Nejhorší přehradní katastrofa v dějinách českých zemí, která na dlouho ovlivnila vývoj sypaných hrází v celé Evropě, se odehrála na malé říčce Bílá Desná v Jizerských horách. Přehrada, která měla chránit před velkou vodou Železný Brod či Tanvald, se protrhla 18. září 1916 po půl páté odpoledne. Za půl hodiny voda zabila 65 lidí, zničila 33 domů a přes 370 osob zůstalo bez přístřeší.
Za příčinu neštěstí se dlouho považoval nevhodně zvolený materiál tělesa hráze, studie z roku 1996 to ale vyloučila a jako příčinu identifikovala průsak vody tělesem přehrady. Ta nebyla nikdy obnovena a její trosky jsou dodnes mlčenlivým svědkem tragédie.
Dlouho se také uvádělo 62 obětí katastrofy, desenská kronikářka Dana Nývltová, která o události napsala knihu Protržená přehrada na Bílé Desné 1916–2016, ale objevila, že jich bylo pětašedesát. „Již podle tehdejšího soudního spisu bylo obětí 65. Zjistila jsem také, že další dva lidé podlehli svým těžkým zraněním v tanvaldské nemocnici 20. září a 24. října 1916,“ řekla k tomu nedávno v tisku.
Areál protržené přehrady byl v roce 1996 prohlášen za kulturní památku a v roce 2013 začala jeho revitalizace odstraňováním náletových dřevin. Podařilo se při tom najít i kráter na místě někdejší hráze, kde kopal v roce 1927 profesor vídeňské univerzity, když zjišťoval příčinu tragédie.
Z nádrže zbyly jen hromady kamenů, trosky hráze, přepadová kaskáda a kilometr dlouhá štola spojující přehradu s nedalekou nádrží Souš. Nejzachovalejší památkou je šoupátková věž. V minulých letech byla nedaleko vybudována turistická útulna s občerstvením, kolem hráze vyrostly panely se zajímavostmi o přehradě, opravy se dočkala i zmíněná šoupátková věž.
Na kvalitě se podepsala válka
Důvodem ke stavbě přehrady byly ničivé povodně, které sužovaly západní Krkonoše a Jizerské hory od poloviny 19. století, nejničivější přišla v roce 1897, při které jen na české straně Nisy zahynulo 120 lidí. Poté vzniklo několik spolků na výstavbu přehrad, mimo jiné na Černé a Bílé Desné.
Výstavba přehrady na Bílé Desné začala v říjnu 1912, po vypuknutí první světové války si vynutila úsporná opatření, která se následně promítla do kvality budované přehrady.
Přehrady na Bílé i Černé Desné (nádrž Souš) byly zkolaudovány Karlem Podhájským 18. listopadu 1915. Náklady na stavbu dosáhly 484 tisíc rakouských korun. Hráz přehrady byla 173 metrů dlouhá, v koruně přes pět metrů široká a zadržovala 400 tisíc metrů krychlových vody.
Protržení
Svému účelu sloužila přehrada pouhých deset měsíců. Proud, který před sebou hrnul dřevo a trosky, smetl desítky domů a následky havárie zasáhly i Železný Brod, vzdálený asi pětadvacet kilometrů. V nedalekém Tanvaldu voda zaplavila sklepy a přízemí domů.
Po asi půl hodině, během níž každou vteřinou z přehrady do údolí vytékalo 150 krychlových metrů vody, byla přehrada prázdná. Rozsah škod byl ojedinělý v celém Rakousku-Uhersku: 65 mrtvých, tři desítky domů voda smetla, 1020 lidí přišlo o práci, 380 o střechu nad hlavou. Materiální škody šly do milionů.
V knize kronikářky Nývltové je i vzpomínka desenského vikáře Eduarda Gnendigera: „Strašná zvěst o protržení přehrady otřásla poklidným ovzduším desenského údolí okolo 16. hodiny... Nikoho ani nenapadlo, že se v následujících 20 minutách promění krásné desenské údolí v písečnou a bahnitou spoušť pokrytou hromadami sutin... Nikdo však netušil, jaké nebezpečí z protržené hráze hrozí. Obyvatelé Desné zažili v uplynulých letech řadu povodní. Znali hukot rozbouřených vod v korytě říčky... Do značné míry uklidnění, vyměňovali si názory na stávající situaci, když v tom okamžiku to přišlo. Strašné, ohromující, zničující...“
Sebevražda a soud
Po tragédii se zastřelil vedoucí kolaudační komise Karel Podhajský, stavitelé byli souzeni. Proces se táhl 17 let a ukončil jej až osvobozující rozsudek soudu v Tanvaldu v září 1932. Hned po katastrofě byla vypuštěna sousední Souš a napuštěná až po rekonstrukci v letech 1925–1927.
V říjnu 1937 byl za hojné účasti občanů v Desné odhalen památník katastrofy, který má podobu pamětní desky osazené do balvanu, který sem doplavila voda po protržení přehrady.
V roce 1996 zpracovala společnost Stavební geologie-Geotechnika studii, v níž stanovila příčinu havárie. Vyloučila v ní dříve uváděné nedostatečné zhutňování příliš propustného materiálu použitého při budování tělesa hráze. Naopak za příčinu označila erozi v podloží či na kontaktu hráze s podložím, a také erozi vlastní hráze a výpustní štoly.
