Letu prvního Američana kolem Země, který se odehrál přesně před šedesáti lety, předcházelo nesmírné utrpení astronauta šimpanzího. Jeho bolest navíc byla zbytečná – celý experiment nepřinesl prakticky žádné výsledky.
První Američan letěl do vesmíru 20. února 1962, tedy přesně před šedesáti lety. Byl to John Glenn, který dal Spojeným státům naději, že v dobývání kosmu překonají Sověty. K jeho letu by ale nemohlo dojít, kdyby nebylo zkušebního šimpanze Enose. Ten si let do vesmíru vyzkoušel na vlastní kůži už v listopadu roku 1961. Jeho výprava ale byla tragédií, která ukázala i rizika kosmických letů.
Enosův příběh začíná roku 1957, kdy Sovětský svaz vypustil do kosmu svou první umělou družici Sputnik a o čtyři roky později vyslal do vesmíru prvního člověka. Spojené státy v dobývání vesmíru ztrácely a pokoušely se náskok východního bloku co nejrychleji zkrátit.
Než do kosmu vyslaly USA lidské posádky, posílaly tam šimpanze. Prvnímu slavnému suborbitálnímu startu Alana Sheparda v květnu 1961 předcházel let opičáka Hama v lednu téhož roku.
Američtí astronauti sice byli ochotní své životy riskovat, šimpanzi ale jejich místa zabírali z bezpečnostních důvodů. Pro Spojené státy totiž vesmírné závody nikdy nebyly jenom o porážce Sovětského svazu, ale také o poznání.
Součástí toho byla takzvaná kosmická medicína, tedy obor, který se pokoušel popsat lidský výkon v extrémních podmínkách, a tedy i jejich schopnost práce na vesmírných misích. V Enosově případě šlo o zjištění, jestli může člověk vykonávat smysluplnou práci při letu raketou a v orbitálním kosmickém prostředí – konkrétně o to, zda mu zůstane dost kognitivních schopností, aby mohl plnit vojenské úkoly.
Šimpanz, smrtelný muž
Šimpanzího samce Enose si letectvo koupilo v dubnu roku 1960. Od té doby absolvoval kolem 1200 hodin výcviku – ten většinou spočíval v ovládání simulátoru, který měl napodobovat ovládací prvky vojenské kosmické lodi. Od počátku výcviku bylo jasné, že armáda měla při výběru tohoto primátího astronauta dobrou ruku – Enos byl výjimečně inteligentní a současně ho učení bavilo, snadno tak překonal ostatní čtyři šimpanze v tomto programu.
Výcvik nejčastěji zahrnoval čtyřapůlhodinový pobyt v simulátoru, jenž napodoboval tři oblety kolem Země, tedy plánovanou délku lidské mise. Teprve v tomto programu dostal šimpanz své jméno. Zpočátku byl známý jako číslo 81, když ale bylo jasné, že právě on poletí do kosmu, pojmenovali ho Enos, což v biblické hebrejštině znamenalo smrtelný muž.
Enos odstartoval 29. listopadu – a jeho let byl všechno, jen ne bezproblémový.
Let jako mučírna
Hned při startu se porouchal tryskový motor, což způsobilo, že kosmická kapsle Mercury ztratila kontrolu nad polohou. Také přestal fungovat systém kontroly životního prostředí. Vnitřek kosmické lodi se tak začal dramaticky zahřívat.
Kromě žáru cítil Enos – a ještě mnohem silněji – elektrické výboje do nohou. NASA totiž jeho výcvik spojila s pozitivní i negativní motivací: když úkol splnil, dostával odměnu, když neuspěl, čekal ho trest v podobě silného elektrošoku. Jenže při samotném letu se tento mechanismus zásadně pokazil. Kdyby pouze nefungoval, bylo by to špatné, ale stalo se něco ještě horšího – funkce odměňování a trestu se obrátily.
