Šest dnů v týdnu tvrdé práce na jaderné bombě, v neděli výlet do divočiny. Tak vypadal každodenní život v tajném vědeckém centru Projektu Manhattan – na vrcholu stolové hory, víc než 2200 metrů nad mořem, obklopen propastmi a divočinou. Los Alamos bylo místem tajemství, konspirací a také zcela civilního života obyčejných lidí.
V Oppenheimerově městě vyráběli nejničivější zbraň světa. Netušili to
12 minut
Úsvit atomového věku, Los Alamos
„Lidé o Los Alamos říkali, že je to ponorková základna nebo že tam vyvíjí paprsky smrti,“ uvedl pro Českou televizi historik Alan Carr z Národní laboratoře v Los Alamos o fámách, které kolovaly v okolí tajné laboratoře. Tyto odhady se netrefily, vznikalo tam něco ještě více smrtícího – jaderné bomby.
Vědci nejlépe pracují jako komunita, a proto je nejlepší, když jsou na jednom místě. To byla logika, se kterou Robert Oppenheimer prosadil vznik tajné laboratoře v Los Alamos, centru vývoje prvních atomových bomb. Jenže toto sdílení informací šlo přímo proti další nutnosti: snaze o přísné utajení. Ta byla podle Carra hlavní příčinou, proč byl vůbec tento „zapadákov“ vyvolen jako místo, kde vznikne nejničivější zbraň v dějinách lidstva.
„Robert Oppenheimer, kterého vybrali jako ředitele laboratoře, znal velmi dobře sever Nového Mexika. Miloval tuhle oblast, měl ranč poblíž Santa Fe, a tak oblast navrhl. Zajeli tam a pochopili, že je skoro ideální. V Los Alamos byla chlapecká škola, pak také pár usedlostí, ale většinu půdy vlastnila vláda,“ popisuje historik. Washington tak nemusel vystěhovávat příliš mnoho lidí.
Jinak tam pro výrobu pumy nic nechybělo: byl tam dostatek půdy, elektřina i přístup k vodě. Podle Carra ale americká vláda rozsah projektu podcenila: „Zpočátku si mysleli, že budou potřebovat jen asi sto třicet lidí. Jenom technický personál se ale do konce války rozrostl asi na sedmnáct set lidí. A samozřejmě tam byli i netechničtí zaměstnanci laboratoře, ať už to byli stavební dělníci nebo sekretářky, nebo dělali něco jiného,“ usmívá se vědec.
Život v utajení
Los Alamos přes svůj účel nebyla vojenská základna. Vědci byli civilisté a mohli si sebou vzít své rodiny. A mnozí z nich si během svého pobytu rodiny založili. „Takže tam bylo několik svateb, rodily se děti a to vedlo k dalším logistickým problémům, jako je zřízení školy a podobně,“ vysvětluje Carr. Celkový počet obyvatel v oblasti tak byl na konci války mezi šesti až osmi tisíci.
„Abyste se mohli pohybovat po laboratoři, potřebovali jste dvě věci,“ líčí historik. „A na některých historických fotografiích, je to vidět. Měli jste na košili placku a ty byly různých barev a tvarů. A díky tomu stráže věděly, kam v laboratoři můžete jít. Další věc je, že jste museli mít propustku, kterou podepsal buď sám Oppenheimer, nebo velitel základny. Byla tam vojenská policie a jejich členů tam bylo opravdu hodně. I když laboratoř jako celek byla civilní, tak byly informace velmi přísně kontrolovány i uvnitř laboratoře.“
GALERIE
Los Alamos
Většina lidí ale netušila, co je konečným cílem všeho, na čem se podíleli. „Nejčastější profese byl například stavební dělník. Takže když jste byl elektrikář, instalatér nebo zedník nebo něco takového, nevěděl jste, že stavba, na které pracujete, má jako konečný cíl pomoct vyrobit jadernou zbraň. Tyto věci tu byly přísně kontrolovány,“ uzavřel historik.
Jak se podařilo udržet tajemství města a jak vypadal běžný život lidí v něm? A jakou roli hrála v jeho příběhu poštovní schránka? Více se dozvíte v podcastu: