Lidstvo se v minulém století bálo takzvaných kyselých dešťů. Ty se sice podařilo vyřešit, ale objevil se nový problém, který je zřejmě ještě větší. Srážky totiž začaly obsahovat stále více jiných znečišťujících látek, které představují zdravotní riziko. Na rozdíl od sloučenin, které způsobují kyselé deště, je téměř nemožné se těchto příměsí zbavit.
Prší PFAS. Věda varuje před problémem větším než kyselé deště
Ve druhé polovině minulého století se v oblasti environmentálních hrozeb řešily vážné doby takzvaných kyselých dešťů. Tento termín poprvé použil anglický chemik R. A. Smith, když ve druhé polovině 19. století popisoval znečištění ovzduší v Manchesteru. V 60. a zejména v 70. a 80. letech minulého století byly kyselé deště častým jevem a mohlo za ně rozpuštění oxidů síry a dusíku, které se do vzduchu dostávaly především z uhelných elektráren a automobilů.
Výsledné pH dešťů bylo občas sníženo na hodnoty mezi 3 a 4, výjimečně i níž. To se neobešlo bez vážných dopadů na půdu a vegetaci, a to i v tehdejším Československu – značným problémem byly například zničené smrkové lesy v pohraničních horách. Kyselé deště ale napáchaly škody nejen na přírodě, kyselost srážek byla taková, že poškodily i architektonické objekty nebo zařízení ze železa, která rychle korodovala.
Mikroplasty a věčné chemikálie
Hrozba kyselých dešťů v Evropě a severní Americe během 90. let minulého století a nultých let tohoto století výrazně zeslábla díky odsíření elektráren a výrazné redukci emisí dusíku z dopravy. V některých zemích dokonce úplně pominula. Jenže v posledních dekádách se objevuje jiný problém, který je ale dokonce ještě více znepokojující než kyselá srážková voda. Deště totiž začaly obsahovat stále více jiných znečišťujících látek, které představují zdravotní riziko. Na rozdíl od sloučenin, které způsobují kyselé deště, je téměř nemožné se těchto znečišťujících příměsí zbavit.
Jde především o mikroplasty a takzvané věčné chemikálie, zejména per- a polyfluoroalkylové látky (PFAS), které se ve velké míře používají mimo jiné k výrobě materiálů odolných proti skvrnám nebo nepřilnavých pánví. Během času se tyto látky, jejichž rozklad trvá minimálně desítky, ale spíš dlouhé stovky let, vylučovaly do životního prostředí a dostaly se do všech koutů planety. V podstatě se tedy staly součástí zemského biomu, podobně jako bakterie nebo houby.
Perfluorované a polyfluorované alkylové látky (PFAS), které zahrnují více než 4700 chemických sloučenin, představují skupinu široce používaných uměle vyrobených látek, které se v průběhu času hromadí v lidském těle a v životním prostředí. Jsou známy jako „chemické látky navždy“, neboť jsou extrémně perzistentní. Mohou vést ke zdravotním problémům, například poškození jater, onemocnění štítné žlázy, obezitě, neplodnosti a rakovině.
Přítomnost mikroplastů ve srážkách v řadě míst po celém světě – a to i odlehlých, neobydlených částech – už prokázala řada studií. Například pro částice o velikosti alespoň 200 mikrometrů bylo ve francouzských Pyrenejích detekováno zhruba čtyřicet částic spadlých se srážkovou vodou na metr čtvereční za den, což byla srovnatelná hodnota jako v Paříži. V Číně zjistili, že více mikroplastů přinášejí sněhové než dešťové srážky. A například na národní parky na západě USA dopadá každoročně více než tisíc tun plastu z atmosféry, zde jde ale o kombinaci srážek a suchého prachu.
Kromě plastů na pevnině je významným zdrojem „plastového“ deště oceán. Do něj se každoročně dostává několik milionů tun plastu, z nichž se velká část rozkládá na mikroplasty. Při lámání vln a zejména při probublávání vody na hladině moře se do vzduchu dostávají ve vodě obsažené mikroskopické plastové částice. A ty se pak ve vzduchu stávají součástí srážkového cyklu. Plastový déšť je přitom ekologickou hrozbou, kterou je těžší odstranit než kyselost. Cyklus mikroplastů už zastavit nelze, respektive potrvá dlouho, než se lidstvu podaří alespoň významně snížit množství plastového odpadu proudícího do oceánu.
Prší PFAS
Podobně bezútěšný je i obsah PFAS v dešti. I tyto sloučeniny byly zjištěny prakticky na celé planetě, dokonce až v Antarktidě, často v množství přesahujícím limity pro nezávadnou pitnou vodu. Znepokojující je i fakt, že v dešťové vodě byly nalezeny látky, které se už před lety přestaly používat kvůli zdravotním dopadům. Z toho vyplývá, že pít neupravenou dešťovou vodu v současnosti není bezpečné.
Je sice pravda, že zejména v bohatých zemích, jako je Česko a další státy EU, nejsou lidé závislí na neupravené dešťové vodě. Jenže ta končí v podzemních vodách, řekách a nádržích, odkud pak často putuje do obecních vodovodních systémů. I když se čističkám podaří velký podíl mikroplastů zachytit a odstranit, část proniká až do balené nebo kohoutkové vody. A podobné to je s látkami PFAS.
Navíc je dobré si uvědomit, že tyto látky jsou škodlivé nejen pro člověka, ale i pro živočichy žijící v přírodě, kteří jsou na rozdíl od většiny z nás na neupravené srážkové vodě plně závislí. I když řadu detailů o chování chemických látek, které lidstvo do přírody vypustilo, neznáme, je jisté, že tu budou ještě velmi dlouho. Většina z nich se totiž nerozkládá v časovém měřítku, které by bylo srovnatelné s délkou lidského života.
