Přírodovědci poprvé pozorovali, jak šimpanzi ošetřují sami sebe i své druhy. Dělají to pomocí hmyzu, který může dezinfikovat zranění. Jasné zatím není, jestli tato metoda skutečně léčí. Vědci to popsali ve studii, která vyšla v odborném časopise Current Biology.
Šimpanzi překvapili vědce. Otevřené rány ošetřují pomocí hmyzu
Šimpanzi žijí ve volné přírodě jen v rovníkové Africe. Jedním z míst, kde je jejich populace nejživotaschopnější, je národní park Loango v Gabonu. Právě tam probíhá už několik let výzkumný projekt Ozounga , který zkoumá 45člennou tlupu šimpanzů ze všech možných úhlů.
Vědce nejvíc zajímají ty vlastnosti, které mají primáti nejvíc společné s lidmi, tedy především jejich sociální vztahy, interakce a spory s jinými skupinami, jejich lovecké chování, používání nástrojů či kognitivní a komunikační schopnosti.
„Samoléčba, kdy zvířata používají části rostlin nebo nevýživné látky k boji proti patogenům nebo parazitům, byla už pozorována u mnoha živočišných druhů včetně hmyzu, plazů, ptáků a savců,“ přibližuje Simone Piková, která výzkum vede. „Například naši dva nejbližší žijící příbuzní, šimpanzi a bonobové, polykají listy rostlin s protiparazitickými účinky a žvýkají hořké listy, které mají chemické vlastnosti vhodné k hubení střevních škůdců.“
Ošetřování vnějších ran
Jenže až dosud nikdo nezdokumentoval, že by kromě této vnitřní medicíny šimpanzi nebo jiná zvířata používali léčivé látky na vnější rány. „Naše pozorování přinášejí první důkaz, že šimpanzi pravidelně chytají hmyz a přikládají si ho na zranění. Naším cílem je teď prozkoumat, jaké jsou důsledky takového překvapivého chování,“ nastiňuje primatolog Tobias Deschner, který na projektu také pracoval.
První vědcem, který měl to štěstí, že něco takového viděl, byla Alessandra Mascarová, jež tehdy pracovala v projektu jen jako dobrovolnice. V roce 2019 sledovala šimpanzí samici Suzee a všimla si, že při pečování o dospívajícího syna Sia mu cosi přiložila na místo poranění.
„Později večer jsem se na ta videa podívala znovu a všimla jsem si, že Suzee nejprve natáhla ruku, aby něco chytila, a pak to dala mezi rty a přímo na otevřenou ránu na Siaově noze. Když jsme o těchto pozorováních a možné funkci tohoto chování diskutovali s členy týmu, uvědomili jsme si, že jsme takové chování nikdy neviděli a že také nikdy předtím nebylo zdokumentováno,“ vzpomíná Mascarová.
O týden později pozorovala doktorandka Lara Southernová dospělého samce Freddyho, který předváděl podobné chování. Tým přišel na to, že ony drobné předměty byly s největší pravděpodobností létajícím hmyzem, vzhledem k tomu, kde a jakým způsobem je šimpanzi chytili.
Toto chování biology tak zaujalo, že během následujícího roku začali cíleně sledovat a natáčet všechny šimpanze se zraněními. Postupně vytvořili záznam dvaadvaceti situací, které většinou zachycovaly zvířata, jak si přikládají hmyz na vlastní zranění.
Vzájemná pomoc
Téměř rok po prvním pozorování viděli primatologové další pozoruhodnou situaci. „Dospělý samec Littlegrey měl na holeni hlubokou otevřenou ránu a Carol, dospělá samice, která ho ošetřovala, se náhle natáhla, aby chytila hmyz,“ popsali. „Nejvíce nás zaujalo, že ho podala Littlegreyovi, ten si ho přiložil na ránu a následně se Carol a další dva dospělí šimpanzi také dotkli rány a hmyz na ni přemístili. Vypadalo to, že tři nepříbuzní šimpanzi provádějí toto chování výhradně ve prospěch člena své skupiny.“
Autoři studie předpokládají, že hmyz by mohl mít protizánětlivé nebo antiseptické účinky. Něco podobného totiž dělali v minulosti i lidé a v řadě oblastí světa se tato praxe využívá i v současnosti.
Používání hmyzu k léčebným účelům se u lidí datuje až do doby 1400 let před naším letopočtem a je stále oblíbené napříč lidskou populací – zahrnuje různé druhy hmyzu s vědecky prokázanými antibiotickými a antivirovými účinky.
„Zajímám se o kognitivní schopnosti šimpanzů, takže mě nejvíc překvapilo, že neošetřují jen zranění svoje nebo svých příbuzných, ale i zranění jiných nepříbuzných jedinců. Takové příklady jasného společenského chování jsou u nelidských druhů pozorovány jen výjimečně. Tahle pozorování ale mohou přesvědčit i skeptiky,“ dodává Piková.
Znají šimpanzi alternativní medicínu?
U šimpanzů si tím ale badatelé zatím nemohou být jistí, protože se jim nepodařilo využívaný hmyz zdokumentovat ani nebyli schopní popsat, zda tato metoda má nějaký hmatatelný dopad na zdravotní stav primátů.
Alternativním vysvětlením tedy může být, že pozorované chování nemá žádné prospěšné důsledky, ale je součástí místní šimpanzí kultury, stejně jako je součástí lidské společnosti velké množství léčebných postupů, které ve skutečnosti léčenému příliš prospěchu nepřinášejí.
V dalším kroku chtějí vědci získat zbývající části hmyzu, aby mohli identifikovat druhy a následně provést biologické testy zkoumající možné léčivé vlastnosti. Kromě toho se tým zaměří také na sociální rozměr chování, například na to, kdo je hlavním aktérem a kdo hlavním příjemcem „léčby“, a také na procesy sociálního učení, které umožňují přenos znalostí.
„Je fascinující vidět, že po desetiletích výzkumu divokých šimpanzů nás stále překvapují nečekaným novým chováním,“ doplňuje Deschner. „Naše studie ukazuje, že je o našich nejbližších žijících příbuzných stále co zkoumat a objevovat.“