Lidé loví velryby tisíce let – a vděčí jim za mnohé. Například za to, že se lidstvo stalo jednou globální civilizací, kde většinu těžké práce odvedou stroje. Tento týden má Mezinárodní velrybářská organizace řešit návrh Japonska, zda se budou smět opět lovit.
První zmínky o tom, že lidé lovili velryby, pocházejí z Norska z doby přibližně před čtyřmi tisíci lety; některé archeologické nálezy ale ukazují, že japonská velrybářská tradice by mohla být ještě o několik stovek let starší.
Zpočátku si lidé v pravěku na lov těchto zvířat netroufali, využívali jen mršiny vyvržené na pobřeží, později začali dobíjet ta zraněná nebo uvízlá zvířata, na moře se za nimi odvážili ale až mnohem později – historici uvádějí, že prvním opravdu velrybářským národem byli Baskové v 11. století našeho letopočtu.
Protože velryby poskytovaly prapředkům moderního člověka obrovské množství kvalitních zdrojů, lovily se po celé planetě; jakmile si lidé osvojili několik technických dovedností (především výrobu lodí a lan), začali velryby zabíjet v Atlantickém, Tichém i Severním oceánu.
Velryby daly člověku prakticky všechno, co potřeboval: využíval maso, kůži i orgány jako důležitý zdroj proteinů, tuků, minerálů i vitaminů. Kostice nacházely využití jako materiál pro košíky, luky a další předměty běžné potřeby – v teplejších oblastech se z nich dokonce dělaly střechy. A kosti fungovaly jako zdroj na nástroje i umělecké předměty.
Doby temna. Velryby lidstvu daly světlo, teplo i pohyb
Středověk a renesance znamenaly ještě větší nárůst lovu velryb a jejich obchodního zužitkování. Na popularitě rostly kostice, z nichž se díky jejich pružnosti začaly vyrábět výztuže pro deštníky, korzety a později od 19. století i límce košil nebo podprsenky. Ve chvíli, kdy velrybáři objevili, že se v lebečních dutinách vorvaňů vyskytuje pozoruhodná hmota, jíž dali název spermacet, nastala nová kapitola v dějinách lovu velryb a vlastně i lidstva.
Spermacet a olej z tuku několika dalších druhů velryb jsou totiž nesmírně kvalitními oleji a na jejich potenciál lidstvo přišlo v téže době, kdy se rozjížděl stroj průmyslové civilizace. První parní stroje potřebovaly mazadla, která by byla levná, snadno dostupná a současně kvalitní.
Tyto parametry splňoval právě velrybí olej, z nějž se začaly vyrábět například kapaliny pro automatickou převodovku, mazivo pro výškové přístroje, ale také aditiva do čisticích prostředků, glycerinu nebo se objevil jako součást motorových olejů. A také se bez něj neobešly mechanické hodinky – olejovaly se jím jejich jemná kolečka a další části hodinových strojů. Díky tomu se stal velrybí olej metaforicky, ale vlastně i doopravdy tím mazadlem, které umožnilo dojet stroji civilizace až do 21. století.
Středověk je známý jako doba temna; je to samozřejmě metafora, ale platilo to i doslovně; kvůli limitům látek, které svedly živit oheň, se domy po setmění ponořovaly do temnoty. Situaci výrazně změnil teprve olej do lamp, který se vyráběl právě z velrybího oleje. Ten umožnil, aby lidé začali žít i v noci a ve velkém množství pracovat i po setmění. A také dal městům bezpečí – noční osvětlení ulic vyhnalo z těchto míst zločince a vneslo do měst řád i v noci.
Oproti ostatním zdrojům světla měl zásadní výhodu – téměř neprodukoval dým, takže se dal používat pro svícení v místnostech. Navíc se dobře skladoval, takže se města i jednotlivci mohli dobře zásobit na dobu, kdy bylo světla potřeba více – tedy na zimu.
Americká cesta
Do Ameriky se velrybářství dostalo velmi rychle – na nově objeveném kontinentu, kde bylo vždy kam expandovat, se velrybí olej ukázal jako nutná součást civilizačního růstu. Jenže už v polovině sedmnáctého století se ukázalo, že velryb není dost, tedy přinejmenším v amerických pobřežních vodách. A tak je američtí rybáři začali průmyslovým způsobem lovit po celém světě, pronikali za nimi do arktických i antarktických vod.
Během těchto cest se stalo mnohé, co posunulo poznání lidstva dopředu – došlo k řadě zeměpisných objevů, podařilo se vylepšit naše znalosti oceánů i schopnost plout po mořích. Naprostý přelom ale znamenaly dva vynálezy, které přišly v podstatě ve stejnou dobu: velrybářské dělo a parní motor. Stejně jako puška přepsala podobu válečnictví, změnilo dělo poměrně rovnocenný souboj člověka s kytovcem na jednoduché zabíjení.
