První zmínky o tom, že lidé lovili velryby, pocházejí z Norska z doby přibližně před čtyřmi tisíci lety; některé archeologické nálezy ale ukazují, že japonská velrybářská tradice by mohla být ještě o několik stovek let starší.
Zpočátku si lidé v pravěku na lov těchto zvířat netroufali, využívali jen mršiny vyvržené na pobřeží, později začali dobíjet ta zraněná nebo uvízlá zvířata, na moře se za nimi odvážili ale až mnohem později – historici uvádějí, že prvním opravdu velrybářským národem byli Baskové v 11. století našeho letopočtu.
Protože velryby poskytovaly prapředkům moderního člověka obrovské množství kvalitních zdrojů, lovily se po celé planetě; jakmile si lidé osvojili několik technických dovedností (především výrobu lodí a lan), začali velryby zabíjet v Atlantickém, Tichém i Severním oceánu.
Velryby daly člověku prakticky všechno, co potřeboval: využíval maso, kůži i orgány jako důležitý zdroj proteinů, tuků, minerálů i vitaminů. Kostice nacházely využití jako materiál pro košíky, luky a další předměty běžné potřeby – v teplejších oblastech se z nich dokonce dělaly střechy. A kosti fungovaly jako zdroj na nástroje i umělecké předměty.
Doby temna. Velryby lidstvu daly světlo, teplo i pohyb
Středověk a renesance znamenaly ještě větší nárůst lovu velryb a jejich obchodního zužitkování. Na popularitě rostly kostice, z nichž se díky jejich pružnosti začaly vyrábět výztuže pro deštníky, korzety a později od 19. století i límce košil nebo podprsenky. Ve chvíli, kdy velrybáři objevili, že se v lebečních dutinách vorvaňů vyskytuje pozoruhodná hmota, jíž dali název spermacet, nastala nová kapitola v dějinách lovu velryb a vlastně i lidstva.
Spermacet a olej z tuku několika dalších druhů velryb jsou totiž nesmírně kvalitními oleji a na jejich potenciál lidstvo přišlo v téže době, kdy se rozjížděl stroj průmyslové civilizace. První parní stroje potřebovaly mazadla, která by byla levná, snadno dostupná a současně kvalitní.
Tyto parametry splňoval právě velrybí olej, z nějž se začaly vyrábět například kapaliny pro automatickou převodovku, mazivo pro výškové přístroje, ale také aditiva do čisticích prostředků, glycerinu nebo se objevil jako součást motorových olejů. A také se bez něj neobešly mechanické hodinky – olejovaly se jím jejich jemná kolečka a další části hodinových strojů. Díky tomu se stal velrybí olej metaforicky, ale vlastně i doopravdy tím mazadlem, které umožnilo dojet stroji civilizace až do 21. století.
Středověk je známý jako doba temna; je to samozřejmě metafora, ale platilo to i doslovně; kvůli limitům látek, které svedly živit oheň, se domy po setmění ponořovaly do temnoty. Situaci výrazně změnil teprve olej do lamp, který se vyráběl právě z velrybího oleje. Ten umožnil, aby lidé začali žít i v noci a ve velkém množství pracovat i po setmění. A také dal městům bezpečí – noční osvětlení ulic vyhnalo z těchto míst zločince a vneslo do měst řád i v noci.
Oproti ostatním zdrojům světla měl zásadní výhodu – téměř neprodukoval dým, takže se dal používat pro svícení v místnostech. Navíc se dobře skladoval, takže se města i jednotlivci mohli dobře zásobit na dobu, kdy bylo světla potřeba více – tedy na zimu.
Americká cesta
Do Ameriky se velrybářství dostalo velmi rychle – na nově objeveném kontinentu, kde bylo vždy kam expandovat, se velrybí olej ukázal jako nutná součást civilizačního růstu. Jenže už v polovině sedmnáctého století se ukázalo, že velryb není dost, tedy přinejmenším v amerických pobřežních vodách. A tak je američtí rybáři začali průmyslovým způsobem lovit po celém světě, pronikali za nimi do arktických i antarktických vod.
Během těchto cest se stalo mnohé, co posunulo poznání lidstva dopředu – došlo k řadě zeměpisných objevů, podařilo se vylepšit naše znalosti oceánů i schopnost plout po mořích. Naprostý přelom ale znamenaly dva vynálezy, které přišly v podstatě ve stejnou dobu: velrybářské dělo a parní motor. Stejně jako puška přepsala podobu válečnictví, změnilo dělo poměrně rovnocenný souboj člověka s kytovcem na jednoduché zabíjení.
