Nová studie prozkoumala, proč na Zemi došlo před 252 miliony let k největšímu vymírání v historii planety. Potvrdila, že dramatické změny způsobil oxid uhličitý, a naopak vyvrátila hypotézu o vlivu metanu.
Život na Zemi má dlouhou historii, která byla mnohokrát velmi turbulentní. Celkem pětkrát dosud došlo k zásadní změně, která skončila masovým vymíráním, kdy většina druhů z povrchu planety vymizela.
Nejrozsáhlejší vymírání proběhlo před přibližně 252 miliony let a znamenalo přelom mezi Permem a Triasem. Tehdy vymřelo až 95 procent života v oceánech a asi 75 procent na zemi. Tento proces trval jen několik tisíc let. Věda ale dlouho neznala odpověď na otázku, co bylo příčinou.
Vědci předpokládali, že jí byla vulkanická aktivita v oblasti dnešní Sibiře a uvolňování metanu z mořského dna. Nyní mezinárodní vědecký tým poprvé popsal průběh procesu, který změnil další vývoj na Zemi. Studie, která využila špičkové analytické technologie a inovativní geochemické modelování, vyšla v odborném časopise Nature Geoscience.
Základem bylo prostudování zkamenělin schránek ramenonožců, tvorů podobných mlžům, kteří na naší planetě existují už půl miliardy let. „Získali jsme je z oblasti jižních Alp, původně ležely na dně mělkých moří oceánu Tethys v době před 252 miliony lety, tedy před začátkem a na začátku vymírání,“ uvedla hlavní autorka výzkumu Hana Jurikova.
Rekonstruovaná minulost
Vědci pak měřili různé izotopy boru v těchto fosiliích a sledovali vývoj pH, tedy to, jak se měnila kyselost oceánů. Podle ní se totiž dá změřit to, jak se vyvíjela koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře.
„Pomocí těchto technik jsme byli nejen schopni rekonstruovat vývoj atmosférických koncentrací oxidu uhličitého, ale dokonce je vystopovat k vulkanické aktivitě. Zato vliv metanu, o němž se také uvažovalo, je podle našeho výzkumu velmi nepravděpodobný,“ doplnil spoluautor práce Marcus Gutjahr.
Vědci potom těmito daty „nakrmili“ počítačové modely schopné simulovat procesy na Zemi dané doby. Podle nich souviselo oteplování a okyselování oceánů s extrémním nárůstem emisí oxidu uhličitého, který se do atmosféry uvolnil erupcí sopek.
To uškodilo mořskému životu, protože kyselejší voda rozpouští schránky bezobratlých, ale také to přispělo k silnému skleníkovému efektu, který zvýšil teploty na souši a měnil přírodní procesy na Zemi. Během tisíců let se do oceánů dostávalo řekami stále více živin a voda v něm se stávala nadměrně obohacenou. A to vedlo k úbytku kyslíku a změně celého cyklu.
„Jednalo se o pád podobný dominovému efektu – výsledkem ale byl kolaps cyklů, které na Zemi udržovaly život, což způsobilo katastrofální vymírání všeho živého na přelomu Permu a Triasu,“ dodává Jurikova.
