity, kteří doprovodili vysokoškolské studenty během protestního pochodu na Pražský hrad v únoru 1948. Komunisté ji odsoudili na 22 let, za mřížemi si odseděla 16 roků. I tak se ale dál angažovala v protirežimních aktivitách. Růžena Vacková byla jednou z nejdéle vězněných žen, dnes ale není tak známá. I proto se v pátek večer koná mše na její počest v katedrále sv. Víta.
Polozapomenutá disidentka Růžena Vacková. Ani komunistické žaláře ji nedokázaly zlomit
- Životní příběh Růženy Vackové se stal námětem knihy Trestankyně, kterou napsala rozhlasová redaktorka a spisovatelka Milena Štráfeldová.
„Komunismus šel proti jejím životním zásadám, a tak proti němu bojovala. A ten boj nevzdala ani poté, co byla po 16 letech propuštěna z vězení. Stavím ji na roveň doktorky Milady Horákové, která svůj život doslova obětovala. Růžena Vacková se obětovala celý svůj život. Je to žena, která si zaslouží velkou úctu, a ta je jí u nás bohužel, neříkám upírána, není ale příliš zdůrazňována,“ uvedl místopředseda Konfederace politických vězňů František Šedivý.
Vacková se narodila ve Velkém Meziříčí, vystudovala dějiny umění a klasickou archeologii. Za války jí nacisti popravili bratra a švagra. V únoru 1945 byla zatčena a odsouzena k trestu smrti i ona. Před vykonáním rozsudku ji však zachránil konec války.
Nemělo to ale být naposled, kdy se Růžena Vacková ocitla na křižovatce dějin: „Za připomenutí stojí únor 48. To byla mimořádná věc, byla jedinou profesorkou, mezi několika málo pedagogy, kteří šli se studenty na Pražský hrad, a zastala se jich poté, co někteří z nich byli vyhazováni. Důsledkem bylo, že vyhodili také ji a potom opět uvěznili, stejně jako za války,“ upozorňuje historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Vacková založila tajnou vězeňskou univerzitu
Komunisté Vackovou zatkli v roce 1952 a o několik měsíců později odsoudili za vyzvědačství a velezradu ve vykonstruovaném procesu k 22 letům vězení. Za tu dobu vystřídala řadu káznic. Založila dokonce tajnou vězeňskou univerzitu a inspirovala řadu žen k vyjádření odporu, například vězeňskou hladovkou:
„Všechny politické vězeňkyně na ni vzpomínají ve stejném duchu, že šlo o velmi důstojnou paní, která ve vězení nejen přednášela pro zájemce filozofii a archeologii, ale, převážně pro ty mladší, byla velkou oporou a suplovala jim roli matky. Byla autoritou, ke které se obracely, když potřebovaly poradit. Oslovovaly ji ,Růženko'. Byla to mimořádná žena, která svým životem šla příkladem ostatním,“ dodal Petr Blažek.
Růženu Vackovou minuly obě velké amnestie a propuštěna byla až v roce 1967, kdy už byla většina politických vězňů dávno na svobodě. Ani dlouhých 16 let vězení ji nezlomilo a dál s neutuchajícím elánem vyjadřovala svůj nesouhlas.
Spoluzaložila organizaci K 231 a jako jeden z mála politických vězňů z 50. let podepsala Chartu 77: „Byla velkou výjimkou, protože většina politických vězňů se už nechtěla angažovat – měli za sebou dlouhé roky vězení a velké zklamání ze srpna 1968. Její přístup byl křesťanský. Myslím, že se uměla dívat na své bližní s vekou pokorou a odpuštěním. To jí umožnilo spolupracovat i s lidmi, kteří se podíleli na zločinech 50. let, a potom se proti režimu nakonec sami postavili. Svědčí to o jejím neutuchajícím optimismu a ochotě dívat se na lidi s velkým pochopením,“ uvedl Blažek.
Nápad uspořádat zádušní mši za Růženu Vackovou vznikl z iniciativy právničky Eriky Mačákové, členky správní rady Klubu dr. Milady Horákové. Odsloužení bohoslužby podpořila i Konfederace politických vězňů.
Organizátoři původně zamýšleli mši uspořádat 14. prosince, tedy na den, kdy Růžena Vacková v roce 1982 zemřela. Datum už ale bylo obsazené, a proto se uskuteční v pátek 21. prosince v 18 hodin.