Soška Věstonické venuše není vyrobená z kostí mamuta, ale z úlomků hornin a drobných fosilií. Metodou mikroCT to zjistili vědci z Moravského zemského muzea (MZM). V nejstarší keramické sošce na světě nalezli také rozsáhlé pukliny, které zvyšují riziko jejího prasknutí.
„Njan má před sebou na plochém kameni hrudku jílu a modeluje nějakou figurku. Už dvakrát jí uhodil o zem, když se mu nepovedla, jak chtěl, a začal potřetí znovu,“ popsal vznik slavné Věstonické venuše Eduard Štorch v románu Lovci mamutů.
Sošku v knize vyrábí otec hlavního hrdiny Kopčema: „Tentokrát přimíchal do hlíny hodně moučky z rozdrcených mamutích kostí. Válí se jich množství kolem všech stanů a Njan si z nich nadrobil na zaječí kůži hromádku prášku. Spálené kosti se snadno drtily; Njan do nich nemusil ani mnoho bušit kamenem. Zubří roh plný vody má zapíchnutý vedle sebe v zemi. Figurka na píď vysoká má lidskou podobu: hlavu, tlusté tělo a dvě nohy po kolena. Paže jsou hrubě naznačeny, zato s trupem si dává Njan hodně práce. Pracuje tenkou kostí a pečlivě vyhlazuje povrch figurky; někdy jej trochu ovlažuje vodou. Silně vyznačuje veliká prsa. Ještě tuhle malým dolíčkem naznačí pupek a na hlavě šikmé rýhy znázorní oči – a dílo je hotovo.“
Štorch ve své době vycházel z nejnovějších vědeckých poznatků tehdy slavného archeologa Karla Absolona, jenž sošku popsal. Jenže nyní vědci pomocí nejmodernějších metod současné archeologie, konkrétně výpočetní tomografie, staré poznatky a domněnky nepotvrdili. „Vyvrácen byl předpoklad Karla Absolona, že byla Venuše vyrobena ze směsi rozdrcené mamutoviny a mamutích kostí. Venuše vyrobená ze spraše obsahovala jen úlomky hornin a drobné jurské fosilie,“ uvedlo moravské muzeum. Podle vědců získal tehdejší tvůrce suroviny na výrobu venuše někde v prostoru sídliště.
Příběh nejslavnější pramoravanky
Věstonickou venuši nalezli v roce 1925 dělník Josef Seidl a technický vedoucí archeologických výzkumů Emanuel Dania. Samotný Absolon, který bývá označovaný za objevitele slavné sošky, byl v tu dobu ve Francii. Jedenáct a půl centimetru velká hnědá soška ležela ve zbytcích pravěkého ohniště společně s kamennými nástroji a zvířecími kostmi. Byla rozlomena na dva kusy ležící kousek od sebe – její objevitelé tak zpočátku ani netušili, že patří k sobě. Teprve po očištění od hlíny se ukázalo, že se dívají na ženskou postavu z doby před asi 25 tisíci až 29 tisíci lety.
„Překvapivé je zjištění, že celá Venuše byla vyrobena z jednoho kusu keramického těsta,“ informovali nyní vědci. Podle nich to vyžadovalo velkou zručnost a výtvarné cítění. „Ta soška, když ji máte v ruce nebo když se na ni díváte, tak kromě odlomené nohy, která se naštěstí našla, působí velice kompaktním dojmem,“ řekl České televizi archeolog Petr Neruda z MZM. Výsledky výzkumu vyšly v odborném časopise Journal of Archaeological Science.
Nový objev jen zdůrazňuje vzácnost pravěké sošky, která je zřejmě třetím nejstarším zpodobněním lidské postavy na světě. Je také nejstarším známým použitím pálené hlíny; stojí tedy i na samotném počátku keramiky.
Osud pravěké ženy
Vědci ale také upozornili, že soška nevyčíslitelné historické i finanční hodnoty by mohla snadno prasknout. V jejím těle jsou totiž rozsáhlé pukliny. Podle Nerudy by úplné zničení venuše mohl způsobit třeba i drobný náraz o tvrdou podložku nebo prudká změna tlaku. „Díky výzkumu tedy můžeme upravit způsoby manipulace a eliminovat její případné poškození,“ dodalo muzeum.
Muzeum v roce 2018 informovalo na základě předběžných výsledků digitálního skenování o tom, že venuše byla vytvořena nejspíš z hroudy spraše, která obsahovala různé příměsi. Skenování také tehdy odkrylo uvnitř těla sošky více nebezpečných prasklin, než se původně předpokládalo. Analýza poté pokračovala.
Moravské zemské muzeum sošku Věstonické venuše uchovává v trezoru. Vystavuje se pouze ojediněle. Veřejnost by ji znovu měla vidět příští rok, kdy uplyne sto let od jejího objevení.
Proč venuše vznikla
Nový objev sice lépe mapuje, jak soška vznikla, ale neodhaluje smysl jejího vzniku, k čemu sloužila a jak ji její tvůrce používal. Teprve nedávno se při skenování speciálním mikroskopem například ukázalo, že byla původně zdobená ptačími pírky.
Zajímavé je i místo nálezu, které může samo o sobě mnohé naznačit. V ohništi, kde soška ležela, totiž pravděpodobně docházelo k záměrnému ničení hodnotných předmětů, jak o tom svědčí nejen velké množství deformovaných zlomků dalších keramických sošek především zvířat, ale také několik set nástrojů z ceněného importovaného pazourku. Takové obřady jsou známé například od některých indiánů, kteří takto demonstrují svoje postavení a vliv.
„Hlavní otázka je o jejím významu. Tyto sošky byly zpočátku vykládány jako nějaké erotické či sexuální symboly, protože na nich byly zdůrazněny bujné ženské tvary. Ale jiné výtvory vykazují znaky těhotenství, což ukazuje spíš ke kultu plodnosti. Nicméně interpretace je velice složitá a nikdy to nebudeme vědět s jistotou, můžeme se jen domnívat,“ míní archeolog Martin Oliva.
Stále je tedy možné, že se pravdě nejvíc přiblížil Eduard Štorch. Jeho literární verzi podporuje i další nedávný objev – tomograf před dvaceti lety odhalil, že na hýždích sošky se zachoval otisk prstu asi desetiletého dítěte. Možná, že to tedy bylo přesně tak, jak popsal Štorch: „Právě přišel Kopčem a se zájmem se díval na otcovu práci. Njan uchopil figurku do ruky, natáhl paži a spokojeně prohlížel své dílo. „Máma!“ zvolal Kopčem.“
