Nová studie o chování lovených velryb v 19. století může pomoci přiblížit, jakým způsobem se kytovci adaptují na změny způsobené člověkem o dvě století později. Hal Whitehead a Luke Rendell, přední odborníci na kytovce a autoři výzkumu, jehož výsledky zveřejnila britská Královská společnost, si položili prastarou otázku – „Když jsou velryby tak chytré, tak proč se nechávaly zabíjet?“ Odpověď je, že nenechávaly.
Vorvani spolu sdíleli informace o velrybářích. Dokázali se vyhnout až půlce útoků, ukazuje studie
Díky nově digitalizovaným lodním deníkům, které obsahují podrobnosti o lovu vorvaňů obrovských v severním Tichém oceánu, autoři výzkumu zjistili, že během několika málo let úspěšnost zásahů při použití velrybářských harpun klesla o 58 procent. Toto prosté konstatování vede k ohromujícímu závěru – velryby mezi sebou kolektivně sdílely informaci o tom, co se děje, a klíčovým způsobem změnily své chování. Jakmile se osudně střetly s naší kulturou, rychle se poučily z chyb.
„Vorvani obrovští navyklým způsobem reagují na útoky kosatek,“ uvádí Whitehead, který působí na kanadské Dalhousieově univerzitě. Právě kosatky byly před člověkem jedinými predátory vorvaňů. Dravé kosatky si vorvani dokážou udržet od těla tak, že zaujmou pozici v obranných kruzích, kdy mají silné ocasní ploutve namířené směrem ven. „Jenomže podobná taktika pouze velrybářům usnadnila zabíjení,“ vysvětluje Whitehead.
A bylo to děsivě rychlé zabíjení, které přicházelo do vod Tichého oceánu spolu s dalšími hrozbami. Západní kultura se základnami lovců velryb a tuleňů či s misionářskými stanicemi začala ovlivňovat oceán, který byl do té doby téměř nedotčený.
Jak komunikují vorvani
Vorvani obrovští jsou velmi společenská zvířata, která jsou schopna komunikovat na obrovské vzdálenosti. Sdružují se do klanů, které jsou definované na základě dorozumívacích charakteristik, v podobě kódu klapavých zvuků, které tito kytovci vydávají.
Vorvaní společenství jsou matrilineární a upozornění na nové nebezpečí může být předáváno podobnou cestou, kterou vedoucí velrybí samice používají pro sdílení informací o místech s potravou. Vorvani obrovští mají zároveň největší mozek ze všech živočichů na planetě. Není tak těžké představit si, že rozumí tomu, co se jim děje.
Samotným lovcům připadalo, že zvířata v napadané skupině o hrozbě komunikují. Vorvani upustili od svých obvyklých obranných formací a místo toho plavali proti směru větru, aby se dostali dál od loveckých lodí, které byly na větru závislé. „Šlo o kulturní evoluci, na genetickou evoluci byla změna v chování příliš rychlá,“ tvrdí Whitehead.
Nyní, když se velryby začínají vzpamatovávat z industrializované devastace, kterou ve 20. století působily velrybářské flotily – jejímž parním lodím a výbušným harpunám nemohla žádná velryba uniknout –, čelí kytovci hrozbám způsobeným novými technologiemi.
„Musí se naučit, jak se nenechat srazit lodí, jak se vypořádat s vydrancováním vod způsobeným komerčním rybolovem, s měnící se skladbou jejich potravy vyvolanou klimatickými změnami,“ upozorňuje Whitehead. Možná největším nebezpečím dnešní doby je zvukové znečištění, s nímž velryby nemůžou udělat vůbec nic.
Kultura kytovců
Whitehead a Rendell již dříve publikovali přesvědčivé poznatky o kultuře velryb, která se projevuje například v posunu ve stravovacích technikách, způsobeném tím, že se velryby musí adaptovat na měnící se zdroje, nebo v nepatrných obměnách v záhadných písních plejtváků dlouhoploutvých.
Potřeba sociálního učení, kterou kytovci pocítili během velrybích válek před dvěma stoletími, se nyní odráží v tom, jakým způsobem se tito mořští savci vypořádávají s dnešním nejistým světem.
Kultura velryb je o mnoho milionů let starší než ta naše, podotýká Whitehead. Možná bychom se od nich měli učit stejně, jako se učily ony od nás. Herman Melville ve svém románu Bílá velryba předpověděl: „Velrybu považujeme za smrtelnou jen ve své individualitě, ne ve svém druhu (…) A pokud má být náš svět někdy znovu zatopen, pak nesmrtelná velryba přežije a (…) svůj pěnivý vzdor bude chrlit k obloze.“
