Pokud by se podařilo obnovit ztracenou a poškozenou přírodu, mohlo by to z atmosféry odstranit až třetinu nadbytečného oxidu uhličitého. Významný potenciál v tom mají země jihovýchodní a východní Evropy.
Více lesů a původní přírody významně zpomalí klimatickou změnu, tvrdí vědci
Spalování fosilních paliv je hlavním zdrojem, kterým se lidskou činností dostává do atmosféry oxid uhličitý. Za posledních 250 let lidé do atmosféry dodali přibližně 2355 miliard tun oxidu uhličitého. Víc než polovina tohoto množství, tedy asi 1000 až 1250 miliard tun oxidu uhličitého, je stále v atmosféře. Spolu s dalšími skleníkovými plyny toto množství uměle dodaného CO2 způsobuje zvýšení energetického příkonu na zemském povrchu o téměř 3,5 wattu na metr čtvereční, což je ekvivalent celkového oteplení naší planety asi o 2,4 stupně Celsia.
Naštěstí se část tohoto oteplení kompenzuje vlivem chladicího účinku aerosolů, oblaků a odrážení radiace v tropických oblastech, takže ve skutečnosti je pozorované oteplení „jen“ 1,2 až 1,3 stupně Celsia.
Nová studie v odborném časopisu Nature nyní ukazuje, že je možné z atmosféry odstranit až třetinu tohoto „nadbytečného“ CO2. Jak? Především ochranou původních ekosystémů a podporou zalesňování, čímž se zvýší množství uhlíku v půdě i biomase.
- Koncentrace oxidu uhličitého se uvádějí v „jednotkách na milion“ – také pod zkratkou PPM (parts per million). Hodnota CO2 kolem 400 PPM tedy znamená, že 400 částic z milionu částic v atmosféře je právě oxid uhličitý.
Tímto způsobem by bylo možné snížit koncentraci CO2 v atmosféře na – z hlediska vlivu na změnu teploty přijatelnou – mez pod 350 ppm, přičemž v současnosti je koncentrace CO2 v atmosféře kolem 415 ppm.
Priorita opětovného zalesnění/uvedení ekosystému do původního stavu z hlediska účinnosti vázaní uhlíku z atmosféry. Čím nižší procento, tím vyšší priorita
Kde to jde a kde ne
Potenciál vazby atmosférického uhlíku do půdy je přitom v různých částech světa rozdílný. Obecně největší je v tropických oblastech, které byly z velké části odlesněny. Zde lze ale oprávněně namítnout, že opětovné zalesnění v těchto regionech bude velmi problematické s ohledem na hustotu zalidnění a zemědělské aktivity tamních obyvatel.
Poměrně významný potenciál, a tedy vysokou prioritu, má ale i zalesňování v jihovýchodní a východní Evropě. Naopak rozsáhlé východní oblasti Severní Ameriky, případně i západní Evropy mají potenciál poměrně malý. Priorita oblastí byla stanovena s ohledem na biodiverzitu, zmírnění klimatické změny a minimalizaci nákladů na obnovu původních ekosystémů.
Tyto nadějné změny je ale nutné provést včas – nejpozději do roku 2050. Pokud se to nepodaří, zůstane potenciál této vazby uhlíku do půdy nevyužitý.
Problém samozřejmě ale zůstává i v tom, že lidstvo jako celek každý rok do atmosféry dodává další miliardy CO2 a ostatních skleníkových plynů, zejména metanu. Tyto emise je nutné v mezičase rovněž výrazně snížit, pakliže má být výsledkem opravdové naplnění cílů Pařížské dohody z roku 2015, kdy nárůst globální teploty na naší planetě má zůstat výrazně pod dvěma stupni Celsia.