Podle ochranářské organizace Česká krajina se poprvé v novodobé historii podařilo zubrům překonat hranici více než deseti tisíc zvířat. Největší evropský savec se podle nového vydání Mezinárodní plemenné knihy zubra evropského vyskytuje v počtu 10 536 jedinců. Významnému milníku je věnována mezinárodní konference „100 let záchrany zubra“, která se tento týden koná v polském Borku u Krakova.
„Když po první světové válce člověk vyhubil zubry evropské ve volné přírodě, zdálo se, že je osud tohoto impozantního druhu zpečetěn. Díky dlouhodobému mezinárodnímu úsilí se však podařilo zubry zachránit a vrátit do volné přírody v mnoha zemích Evropy. Počet deseti tisíc zvířat byl dlouhodobě uváděn jako symbolická hranice, po jejímž dosažení bude druh považován za zachráněný. Jsme velmi rádi, že jsme mohli být u toho a svým malým dílem přispět k záchraně největšího savce Evropy,“ uvedl Dalibor Dostál.
Dostál je ředitelem ochranářské společnosti Česká krajina, která spolu s Biologickým centrem Akademie věd ČR koordinuje chov zubra evropského v České republice, provádí jeho každoroční sčítání pro mezinárodní plemennou knihu a založila rezervaci velkých kopytníků v bývalém prostoru Milovice. Ta se po několika letech stala největším a nejznámějším tuzemským chovem zubra evropského.
„Milovické stádo zubrů je navíc významné tím, že je podobně jako některé české zoologické zahrady díky četným výměnám zvířat se zahraničními stády součástí celoevropské populace, a aktivně tak přispívá k zachování genetické různorodosti druhu,“ upozornil Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd.
Ohrožená i nadějná budoucnost
Ani překročení této důležité hranice ale ještě pro zubry neznamená výhru a jistotu bezpečné budoucnosti. „Podobné uspokojení zavládlo v 90. letech minulého století poté, co stavy zubrů dlouhodobě rostly. Omezení jejich chovů v řadě zoologických zahrad a rozpad bývalého Sovětského svazu spojený s vybíjením stád zubrů ve východní Evropě však vedl k propadu počtu zubrů a nutnosti vytvoření nového záchranného programu. Na jeho základě začala vznikat i takzvaná polodivoká stáda, mezi která patří i to milovické, a nové populace zubrů ve volné přírodě,“ doplňuje Jirků.
Nyní vstupuje záchranný program zubra evropského do nové etapy. Hlavním cílem již není jen zvyšování počtu kusů a zakládání nových stád, ale zejména snaha o vytváření populací čítajících alespoň 150 dospělých jedinců. Právě tento počet byl na základě populačních a biologických parametrů zubra zoology stanoven jako stav zvyšující šanci populace prosperovat v dlouhodobém horizontu.
„Zatím je takových populací jen osm, z toho pouze čtyři v Evropské unii, kde existuje relativně dobrá garance jejich dlouhodobé existence. Tři z těchto dlouhodobě perspektivních populací jsou v Polsku a jedna v Litvě. Mimo EU jde o tři populace v Bělorusku a jednu v Rusku,“ doplnil Miloslav Jirků.
Česká republika má zatím vůči ochraně zubra evropského dluh. V 90. letech minulého století byla za podivných okolností vybita většina chovů zubrů mimo zoologické zahrady, v zemi se zatím nepodařilo na žádném z vhodných míst vypustit zubry do volné přírody a nejznámější chov zubrů v milovické rezervaci velkých kopytníků je neustále ohrožován dlouhodobými likvidačními tlaky. V České republice žilo podle výsledků sčítání v roce 2022 celkem 149 zubrů v deseti chovech. Letos vznikne nový chov v Lipně na Šumavě.
„Chtěl bych poděkovat všem, kdo se na záchraně zubra podíleli. V první řadě jsou to Mezinárodní plemenná kniha v Bělověži, Centrum ochrany zubra evropského a Sdružení přátel zubra evropského. Ale také řada zoologických zahrad, obor i soukromých chovatelů. Bez jejich úsilí by se zubry zachránit nepodařilo,“ dodává Dalibor Dostál.
Jak vymřel zubr
Zubři byli ještě během středověku rozšíření ve větší části Evropy, včetně českých zemí, postupně ale mizeli; v Anglii byli vyhubeni ve 12. století, ve Francii koncem 14. století, ve střední Evropě nejpozději koncem 18. století. Hlavně proto, jak oblíbeným lovným zvířetem se stali.
Od 19. století tak zbyla jen jediná populace zubrů, která se navíc stále zmenšovala. Žila v polském Bělověžském pralese, který je vlastně zbytek původního panenského pralesa, který v minulosti pokrýval celé mírné pásmo Evropy. Tam byli zubři pod přísnou ochranou ruského cara, který tehdy region ovládal – lovit tam směl jen on a jeho nejbližší okolí. Ještě na začátku první světové války zde žilo 719 zubrů, ale hladové armády, které pralesem procházely nebo tam byly usazené, měly na populaci katastrofální dopad. Roku 1916 se napočítalo 268 zvířat, roku 1917 jich bylo již jen 167 a roku 1918 zbylo posledních 68.
Posledního volně žijícího zubra zastřelil 9. února 1919 pytlák Bartolomeus Szpakowitz. Vypadalo to, že osud majestátního heralidckého tvora je podepsaný.
Jenže v té době se už naštěstí tito savci chovali jak v zoologických zahradách, tak v chovech několika bohatých šlechticů. A evropští zoologové měli velkou inspiraci zpoza oceánu, kde se v té době podařila záchrana ohroženého bratrance zubra – amerického bizona. A tak se roku 1923 v Berlíně sešli zástupci všech, kdo nějaké zubry měli, a založili Mezinárodní společnost na ochranu zubra. Prezidentem se stal ředitel frankfurtské zoo Kurt Priemel, který je dnes oprávněně označovaný za „muže, který zachránil zubra“.
Tehdy žilo celkem 56 zubrů, naštěstí půlka samci, půlka samice, což nabízelo naději na úspěšnou záchrannou operaci. A opravdu to zabralo. Už o deset let později bylo zvířat 67 a ochranáři začali první z nich vracet zpět do jejich domovského pralesa, tentokrát už s náležitou ochranou. Malým velkým zázrakem je fakt, že jim příliš neublížila ani druhá světová válka, a už brzy po ní se začaly počty zubrů opět zvedat. A rostou až do současnosti.