Každá správná odpověď, kterou Enos dal, každý korektní úkon, který už při tak náročném letu za strašných podmínek, splnil, byl nezaslouženě potrestán elektrošokem do citlivých chodidel. Ve stísněném a přehřívajícím se vesmírném plavidle Enos celkem dostal za správné odpovědi a úkony 76 šoků.
Enosův let byl naštěstí zkrácen ze tří na dva oblety, ne ale kvůli obavám z šimpanzova utrpení, nýbrž kvůli zaseknutému tryskovému motoru. Enosova kosmická loď Mercury bezpečně vstoupila do atmosféry a dopadla do Atlantického oceánu poblíž Bermud, kde záchranný tým našel šimpanze ve strašném stavu.
Před letem výzkumníci do jeho těla zavedli několik katétrů – trpící a zoufalý šimpanz si téměř všechny z těla vyrval, včetně toho, který měl zavedený do močového měchýře. Podle některých svědectví byl zachráněný v poslední chvíli, zrovna když si chystat vytrhnout katétr ze srdce.
Utrpení bez výsledku
Následky letu pak vědci u Enose studovali pouze rok – pak šimpanz zemřel. Vědci tehdy tvrdili, že jeho smrt nesouvisela s dopady letu, nýbrž s úplavicí, kterou se nakazil na Zemi. Co se stalo s jeho tělem, nikdo neví, rozhodně ale nedostal žádné pocty, na rozdíl od lidských astronautů nebo šimpanze Hama, který žil až do roku 1983 a část jeho ostatků byla později pohřbena v Muzeu vesmírné historie v Novém Mexiku.
Navíc se ukázalo, že jeho let byl nesmyslný i z hlediska poznání. Většina naměřených údajů totiž nebyla výsledkem šimpanzovy reakce na stres z kosmického letu, ale spíše na elektrošoky a katétry, které mu způsobovaly největší bolest.
Glenn měl umetenou cestu
V souboji o ovládnutí vesmíru mezi Washingtonem a Moskvou zpočátku Spojené státy zaostávaly – první družici i prvního člověka se totiž do vesmíru podařilo dostat Sovětům. A oboje byl nejen pro běžné Američany šok, ze kterého se dlouho vzpamatovávali.
Prvního muže se jim sice za hranice atmosféry podařilo dostat necelý měsíc po Juriji Gagarinovi, Alan Shepard však letěl začátkem května 1961 pouze po balistické dráze. Teprve 20. února 1962 odstartoval do vesmíru John Glenn, který v malé kabině kosmické lodi Friendship 7 za čtyři hodiny a 56 minut uskutečnil tři oblety planety.
Radost Američanů z Glennova výkonu, kterému předcházel ještě druhý balistický skok Virgila Grissoma z 21. července 1961, poněkud zmenšoval fakt, že na sovětské straně ho předběhl ještě Vostok 2. Ten na oběžnou dráhu odstartoval 6. srpna 1961 a dokázal Zemi obletět sedmnáctkrát, než German Titov po jednom dni, jedné hodině a 18 minutách přistál zpátky v Sovětském svazu.
Na rozdíl od Američanů, kteří od počátku počítali s tím, že jejich astronauti vyletí a přistanou uvnitř kosmické lodi, se ovšem první sovětští kosmonauti během návratu katapultovali a přistávali na padáku mimo svůj koráb.
Mise čtyřicetiletého Glenna, který byl nejstarším z prvních sedmi kandidátů amerického kosmického programu, se přitom neobešla bez problémů. Start, původně plánovaný na 16. ledna 1962, byl opakovaně odložen, ať už kvůli technickým problémům, nebo počasí.
Potíže s průsaky paliva se ale nakonec podařilo vyřešit a 18. února 1962 se také konečně začala trhat oblačnost nad kosmodromem, a tak se mohl Glenn o dva dny později, krátce po tři čtvrtě na deset ráno místního času, vydat na cestu do vesmíru. Nečekalo ho ale nic pohodlného – i kvůli tomu, že lodě řady Mercury s jedním krychlovým metrem prostoru byly nejmenšími koráby, co kdy létaly do kosmu.
Trochu horko
Také během jeho letu zlobila technika a lidi v řídicím středisku se dokonce obávali, že loď může během návratu do atmosféry shořet. Kromě selhání trysek zajišťujících polohu kabiny, kvůli němuž musel John Glenn polohu udržovat ručně, se totiž u operátorů rozsvítila kontrolka signalizující odpojení tepelného štítu.
Astronautovi o tom ale až do posledních chvil před přistáním nikdo neřekl, řídící letu ho jen přiměli k několika úkonům, které měly ověřit, jak to se štítem doopravdy je. Jistotu ale ani tak nezískali, proto musel Glenn nakonec manuálně kontrolovat i pojistku, která měla tepelný štít udržet, pokud by opravdu byl uvolněný.
Nakonec ale všechno dobře dopadlo, rozsvícená kontrolka byla jen důsledkem chyby v elektroinstalaci, a Glenn ve své kosmické lodi v pořádku dosedl na hladinu Atlantiku, zhruba 300 kilometrů severně od Dominikánské republiky.
K původně plánované oblasti přistání mu sice scházelo asi 60 kilometrů (inženýři při výpočtech zapomněli vzít v úvahu, že loď bude mít kvůli spotřebovanému palivu nižší hmotnost), i tak to ale trvalo jen čtvrthodinu, než k Friendship 7 dorazil hlídkující torpédoborec Noa. O pár minut později byla kosmická loď na palubě. „Bylo tam trochu horko,“ prohlásil Glenn, když konečně vylezl ven.
Příliš úspěšný na další lety
Na zájem veřejnosti byl sice první Američan, který pronikl na oběžnou dráhu Země, zvyklý už z minulosti (v roce 1957 se objevil na předních stránkách novin, když za tři hodiny a 23 minut s nadzvukovým letounem překonal trasu z Los Angeles do New Yorku), po návratu z vesmíru se ale stal opravdovým národním hrdinou.
Podobně jako v případě Jurije Gagarina na druhé straně železné opony to ale také znamenalo, že ho vedení amerického vesmírného programu už do kosmu nepustilo. Hlavně kvůli obavám z toho, že by případný neúspěch (končící pravděpodobně Glennovou smrtí) mohl zcela ochromit další vesmírné lety.
Tři roky po svém vesmírném letu tak Glenn, mimo jiné vyznamenaný druhoválečný pilot se zkušenostmi také z korejské války, odešel v hodnosti plukovníka do civilu. Působil ve vrcholných manažerských funkcích a postupně si začal budovat politickou kariéru.
Jako senátor za rodný stát Ohio vstoupil v roce 1974 do Washingtonu a zůstal tam čtyři volební období až do roku 1999. Těžištěm jeho politické působnosti byly energetická, vojenská a zahraniční politika. Měl i vyšší ambice, ale jeho snaha stát se kandidátem demokratů na prezidentský úřad pro volby v roce 1984 ztroskotala a později už to nezkoušel.
Na druhou stranu Glenn nikdy neopustil sen o návratu do vesmíru. V červnu 1997 nabídl NASA, že by byl vhodnou osobou pro sledování vlivu stavu beztíže na staré lidi. Úřad mu to nakonec po sedmiměsíčním váhání schválil.
V říjnu 1998 se John Glenn podruhé výrazně zapsal do historie kosmických letů. Na palubě raketoplánu Discovery ještě jednou zavítal do vesmíru, a to v na dlouhou dobu rekordních 77 letech. Teprve loni ho překonali dvaaosmdesátiletá letecká průkopnice Wally Funková, a ještě o osm let starší herec William Shatner, ti ale na palubě lodi firmy Blue Origin vykonali jen let na hranici kosmu a zpět.
Primát nejstaršího člověka, který kdy pobýval na oběžné dráze, tak dodnes patří Glennovi, který zemřel 8. prosince 2016 ve věku 95 let.