Jen v Severní Americe operovaly v polovině devatenáctého století stovky velrybářských plavidel, za oběť pokroku padly miliony velryb nejrůznějších druhů. Přesná data z těch dob neexistují, ale podle některých odhadů bylo za pouhé první desetiletí dvacátého století zabito více velryb než za předchozích pět set let. Podle studie v časopise Nature z roku 2015 došlo v letech 1900–1999 k odlovení přibližně 2,9 milionu velryb, z toho více než dva miliony připadají na jižní polokouli – právě v tamních antarktických oblastech lovily všechny státy světa, protože tam byla koncentrace velryb největší.
Jak ropa zachránila velryby
Jenže velryb ubývalo, takže podnikaví lidé začali hledat alternativy. Brzy se našly – tou univerzální, která velrybí olej prakticky ve všech ohledech nahradila, se stala od poloviny 19. století ropa. Také ona se dala používat nezměrným množstvím způsobů, i ona se dala využít jak na na výrobu předmětů, tak na svícení nebo topení. Vedlejší produkt při těžbě ropy, plyn, zase pomohl ve stejné době nahradit velrybí olej ve svícení.
S tím, jak snadné bylo těžit ropu a stále náročnější lovit ubývající kytovce, začalo velrybářství hynout. Řada států ale i nadále tento zdroj využívala, mnohdy z důvodů tradice – například v Japonsku je velrybí maso oblíbené už po generace.
Roku 1946 se několik států světa spojilo, aby založilo Mezinárodní velrybářskou komisi, cílem bylo udržet počty velryb dostatečné k tomu, aby bylo možné bezproblémové fungování velrybářského průmyslu. V únoru roku 1986 se tato komise usnesla na zákazu komerčního lovu velryb, Česká republika se k této dohodě připojila roku 2004.
„Pokud by moratorium na zákaz komerčního lovu nevstoupilo v platnost, tak by došlo ke zdecimování některých populací. Dá se říci, že tak 50 % velrybích populací, respektive velrybích druhů, by bylo totálně zdecimováno. To znamená, že by došlo velmi pravděpodobně k jejich vyhynutí,“ uvedl v rozhovoru pro ČT24 Jiří Mach, vedoucí oddělení mezinárodních úmluv ministerstva životního prostředí a komisař IWC za Českou republiku.
Existují země, které dodnes odmítají lov velryb ukončit. Mezi nimi jsou například Japonsko, Norsko či Island – neznamená to ale, že by docházelo k porušování mezinárodního práva. Například Norsko a Island uplatnily vůči zákazu výhradu, což úmluva umožňuje. V praxi to znamená, že si země stanovují vlastní kvóty na počty ulovených velryb. Japonsko zase prakticky ihned poté, co zákon vstoupil v planost, zahájilo lov pro takzvané vědecké účely a vydává speciální povolení. I toto úmluva povoluje.
Některé druhy ohrožených velryb se do roku 2100 nedostanou ani na polovinu svého počtu z dob před průmyslovým lovem. Uvádí to loni zveřejněná australská studie. Aktivní lov ale není jedinou hrozbou těchto živočichů, riziko představuje i pokles potravinové nabídky, plastový odpad v mořích či srážky s loďmi.
Začnou se velryby zase lovit?
V těchto dnech se v Brazílii koná shromáždění Mezinárodní velrybářské komise, které rozhodne o tom, zda nenastal čas tento zákaz zrušit. Záměr Tokia pro server BBC popsal Hideki Moronuki, hlavní japonský vyjednávač v Mezinárodní velrybářské komisi. Podle něj by Japonsko chtělo vrátit komisi k jejímu původnímu účelu – což je jak uchování velryb, tak jejich „udržitelný lov“.
Japonsko v současné době Mezinárodní velrybářské komisi předsedá; podle BBC navrhuje vznik komise k tématu udržitelnému velrybářství a hodlá nastavit udržitelné limity pro lov početných druhů velryb. A aby přesvědčilo státy s opačným návrhem, současně navrhuje vznik dalších rezervací pro velryby.
BBC tvrdí, že státy, které obnovu lovu odmítají, se proti tomuto návrhu z Dálného východu spojí. V jejich čele stojí Austrálie, která japonským snahám čelí už řadu let; například roku 2014 napadla u Mezinárodního soudního dvora jeden z japonských výzkumných programů, v jehož rámci lov velryb probíhal.
