V noci na úterý došlo k protržení Kachovské přehrady, která na jihu Ukrajiny odděluje svobodná území a ta okupovaná Ruskem. Podobnou tragédii už řeka Dněpr pamatuje. Během druhé světové války sovětští agenti odpálili přehradu v Záporoží. Mezinárodní pravidla později takové útoky zapověděla.
K tajné operaci následované humanitární katastrofou došlo v srpnu roku 1941. Tehdy se k Záporoží blížili nacisté a Rudá armáda neměla sílu útočníky zastavit. A tak Moskva na přímý rozkaz Josifa Stalina vyslala agenty tajné služby NKVD (předchůdce KGB, jež vznikla až roku 1954), kteří dostali za úkol zpomalit nepřátele tím, že zničí oblast, kde by se Němci mohli udržet, a současně vytvoří mezi agresory a obránci neprůchodnou vodní hranici.
Cílem bylo zničení přehrady a vodní elektrárny DněproGES.
Tým misi splnil: podařilo se mu pomocí výbušnin prorazit díru v přehradě a dočasně odříznout část města od útočníků. Voda ale současně zaplavila vesnice podél Dněpru. Do desítek osad se přihnala obrovská přívalová vlna a smetla je z povrchu. Varovné systémy podobné současným tehdy neexistovaly, takže tajná operace měla na svědomí desítky tisíc mrtvých ukrajinských civilistů.
Přesné počty obětí nejsou známé, odhady se značně liší. Ty optimističtější říkají, že mrtvých bylo dvacet tisíc, pesimistické se blíží ke sto tisícům. Zjistit přesný počet je dnes nemožné, odhady vycházejí jen z nepřesných statistik o počtu obyvatel podél Dněpru.
Dněpr se zbarvil do ruda, líčil svědek
Svědectví o tragédii je minimum, Sovětský svaz se totiž aktivně snažil, aby se na mrtvé zapomnělo a aby „zmizeli“ v rámci ztrát způsobených Němci. Autorům dokumentu stanice 1+1 z roku 2009 se přesto podařilo některé výpovědi získat.
Oleksij Docenko, jeden z přeživších, v dokumentu vzpomínal, jak tehdy řeka změnila svou barvu do ruda. „Lidé křičeli o pomoc. Krávy bučely, prasata kvičela. Lidé lezli po stromech,“ vzpomíná. Jeho paměti jsou unikátní, mnoho obyvatel Záporoží o této katastrofě nikdy neslyšelo. Sovětské úřady odmítaly uctít památku obětí a držely se obvyklé snahy zakrývat pravdu, dokud je to možné.
Roku 2013 rozhlasová stanice Svobodná Evropa získala k tomuto tématu rozhovor s šéfem záporožské pobočky ukrajinské komunistické strany. Oleksij Baburin zničení přehrady tehdy jednoznačně obhajoval jako nezbytné: „V té době nebyl nikdo, kdo by Záporoží bránil, měli jsme velmi málo vojáků. Nebyly tu téměř žádné jednotky NKVD ani vojenské pluky, které by mohly Němce zastavit. Proto vyhození DněproGES do povětří umožnilo pokračovat v evakuaci.“
Historik: Víc než nacistů se báli Stalina
Řada historiků však taková tvrzení odmítá a trvá na tom, že operace byla špatně načasovaná a že nacistické jednotky se vůbec město obsadit nesnažily, přinejmenším ne v krátkodobém horizontu.
Historik Vladyslav Moroko tvrdí, že Boris Epov a Alexandr Petrovskij, kteří misi vedli, výbuch přehrady uspěchali kvůli strachu ze Stalina, který dal k útoku osobně přímý rozkaz. „Ve skutečnosti se Epov a jeho podřízení neobávali ani tak možné německé invaze do Záporoží, jako spíše toho, že by nemuseli být schopni splnit Stalinův rozkaz,“ říká Moroko.
