Katastrofa v jaderné elektrárně Černobyl v dubnu 1986 zničila rozsáhlé území v Sovětském svazu, vyvolala na desítky let strach z atomu a měla i mnoho dalších negativních dopadů na celou Evropu.
Těsně před půl druhou hodinou ráno 26. dubna 1986 začal ve čtvrtém bloku jaderné elektrárny Černobyl běžný test. Měl prověřit nouzové fungování turbíny. Technici chtěli změřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný touto turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě asi čtyřicet vteřin, než se spustí nouzové generátory, napájet čerpadla havarijního chlazení.
Rutina se brzy změnila v krizi, krize v katastrofu, katastrofa v tragédii. Operátoři totiž udělali chybu – zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Reaktor dál běžel, podstatně se však snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Výkon reaktoru začal prudce růst. To nevydržely palivové články a praskly, jejich úlomky spadly do chladící vody, která se přeměnila v páru. Výbuch páry zvedl tisícitunové víko reaktoru a asi minutu po zahájení testu nastala první exploze. Z reaktoru začala unikat radioaktivita, dovnitř začal vnikat vzduch a začal hořet grafit. Kov palivových trubek začal reagovat s vodou a vzniklý vodík způsobil druhou explozi.
Únik radiace postihl nejen Ukrajinu, ale kontaminováno bylo více než 200 tisíc kilometrů čtverečních v Evropě, z toho asi 150 tisíc v Bělorusku, které zasáhlo sedmdesát procent radioaktivního spadu uniklého z elektrárny, Rusku a na Ukrajině. V těchto třech státech bylo celkem 784 320 hektarů zemědělské půdy vyjmuto z užívání a byla zastavena těžba dřeva na 694 200 hektarech lesů. Vítr zavál radioaktivní spad i do dalších zemí Evropy.
V první vlně bylo nejhůře postiženo Bělorusko, dále Baltské moře, Švédsko, Finsko, Rusko a Ukrajina. Ve druhé vlně zavál vítr radioaktivní spad do Polska, Československa, Rakouska, Německa, Švýcarska, Francie, zemí Beneluxu a Dánska. Třetí vlna spadla na Rumunsko, Bulharsko a bývalou Jugoslávii.
O dopadech této katastrofy mluvil v rozhovoru s ČT24 ředitel Státního ústavu radiační ochrany Aleš Froňek.
Měly československé úřady čas a možnost vůbec se připravit na to, co se na ně v podobě černobylského radioaktivního mraku hnalo?
V té době už byl rozpracovaný systém havarijní připravenosti, který vycházel ze zkušeností sdílených mezinárodně po havárii v Three Mile Island v USA v roce 1979. Z tohoto pohledu byly zásady monitorování zpracovány. Nicméně informovanost o jaderné havárii v Černobylu byla velmi, velmi zoufalá, respektive omezená.
Ten mrak do Československa dorazil 29. a 30. dubna, to byly tedy úterý a středa, nehoda samotná se stala v sobotu brzo ráno. Jaká byla prvotní bezprostřední opatření, která úřady minimálně zvažovaly, nebo která přijaly?
Po zjištění, to znamená přímým měřením, se okamžitě aktivoval klasický direktivní systém řízení a odezvy, které byly především zaměřené na měření, monitorování, a poté i na zavádění nějakých opatření. Ta byla směřována především do oblasti zemědělství a zemědělské produkce, zejména mléčné produkce.
Co se tedy dělo, co se případně hlídalo, zkoumalo, ověřovalo?
Tak především se prováděla měření dávkových příkonů záření gama, následně i spektrometrická měření, to znamená zjišťování složení té kontaminace – testovala se přítomnost různých radionuklidů. Nakonec jich bylo detekováno více než dvacet. Klíčové bylo samozřejmě zaměřit se na podstatné komodity, které hrají roli v expoziční cestě.
Co se tedy konkrétně mohlo dostat do potravního řetězce, a případně tedy do lidského organismu, co všechno se tedy hlídalo?
Z hlediska ozáření může být jak externí, tedy zevní ozáření, tak i interní, to znamená z příjmu radionuklidů vdechováním, případně právě požitím. Podstatné zevní ozáření bylo ze spadu, to znamená ze spadu radionuklidů; vnitřní kontaminace částečně z vdechování vzduchu při průchodu toho mraku a pak následně i konzumace potravin, které měly zvýšený obsah radionuklidů. Bylo to především mléko. Takže opatření byla směřována do zemědělské produkce, nejvíce do produkce dětské mléčné výživy. Tam se řešilo jednak pozastavení distribuce té výživy, případně nějaká ředění a samozřejmě náhrada jiných zdrojů, kde byla kontaminace menší a nižší.
