Dávní předkové lidí recyklovali kamenné nástroje a po úpravě je znovu použili, i když někdy k jiným účelům než jejich předchůdci. Napsal o tom izraelský deník Haarec, který citoval ze zprávy o výzkumu vědců z týmu profesora Bara Efratiho z univerzity v Tel Avivu.
Před 300 tisíci lety obývali oblast dnešního Izraele předchůdci současných lidí; o jejich pobytu v Revadimu na jihu země svědčí kamenné nástroje. Podle nové analýzy je na nich pozoruhodné, že téměř pětina z nich byla vytvořena po recyklaci těch předchozích.
O tom, že už naši pravěcí předkové používali kamenné nástroje opakovaně i poté, co byly poškozeny a znovu opraveny, existují důkazy nejen z Izraele, ale i Španělska nebo Itálie. Nešlo o náhody. „V době nejstaršího paleolitu je vybírali, shromažďovali a upravovali vědomě a úmyslně,“ napsali Efrati, jeho kolega Ran Barkai a další vědci ve zprávě zveřejněné na začátku března v odborném časopise Scientific Reports.
Recyklace kamenných nástrojů začala před stovkami tisíc let a trvala do té doby, dokud se tyto nástroje používaly, tedy vlastně až do doby železné.
Kamenné nástroje jsou rozeznatelné od obyčejných kamenů pouhým zrakem – nemají přirozený tvar. To, že byly použity opakovaně, prozrazuje patina na kameni z různých období. Když například hominidé použili kámen jako sekeru, po otupení ji nechali někde ležet a časem kámen pokryla hladká minerální patina.
Pokud tento odhozený nástroj potomky opět zaujal, naostřili ho znovu a část starého nánosu při tom porušili. Když se otupil podruhé, byl znovu ponechán osudu a vytvořila se na něm čerstvější patina, rozeznatelná od té původní. Na nalezišti v Revadimu, osídleném v období před 500 tisíci až 300 tisíci lety, se našlo takto recyklovaných nástrojů nebývale mnoho – tvoří 18 procent tamních nálezů.
Recyklace měnila účel nástrojů
Recyklované nástroje většinou nesloužily k témuž účelu jako ty původní. Poprvé se používaly hlavně k porcování měkkých tkání – masa nebo tuku. Podruhé byly většinou vytvarovány do oblejších škrabek, které lépe posloužily při zpracování zvířecích kůží a kostí. „Může to být dáno tím, že už bylo obtížnější obnovit ostrou hranu, dal se spíš vytvořit tupější okraj využitelnější pro škrábání, ale jistý si nejsem,“ vysvětluje Barkai.
V případě sekáčků byl původní účel zachován i podruhé – nástroj byl i po druhé úpravě využíván k drcení kostí, z nichž se získával výživný morek.
Předchůdci lidí možná k výrobě nástrojů sbírali jakýkoli kámen, nový i ten s patinou, který se dá snadno rozpoznat. Barkai se ale domnívá, že se mohlo jednat také o něco jiného. Předci považovali nástroje za výtvor svých předchůdců a chtěli je uchovat jako svědectví o někdejším životě a jako předmět památky na dlouho osídlené místo.
Vyrobit si nástroj z nového kamene nebyl problém. Archeologové se ale domnívají, že se sběratelé těch starých snažili co nejvíc zachovat původní tvary, pokud to bylo možné a dokud mohly tyto kameny dále plnit užitečnou funkci.
„Jenom minimální úprava hran svědčí o tom, že sběratelé chtěli pokud možno co nejvíc zachovat tvar a zároveň získat nové využití,“ napsal tým z Tel Avivu.
Existuje hypotéza, že výroba nových nástrojů ze starých byla prostě snazší ve srovnání s výrobou z ještě neopracovaného kamene. To ale není tak zřejmé, protože nově opracovat a zároveň zachovat funkčnost není snadné.
Barkai si myslí, že „prošlé“ nástroje, které byly zastaralé už v době narození jejich sběratelů, byly ceněné, protože byly považovány za „dar předků“. Jedna z nalezených škrabek například nebyla recyklovaná jednou, ale dvakrát. Ještě první z předků člověka do Revadimu chodili hledat tyto staré nástroje, které by mohli znovu využívat.
Něco podobného dělají šimpanzi i japonští makakové – vracejí se na místa, kde kdysi našli vhodné kameny, a zřejmě se záměrem po nich pátrají a používají je znovu.
Předchůdci lidí se do Revadimu rádi vraceli ke sběru „vyřazených nástrojů“. Nebyly to pro ně neživé pasivní předměty, které sloužily, dokud se neotupily a pak se zahodily. Spojovali je s lidmi a jejich hodnotami.