Nejbedlivější pozornost zničené přehradě věnovali západní novináři. Američan H. R. Knickerbocker popsal ve své knize už v roce 1941 význam zničení vodního díla těmito slovy: „Rusové teď zničením velké přehrady v Dněpropetrovsku dokázali, že před Hitlerem hodlají doslova spálit zemi, i kdyby to mělo znamenat zničení jejich nejcennějšího majetku. Dněprostroj byl pro sovětský lid téměř předmětem uctívání. Jeho zničení svědčí o vůli k odporu, která překonává vše, co jsme si dokázali představit.“
„Vím, co ta přehrada pro bolševiky znamenala… Byl to největší, nejvelkolepější a nejpopulárnější ze všech obrovských projektů první pětiletky. Přehrada byla v době výstavby největší na světě, a proto zaujímala v představách a náklonnosti sovětského lidu místo pro nás těžko pochopitelné. Stalinův příkaz k jejímu zničení znamenal pro Rusy emocionálně více, než by pro nás znamenal Rooseveltův příkaz ke zničení Panamského průplavu,“ napsal Knickerbocker.
Pro zajímavost: zničenou elektrárnu po válce obnovila americká společnost General Electric, která dodala klíčovou součást – generátory elektrické energie.
Britská operace za druhé světové války
Útoky na přehrady nejsou v dějinách nic nového, používaly se od dob, co se vodní díla začala stavět. Asi nejslavnější je operace Chastice, při které se Britské královské letectvo roku 1943 pokusilo zničit několik přehrad v Německu. Útoky provedené skupinou Dambusters pomocí technické novinky, takzvaných skákajících bomb, úspěšně narušily přehrady Möhne a Edersee, třetí přehrada Sorpe utrpěla jen malé poškození. Důsledkem byly katastrofální záplavy, kdy se voda rozlila do vzdálenosti osmdesáti kilometrů.
Z hlediska vojenského útok splnil cíl – voda zničila 125 továren, 25 mostů a několik tisíc hektarů orné půdy. Vedlejším důsledkem byla smrt stovek lidí: celkem jich zemřelo 1294, asi polovina přitom byli váleční zajatci a totálně nasazení, nejčastěji ze Sovětského svazu.
Přehrady patří mezi zařízení, na která by se podle mezinárodních pravidel správně útočit nemělo. Ženevské úmluvy v tomto případě hovoří jasně: „Zákaz útoku na tato zařízení (zejména přehrady, jaderné reaktory), i když jsou vojenskými objekty, pokud by mohl uvolnit nebezpečné síly a způsobit tak vážné ztráty na obyvatelstvu.“
V době britských útoků tyto dohody ještě neexistovaly, takže je letectvo nemohlo porušit. Poslední revize Ženevských úmluv byly totiž sjednány na diplomatické konferenci konané v Ženevě od 21. dubna do 12. srpna 1949.
Pravidla porušená i respektovaná
I po ratifikování úmluv se ale přehrady ocitaly v nebezpečí. Například deník The New York Times informoval o náletu amerických sil na přehradu Tabqa v Sýrii, k němuž došlo v březnu 2017.
V době útoku americké síly podporovaly jednotky Syrských demokratických sil, které se snažily dobýt Tabqu, tamní letiště i přehradu, kterou bránily jednotky takzvaného Islámského státu. Přehrada sice byla na seznamu objektů, na které se neútočí, ale podle amerického listu měl objekt takovou důležitost, že operace byla schválena.
Útok provedlo letectvo pomocí speciální pumy schopné nejprve proniknout betonem a až posléze explodovat. Zbraň tehdy naštěstí nevybuchla. Kdyby se tak stalo, mohlo by podle odborníků dojít k havárii přehrady s katastrofálními následky.
Několikrát v dějinách se stalo, že válčící strany tato pravidla naopak respektovaly. Například během vietnamské války Severní Vietnam instaloval na hliněné hráze a přehrady v okolí Haiphongu a Hanoje značné množství protiletadlových děl a raket.
Američané se shodli, že vojenská nutnost je opravňuje k leteckým útokům na tato postavení. Zásah by ovšem zničil nejen nepřátelské pozice, ale i přehrady. To by mělo za následek rozsáhlé záplavy a pravděpodobnou smrt několika set tisíc civilistů, což by podle názoru amerických úřadů bylo neúměrné vojenské výhodě, kterou bylo možné získat.
Když prezident Richard Nixon misi nakonec schválil, byla provedena s jasnou podmínkou, že budou použity pouze protipěchotní bomby schopné neutralizovat nepřátelské pozice bez podstatného poškození hrází.
