Většina kosmických agentur by ráda vykročila z okolí Země a přenesla lidskou přítomnost do vzdálenějšího vesmíru. Nejčastěji se mluví o Měsíci nebo Marsu, ale nyní přišel finský vědec s nápadem, jak kolonizovat trpasličí planetu Ceres. Navrhuje vybudovat u ní obří kosmickou stanici složenou z tisícovek válcovitých lodí.
Autorem futuristického návrhu je finský fyzik a meteorolog Pekka Janhunen. Jeho vize je založená na vzniku „megasatelitu“ na oběžné dráze trpasličí planetky Ceres. Ten by mělo tvořit seskupení tisícovek kosmických lodí spojených ve tvaru disku. Toto zařízení by mohlo poskytovat obydlí pro více než 50 tisíc lidí, kterým by mělo nabídnout umělou atmosféru a také dostatečnou gravitaci způsobenou rotací objektu.
Vědec při návrhu stanice vyšel z půl století staré myšlenky takzvaného O'Neillova válce, vylepšil ho ale o řadu moderních prvků, které nabízejí moderní technologie.
Ceres, další cíl lidstva?
Ceres je těleso, které zatím snílky o vesmírné expanzi lidstva oproti Marsu příliš nezajímalo. Jde o trpasličí planetu asi třiapůlkrát menší než Měsíc. Leží mezi oběžnými drahami Marsu a Jupiteru, vzdálenost k němu je tedy podobná té k rudé planetě.
Oproti Marsu má ale podle Janhunena několik výhod. Tou největší je fakt, že je bohatý na dusík – tedy prvek, který by se dal využít pro vznik umělé atmosféry v satelitním městě. Dusík totiž tvoří i většinu atmosféry Země – asi 78 procent; kyslíku je v ní jen 21 procent.
Finský vědec navrhuje, aby se tento materiál dopravoval z povrchu Cerery na stanici pomocí kosmických výtahů – díky nižší přitažlivosti trpasličí planety by to nemělo být energeticky náročné.
Jak žít bez gravitace
V rozhovoru pro odborný časopis Live Science Janhunen uvedl, že jeho stanice by byla pro dlouhodobý pobyt vhodnější než základna na povrchu Marsu, jakou zvažuje například NASA.
Na něm je totiž nižší gravitace než na Zemi – a to může mít na osadníky a jejich potomky dlouhodobé negativní dopady. Každý válec měřící 10 kilometrů na délku a v průměru jeden kilometr by si vytvářel vlastní přitažlivost díky rotaci. Kolem své osy by se otočil jednou za 66 sekund, tato rychlost by měla stačit k tomu, aby vyvolala dostatečnou odstředivou sílu odpovídající efektu pozemské gravitace.
Každý takový válec by mohl pojmout až 57 tisíc obyvatel, k dalším válcům by měl být podle Janhunena připojený pomocí silných magnetických polí. Dohromady by soustava takových válcovitých satelitů vytvořila konstelaci, která by se mohla průběžně doplňovat o další objekty.
Samostatné energeticky i biologicky
Janhunen promyslel myšlenku poměrně detailně – energii by jí měla dodávat dvě obří zrcadla, která budou koncentrovat sluneční světlo.
Významnou částí kolonie by měly být „zahrady“ a „pole“ – ty by měly být v každém z válců a měly by růst vždy na 1,5 metru silné vrstvě půdy získané z materiálů odebraných na povrchu Cerery.
Tento návrh je samozřejmě jen myšlenkou, nikoliv konkrétním technologickým řešením – spíše naznačuje, kudy by se lidská cesta do kosmu mohla ubírat. Technologie potřebné ke vzniku něčeho takového zatím neexistují a desítky let ještě existovat nebudou. Helsinský vědec se přesto domnívá, že první výpravy k Cereře by mohly začít už během příštích patnácti let.
Jde ale o možnost, která láká více lidí – o výhodách a možnostech O'Neillových kolonií už hovořil před dvěma lety i Jeff Bezos, šéf Amazonu a současně zakladatel soukromé kosmické dopravní společnosti Blue Origin. Podle něj by v podobných kosmických habitatech mohl žít během dalších stovek let až bilion lidí.
