Vědci popsali další případ mravenčích válek, v nichž jedna strana používá proti druhé rafinované zbraně. V tomto případě jde o kombinace útoku chemického, biologického a špionážního.
Lidské a mravenčí války jsou si v mnoha pohledech až neuvěřitelně podobné: mohou trvat celé roky, vedou se na širokých frontách a mnohdy do úplné likvidace protivníka. Obě mají miliony mrtvých, obě se vedou nejčastěji o zdroje a u obou platí, že strana s vyspělejší technologií má zásadní výhodu. Teď jeden případ ukazuje, jak právě „bio-technologická“ nadvláda umožňuje některým mravencům vyhrát válku, aniž by v ní „padl jediný výstřel“.
Japonští myrmekologové (neboli experti na mravence) popsali zatím neznámou formu útoku, při které parazitická mravenčí královna „podvede“ dělnice nepřátelské kolonie, aby samy zabily svou královnu. Udělá to tak, že jim podsune chemickou dezinformaci.
„Nejdřív jsem chtěl, aby název této studie připomínal bajku, ve které někdo navede dceru, aby zabila vlastní matku. Ale zjistil jsem, že žádná taková povídka neexistuje,“ říká hlavní autor Keizo Takasuka z Kyushu University. „Tohle je krásný příklad, jak příroda překračuje hranice toho, co jsme zatím viděli v příbězích.“
Matricida, neboli chování, při kterém potomci zabijí nebo sežerou svou matku, je v přírodě velmi vzácným jevem. Na první pohled vypadá jako zcela nesmyslná evoluční strategie, podle vědců ale jisté výhody přesto má. Především dokáže zajistit mláďatům dostatek zdrojů a současně matce poskytuje evoluční výhodu tím, že její potomci přežijí.
„Dosud byly zaznamenány pouze dva typy matkovražd, z nichž měla prospěch buď matka, nebo potomstvo. V tomto novém případě matkovraždy, o kterém jsme informovali, neměla prospěch ani jedna ze stran, pouze parazitická třetí strana,“ říká Takasuka.
Mravenci Lasius orientalis (český název nemá, ale jméno by se dalo přeložit jako mravenec orientální) a Lasius umbratus (mravenec stínomilný) se v japonštině označují jako „páchnoucí mravenci“. Oba druhy jsou takzvaní „sociální paraziti“, kteří provádějí tajnou operaci, aby infiltrovali a nakonec převzali kolonii svých nic netušících hostitelských mravenčích královen, Lasius flavus (mravenec žlutý) a Lasius japonicus (mravenec japonský). Parazitická královna využívá skutečnosti, že mravenci se při identifikaci přátel a nepřátel spoléhají na čich, a oklamává nic netušící dělnice, aby uvěřily, že je součástí rodiny.
„Mravenci žijí ve světě pachů,“ říká Takasuka. „Před infiltrací hnízda si parazitická královna tajně osvojí pach kolonie z dělnic, které se pohybují venku, aby se nedala rozpoznat jako nepřítel.“
Mravenčí druhy, které přebírají kolonie jiných druhů pomocí pachu jako krytí, nejsou pro vědu nic nového. Existuje spousta příkladů sociálního parazitismu mravenců, kdy po vstupu do kolonie parazitická královna přímo zabije královnu kolonie a přesvědčí dělníky, aby místo původní vládkyně sloužili té nové. Existují dokonce i výzkumy o tom, že dělníci zabíjejí svou královnu v reakci na přítomnost sociálního parazita, ale teprve nyní byly pozorovány akce, které způsobují toto matkovražedné chování.
Od vražedkyně k nové královně
Jakmile kolonie tyto chemicky maskované „páchnoucí“ mravence přijme za vlastní, ti začnou hledat její vládkyni – samici, která je matkou všech ostatních mravenců v hnízdě. Nepřátelský agent ji postříká páchnoucí chemikálií, kterou vědci považují za nějakou formu kyseliny mravenčí – chemikálií, která je typická pro některé mravence a je uložena ve specializovaném orgánu.
„Parazitičtí mravenci podle nás zneužívají schopnosti hostitelských mravenců velmi citlivě rozpoznávat pachy. Rozstřikují tam svou kyselinu mravenčí, aby překryli původní vůni tamní královny odpudivým pachem. To způsobí, že dcery, které normálně svou královnu chrání, ji přestanou poznávat a napadnou ji jako nepřítele,“ vysvětluje Takasuka.
Parazitická královna se pak okamžitě (ale jen dočasně) stáhne. „Ví, že zápach kyseliny mravenčí je velmi nebezpečný, protože pokud by dělnice hostitelské kolonie tento zápach ucítily, okamžitě by ji také napadly,“ popisují autoři studie. Pravidelně se pak ale vrací a kontroluje situaci. Pokud nestačil první útok, opakuje ho znovu a znovu, dokud nedojde ke královnovraždě.
Až poté, co se situace uklidní, se parazitická královna vrátí a začne v ukradeném mraveništi klidně klást vlastní vajíčka. Protože kolonie nemá vlastní vládkyni, nemá s tou, která se sama korunovala, kdo soupeřit, takže dělnice jí začnou pokorně sloužit a pečují pak i o její potomstvo.
Vědci dokázali toto pozoruhodné chování nafilmovat. Protože jsou mravenci příbuzní vos (některé druhy mají dokonce stále žihadla), zajímá teď japonské biology, jestli podobné chování neexistuje i u nich. Mechanismus by ale musel být odlišný, protože kyselinou mravenčí, která v tomto případě slouží jako zbraň, disponují v říši zvířat jen mravenci.










