Před 30 miliony lety došlo v Africe k masivnímu vymírání savců - zmizelo jich nejméně 67 procent. Popsal to nový výzkum, který probíhal několik desítek let a odhalil událost, o které se až doposud vůbec nevědělo.
Vědci popsali neznámé vymírání. Před 30 miliony lety vyhynulo 67 procent savců a málem i předkové lidí
K obrovskému vymírání došlo na přelomu mezi dvěma geologickými obdobími, které bylo poznamenané dramatickými klimatickými změnami. Tehdy se stalo něco, co vypadalo jako zrcadlový odraz současných změn: Země se ochladila, šířilo se zalednění, klesala hladina moří a začal být nedostatek oxidu uhličitého v atmosféře. A došlo ke kolapsu ekosystémů: téměř dvě třetiny druhů známých v té době v Evropě a Asii vyhynuly.
Předpokládalo se, že afričtí savci z této katastrofy vyvázli bez větších problémů - mírné podnebí Afriky a její blízkost k rovníku měly fungovat jako štít před nejhoršími dopady ochlazování v tomto období. Podobně jako v současné době se totiž klimatické změny projevují nejrychleji a nejsilněji kolem pólů.
Teď ale vědci díky analýze rozsáhlé sbírky fosilií prokázali, že přes relativně mírné prostředí byli afričtí savci postiženi stejně jako ti v Evropě nebo Asii. Tým složený z vědců ze Spojených států, Anglie a Egypta zkoumal fosilie pěti skupin savců: jejich výsledky ukazují, že všechny skupiny utrpěly na rozhraní eocénu a oligocénu obrovské ztráty.
„Bylo to, jako by někdo zmáčknul tlačítko RESET,“ popsala Dorien de Vriesová, která je hlavní autorkou článku. Tyto skupiny se začaly znovu objevovat až po několika milionech let - ale to už měly novou podobu.
Ukázka pravěkých zubů prokoumaných pomocí počítačové tomografie
„Je úplně jasné, že došlo k obrovskému vymírání a až po dlouhé době k obnově,“ řekl spoluautor článku Steven Heritage. Nejlepším důkazem jsou zuby těchto zvířat - dá se z nich totiž poznat, čím se savci živí, a to zase vypovídá o prostředí, v němž žili.
Hlodavci a primáti, kteří se znovu objevili po několika milionech let, měli zuby značně odlišné oproti době před vymíráním. Jednalo se o nové druhy, které se živily jinými zdroji a obývaly tedy i jiné životní prostředí.
„Vidíme obrovský úbytek rozmanitosti zubů a pak období obnovy s novými tvary zubů a novými adaptacemi,“ uvedla de Vriesová. Tento pokles diverzity následovaný obnovou potvrzuje, že hranice eocénu a oligocénu působila jako „evoluční úzké hrdlo“: většina druhů tehdy vyhynula, ale několik jich přežilo. Během následujících několika milionů let se pak tyto přeživší linie rozdělily na další nové druhy.
Člověk málem ani nevznikl
Toto vymírání dramaticky dopadlo i na předky lidí, kteří tehdy v Africe žili. „U našich antropoidních předků se zhruba před 30 miliony lety jejich rozmanitost snížila téměř na nulu,“ řekl Erik R. Seiffert, který se na výzkumu také podílel.
„Je tu zajímavý příběh o roli tohoto úzkého hrdla v naší vlastní rané evoluční historii,“ popsali výzkumníci. „Byli jsme dost blízko tomu, abychom nikdy neexistovali. Naštěstí se tak nestalo.“
Rychle se měnící klima nebylo jediným problémem, kterému musely přeživší druhy savců čelit. S poklesem teplot byla východní Afrika zmítána řadou velkých geologických katastrof, jako byly sopečné erupce. A navíc se právě v té době také od východní Afriky oddělil Arabský poloostrov a vzniklo tak Rudé moře.
Lebky pravěkých zvířat zkoumaných ve studii
Jak přežít konec světa
Pro vědce je důležité zejména to, jaké druhy tuto katastrofu přežily. Musely mít vlastnosti, které jim umožňovaly, aby se i v tomto nestabilním klimatu udržely.
Právě výzkum těchto vlastností by mohl být důležitý i pro budoucnost lidstva v rychle se měnícím světě, jehož klima se stává stále méně stabilním.