Jen v Severní Americe operovaly v polovině devatenáctého století stovky velrybářských plavidel, za oběť pokroku padly miliony velryb nejrůznějších druhů. Přesná data z těch dob neexistují, ale podle některých odhadů bylo za pouhé první desetiletí dvacátého století zabito více velryb než za předchozích pět set let. Podle studie v časopise Nature z roku 2015 došlo v letech 1900–1999 k odlovení přibližně 2,9 milionu velryb, z toho více než dva miliony připadají na jižní polokouli – právě v tamních antarktických oblastech lovily všechny státy světa, protože tam byla koncentrace velryb největší.
Jak ropa zachránila velryby
Jenže velryb ubývalo, takže podnikaví lidé začali hledat alternativy. Brzy se našly – tou univerzální, která velrybí olej prakticky ve všech ohledech nahradila, se stala od poloviny 19. století ropa. Také ona se dala používat nezměrným množstvím způsobů, i ona se dala využít jak na na výrobu předmětů, tak na svícení nebo topení. Vedlejší produkt při těžbě ropy, plyn, zase pomohl ve stejné době nahradit velrybí olej ve svícení.
S tím, jak snadné bylo těžit ropu a stále náročnější lovit ubývající kytovce, začalo velrybářství hynout. Řada států ale i nadále tento zdroj využívala, mnohdy z důvodů tradice – například v Japonsku je velrybí maso oblíbené už po generace.
Roku 1946 se několik států světa spojilo, aby založilo Mezinárodní velrybářskou komisi, cílem bylo udržet počty velryb dostatečné k tomu, aby bylo možné bezproblémové fungování velrybářského průmyslu. V únoru roku 1986 se tato komise usnesla na zákazu komerčního lovu velryb, Česká republika se k této dohodě připojila roku 2004.
„Pokud by moratorium na zákaz komerčního lovu nevstoupilo v platnost, tak by došlo ke zdecimování některých populací. Dá se říci, že tak 50 % velrybích populací, respektive velrybích druhů, by bylo totálně zdecimováno. To znamená, že by došlo velmi pravděpodobně k jejich vyhynutí,“ uvedl v rozhovoru pro ČT24 Jiří Mach, vedoucí oddělení mezinárodních úmluv ministerstva životního prostředí a komisař IWC za Českou republiku.
Existují země, které dodnes odmítají lov velryb ukončit. Mezi nimi jsou například Japonsko, Norsko či Island – neznamená to ale, že by docházelo k porušování mezinárodního práva. Například Norsko a Island uplatnily vůči zákazu výhradu, což úmluva umožňuje. V praxi to znamená, že si země stanovují vlastní kvóty na počty ulovených velryb. Japonsko zase prakticky ihned poté, co zákon vstoupil v planost, zahájilo lov pro takzvané vědecké účely a vydává speciální povolení. I toto úmluva povoluje.
Některé druhy ohrožených velryb se do roku 2100 nedostanou ani na polovinu svého počtu z dob před průmyslovým lovem. Uvádí to loni zveřejněná australská studie. Aktivní lov ale není jedinou hrozbou těchto živočichů, riziko představuje i pokles potravinové nabídky, plastový odpad v mořích či srážky s loďmi.
Začnou se velryby zase lovit?
V těchto dnech se v Brazílii koná shromáždění Mezinárodní velrybářské komise, které rozhodne o tom, zda nenastal čas tento zákaz zrušit. Záměr Tokia pro server BBC popsal Hideki Moronuki, hlavní japonský vyjednávač v Mezinárodní velrybářské komisi. Podle něj by Japonsko chtělo vrátit komisi k jejímu původnímu účelu – což je jak uchování velryb, tak jejich „udržitelný lov“.
Japonsko v současné době Mezinárodní velrybářské komisi předsedá; podle BBC navrhuje vznik komise k tématu udržitelnému velrybářství a hodlá nastavit udržitelné limity pro lov početných druhů velryb. A aby přesvědčilo státy s opačným návrhem, současně navrhuje vznik dalších rezervací pro velryby.
BBC tvrdí, že státy, které obnovu lovu odmítají, se proti tomuto návrhu z Dálného východu spojí. V jejich čele stojí Austrálie, která japonským snahám čelí už řadu let; například roku 2014 napadla u Mezinárodního soudního dvora jeden z japonských výzkumných programů, v jehož rámci lov velryb probíhal.
