Často se mluví o tom, že lidstvo se může na změny klimatu adaptovat. Takové přizpůsobení ale přináší i spoustu rizik. Včetně možnosti, že pokus o adaptaci daný problém ještě zhorší.
Přizpůsobit se změnám klimatu může být nemožné. Adaptace mohou dokonce škodit
Stále častější sucha a vlny veder, prudké srážky v bouřkách, intenzivnější krupobití nebo třeba jarní mrazy ničící úrodu ovoce i vinné révy. Projevy změny klimatu, jež pociťujeme i v Česku, souvisejí s nárůstem globální teploty, která za poslední desetiletí dosahuje v průměru o více než 1,2 °C vyšších hodnot ve srovnání s předindustriálním obdobím. Hlavní příčinou je činnost člověka, především (ale nikoliv výlučně) spalování fosilních paliv, jehož následkem výrazně rostou koncentrace skleníkových plynů.
Od Pařížské klimatické konference v roce 2015 letos uplyne už devět let, ale nedá se říct, že by koncentrace skleníkových plynů začaly klesat, jak by bylo podle jejích závěrů žádoucí. Naopak. Dosahují rekordně vysokých úrovní. S ohledem na ekonomickou a technologickou náročnost mitigace, tedy snižování emisí skleníkových plynů, se často upřednostňuje jiná cesta. Tou je adaptace, tedy přizpůsobení se dopadům změny klimatu. Také v Česku těchto adaptačních opatření stále přibývá.
Adaptace nejsou zázrak
Jenže spoléhat se jen na adaptační opatření je značně problematické. Na jedné straně to souvisí s jejich relativně pomalým zaváděním (například v zemědělství), na druhé straně jsou brzdícím faktorem vysoké náklady. Týká se to přitom jak úrovně jednotlivců, tak i států. To samozřejmě přestavuje překážku v potřebné rychlosti zavádění příslušných opatření.
Aktuálně se celosvětově zvětšuje rozdíl mezi tím, co by bylo ke zmírnění dopadů změny klimatu třeba, a toho, co se daří skutečně realizovat. A to i přesto, že se adaptační úsilí napříč světem zvyšuje. Zejména ve více ohrožených zemích světa se realizace potřebných adaptačních opatření dá očekávat v horizontu dekád – plné dokončení opatření tak nelze čekat před rokem 2050. Důvodem je především značná finanční náročnost, která se pro rozvojové země pohybuje kolem 300 miliard dolarů (skoro sedm bilionů korun) ročně.
Jenže to není jediná potíž. Mnohem problematičtější se může ukázat vliv pokračujícího oteplování na efektivitu adaptačních opatření. Nejvíc se to projeví u těch, která závisejí na dostupnosti vody, a dále v zemědělském sektoru. Výsledky několika studií ukazují znepokojivý obrázek – možnosti přizpůsobení se dopadům změny klimatu jsou ve většině případů účinné při míře oteplení do jednoho a půl stupně ve srovnání s předindustriálním obdobím.
S dalším oteplováním ale účinnost začne ve všech oblastech adaptací i všech regionech světa významně klesat. Zatímco při oteplení o 1,5 °C je efektivita příslušných opatření odhadnuta na 90 procent, při oteplení o stupně dva už klesá na pouhých 69 procent. Jenže současná trajektorie vývoje společnosti směřuje spíše k až třístupňovému oteplení na konci století, což znamená, že účinnost adaptace klesne na zhruba 60 procent. Pokles účinnosti je přitom největší u adaptačních opatření v zemědělství.
Adaptace může problém zhoršit
Dalším problémem může být navíc také riziko takzvané maladaptace. Tímto slovem se označuje stav, kdy adaptační opatření ve svých důsledcích situaci ve skutečnosti zhorší, ne zlepší. Příkladem může být zavlažování, které zajistí úrodu a případně i zvýší výnosy. Ale pokud se v dané oblasti frekvence a intenzita suchých období bude dál zvyšovat, dá se v budoucnu čekat nedostatek vody pro zmíněné zavlažování, což následně povede k větším výpadkům sklizně.
Dalším příkladem je výstavba hrází chránících před povodněmi, případně vzdutím moře v pobřežních oblastech. To může vytvořit falešný pocit jistoty a vést k intenzivnější zástavbě v daných oblastech než dříve. Jenže při výraznějších bouřích a povodních, které jsou s pokračující změnou klimatu pravděpodobnější, pak může dojít k selhání těchto ochranných opatření a počet obětí následně může být výrazně vyšší, o materiálních škodách nemluvě.
Problém bývá často také s preferencí adaptačních opatření fungujících v krátkodobém horizontu, zatímco dlouhodobá řešení jsou kvůli vyšším nákladům realizována řidčeji, ač ve finále právě ta přinášejí výraznou úsporu prostředků.
Když adaptace není možná
Hodnotit dopady a přínosy adaptačních opatření je často velmi složité, přesto lze předpokládat, že modelová vyhodnocení ve skutečnosti většinou přeceňují jejich potenciál. Často se totiž zaměřují pouze na jednu oblast, případně sektor hospodářství, ale bez náležitého propojení s ostatními odvětvími. Co je ještě důležitější – modely neberou v úvahu další omezení a limity adaptace, které už se v praxi projevují. Kromě těch finančních, jež jsou základní překážkou vytvoření účinných opatření, existují také omezení související s řízením na různých úrovních a institucemi, s dostupností informací, znalostmi, lidskou kapacitou a sociokulturním zázemím.
Zároveň je nutné zdůraznit, že v některých případech existují dokonce i takzvané tvrdé limity adaptace spojené zejména s přírodními systémy. Ekosystémy a komunity navázané na korálové útesy a atoly nebo nízko položená místa v Arktidě budou zaplavené stoupající hladinou moří, přičemž jediná možnost přežití lidí v daných oblastech je emigrace. Také tání permafrostu může znemožnit život obyvatel v určitých oblastech. A například i funkce mangrovníků jakožto ochránců pobřežních oblastí před erozí bude fungovat jenom při určité míře oteplení moří. Ukazuje se, že při nárůstu teploty o zhruba 1,5 °C budou tyto tvrdé limity v řadě oblastí překročeny, adaptace už tedy v těchto důležitých oblastech nebude možná.
Výsledky různých studií celkově ukazují, že dlouhodobě funkční adaptace je možná pouze tehdy, pokud k ní dojde společně se stejně ambiciózními mitigačními opatřeními, která omezí oteplení na úroveň kolem 1,5 °C. Tuto úroveň ale nejspíš už v následující dekádě překonáme. Jinými slovy: adaptace není alternativou k mitigaci, jak si někteří myslí, ani ji nelze považovat za cestu, která umožní v mitigačním úsilí polevit nebo ho dokonce odsunout do budoucna.
Autor je meteorolog a vysokoškolský pedagog na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy.