Znovunastartování ekonomik a návrat k běžnému životu jsou zásadním tématem současnosti. Brání tomu ale celá řada faktů a také otázek, na které zatím vědci nemají ohledně nového koronaviru odpovědi.
Tři neznámé o koronaviru, které zatím brání tomu, aby se svět vrátil do normálu
Základním problémem koronavirové krize jsou dva známé fakty: proti této nemoci neexistuje lék a doposud není k dispozici ani očkování. Nový koronavirus má schopnost šířit se tak rychle a postihnout vážně tak velkou část obyvatelstva, že to není schopný bez karanténních omezení zvládnout žádný zdravotní systém na světě.
„Všichni budeme nějakou dobu nosit roušky,“ předpovídá v odborném časopise Journal of the American Medical Association expertka na infekční onemocnění Rochelle Walenskyová.
Podle ní i dalších epidemiologů jsou zásadním problémem tři nezodpovězené otázky, které budou mít na další vývoj pandemie i přístupu k ní zásadní dopad.
Kdo je nakažlivý?
„Hlavní neznámou je asymptomatický přenos,“ uvedla Deborah Birxová, koordinátorka krizového štábu v USA. Ve všech zemích světa doporučují experti, aby lidé s příznaky zůstávali doma. Podle Anthonyho Fauciho, ředitele Národního ústavu pro alergie a infekční nemoci, ale 25 až 50 procent nakažených žádné projevy nemoci nemá. A to je problém, protože nikdo nemůže vědět, kdo může ostatní nakazit.
Zatím ani není zcela jasné, za jak dlouho poté, co se člověk nakazil, může virem infikovat ostatní, ani jak moc se liší nakažlivost lidí s příznaky a bez nich. Právě tyto neznámé jsou jedněmi z důvodů, proč nosit roušky.
V tom, kdo je nakažený a tedy nakažlivý, by měly pomoci testy, ale ani ty nejsou dokonalým řešením. „Když se dnes otestujete, neznamená to, že hned druhý den nebo pozítří nebudete s někým, kdo ani neví, že je infekční,“ uvedl nedávno Fauci na tiskové konferenci Bílého domu.
Všechno ještě komplikují náznaky, že infekčnost různých osob se může diametrálně lišit. Z Francie je například známý příklad devítiletého dítěte, které se novým koronavirem nakazilo, mělo jen velmi slabé příznaky a setkalo se velmi těsně se 172 lidmi – nikoho z nich přitom nenakazilo.
Na druhou stranu existují případy superšiřitelů, tedy lidí, kteří dokáží nakazit desítky dalších. Tím nejznámějším je „Pacient 31“, žena z Jižní Koreje, která dokázala infikovat v náboženské komunitě nejméně 37 ostatních lidí.
Kdo je imunní?
Lékaři i vědci předpokládají, že lidé, kteří prodělali nemoc COVID-19, mají nějakou formu imunity proti novému nástupu infekce. Protože je virus ve společnosti teprve tak krátkou dobu, nikdo není schopen zodpovědně říci, jak dlouho taková imunita vydrží a jak silná je a bude.
Existují náznaky, že imunita vzniká. Potvrdilo se to u primátů i u lidí. Ukazuje se už ale, zatím jen na dílčích a velmi malých studiích, že se síla imunitní reakce liší podle toho, jak vážný průběh nemoc měla – tedy lidé, kteří zažili COVID-19 v jeho silnější podobně, mají protilátek více.
Délka trvání této imunity je ale záhadou, na kterou nemá a nemůže mít zatím odpověď nikdo. Tuto otázku pokládá za zásadní i doktor Fauci: „Jak dlouho tato ochrana trvá – měsíc, tři, šest, nebo rok? Musíme být skromní a opatrní, protože nevíme všechno.“
Navíc se objevuje spousta nejasností ohledně protilátkových testů, které se na zjištění imunity používají: řada zemí odmítá některé z nich používat z důvodu jejich nespolehlivosti. Například ve Spojených státech se mohou využívat jen čtyři druhy těchto testů, ostatní mohou ukazovat nevěrohodné výsledky.
Kdo je nejvíc ohrožený?
Už od začátku pandemie v Číně je patrné, že nejvíce zranitelnou skupinou jsou senioři. Ale kromě nich jsou to i lidé s dalšími zdravotními problémy: nemocemi plic, srdce, rakovinou nebo cukrovkou.
Ale ani špičkový zdravotní stav není zárukou, že člověk nemoc přežije. „Někteří lidé to zvládají extrémně dobře a jíní zase úplně zkolabují,“ komentoval to Fauci v nedávném rozhovoru pro agenturu AP. „Je v tom něco víc než jen věk a různé nemoci,“ dodal.
Teorií sice existuje celá řada, ale žádná z nich ještě není doložená kvalitním výzkumem. Je možné, že roli hraje genetika, která může mít vliv na vznik takzvané cytokinové bouře – tedy přehnané imunitní reakce organismu, která mnohdy vede k úmrtí. Další vědci se zase věnují výzkumu odlišností buněčných receptorů, tedy míst, na něž se virus přichytává a kudy dokáže do buněk pronikat.
Metoda, jak spolehlivě a přesně zjistit, u koho může dojít k prudkému zhoršení stavu, zatím neexistuje.