Musíme připomenout, že v realitě socialistického hospodářství, které bylo plánované, tak výpadek nějakého většího produkčního zdroje, ať už mléka, mléčné výživy a podobně, nebylo tak jednoduché úplně nahradit, protože nefungoval volný trh a mezinárodní trh tak jako v současnosti.
Přesně tak. Takže došlo k přerozdělení v rámci podniků, které přímo produkovaly dětskou mléčnou výživu. Samozřejmě se řešila i opatření u krmení hospodářského dobytka s tím, že tehdy ještě, protože bylo jaro, ještě nedominovala zelená strava, tedy ta čerstvá, v tu chvíli kontaminovaná spadem.
Pravda je, že pokud se podíváme na některé informace, které se objevovaly v médiích, tak ty byly především zpožděné, nedostatečné, často zatajované. To je asi ta nejzásadnější věc, která absolutně selhala, nejenom v Sovětském svazu, ale samozřejmě i u nás v Československu.
Jednotlivé okresy u nás ale byly zasažené poměrně rozdílně, nejvíc byly postižené Slezsko a Benešovsko. Jak je to možné?
Souvisí to jednak s časovým oknem a příchodem těch kontaminovaných vzdušných mas a pak samozřejmě přítomností srážek. Můžeme spad rozdělit na suchou a na mokrou formu. To znamená, že šlo hodně o intenzitu srážek, což dost dobře odpovídá finální kontaminaci území Československa. Velkou roli hraje samozřejmě také topografie – srážky probíhaly v horských oblastech, jako byly Jeseníky, Orlicko, Ústecko a samozřejmě třeba i Šumava a podobně. Můžeme tak najít i dodnes měřitelná lokální místa, kde je černobylský spad i nyní měřitelný.
Jsou ve studiích k dispozici informace o tom, jaký reálný důsledek černobylská katastrofa na území Československa, na zdraví občanů, skutečně měla?
Z hlediska zdravotních účinků a dopadu na zdraví byl nevýznamný až zanedbatelný. Pokud srovnáme navýšení té dávky radiace oproti běžnému přírodnímu pozadí, tak to bylo opravdu nevýznamné z hlediska zdravotních účinků. Nicméně bylo to dostatečně silné a významné z hlediska měření, což je dobře zdokumentováno.
Dal by se přirovnat ten nárůst záření třeba k nějakému zdravotnickému výkonu? Bylo to, dejme tomu, na úrovni rentgenu nohy?
Při nějakém zjednodušení to určitě můžeme říci. Průměrná dávka v roce 1986 odpovídala asi deseti rentgenům plic. Takže na dnešní úrovni třeba jednomu rentgenu páteře nebo mamografickému vyšetření v rámci screeningových programů.
Jinými slovy, černobylská havárie znamenala pro těch asi 15 milionů obyvatel Československa vlastně jeden nevyžádaný, nedobrovolný rentgen páteře?
Mohli bychom to takto zjednodušit. Oproti tomu zde ale byly samozřejmě i jiné dopady a důsledky: například naprosté selhání v rámci informovanosti, padla důvěra v oficiální státní instituce a orgány. To byl zásadní dopad.
Problém s dopady jakékoliv jaderné havárie vždy spočívá i mimo jiné, řekněme, v psychologických dopadech. Problémem je sám strach jako takový. Ten se zásadně projevil v jihoevropských zemích a v nárůstu počtu potratů. Přibližte mi, prosím, studie, které o tomto mluví.
Existují studie dokumentující vliv strachu z toho záření, který se nakonec projevil vynucenými přerušeními těhotenství. Ty studie pocházejí z jižní Evropy, z Řecka, Itálie, ale i také Dánska. Ta čísla se samozřejmě různě mění, nicméně se pohybují opravdu od těch desítek až po stovky tisíc v rámci nějakých projekcí. Nicméně můžeme hovořit o nepřímých důsledcích té havárie, a tedy potratů uměle vyvolaných kvůli obavám a strachu z ozáření a strachu z narození dítěte s vrozenými vadami.
Ty počty jsou ve velkém intervalu od nižších desítek tisíc až po statisíce. Přiznávám, že mi přijde neuvěřitelně šokující, když si člověk tohle uvědomí, že vlastně tady může být, když bych to, dejme tomu, zprůměroval, vlastně 200 tisíc těchto nepřímých obětí černobylské havárie, které se nenarodily. Nikoli v důsledku toho, že by to doporučil lékař nebo že by se to stalo proti vůli rodičům, ale že se nenarodily důsledkem rozhodnutí rodičů.
